Armida, op. 115, B206
Opusové číslo
115
Číslo v Burghauserově katalogu
206
Datum vzniku
11. března 1902 – 23. srpna 1903
Datum a místo premiéry
25. března 1904, Praha
Interpret premiéry
Růžena Maturová (Armida), Bohumil Benoni (Ismen), Bohumil Pták (Rinald), Emil Pollert (Hidraot), Václav Kliment (poustevník Petr), Robert Polák, Bedřich Bohuslav, František Šír, Adolf Krössing, Hynek Švejda (rytíři), Otakar Chmel (Hlasatel), Jan Vildner (Muezin), orchestr a sbor Národního divadla, dirigent František Picka, režie Robert Polák
První vydání
dosud nevydáno
Autor libreta
Jaroslav Vrchlický
Instrumentace
1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 3 klarinety, 2 fagoty, 1 kontrafagot, 4 lesní rohy, 4 trubky (2 za scénou), 3 pozouny, 1 tuba, tympány, velký buben, činely, triangl, harfa, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla
Části / věty
1. dějství: Zahrady královského paláce v Damašku
2. dějství: Křesťanský tábor u Damašku
3. dějství: Čarovné zahrady Armidiny
4. dějství: Oáza na poušti
Osoby
Hidraot, král Damašku – bas
Armida, jeho dcera – soprán
Ismen, vládce Sýrie a čaroděj – baryton
Rinald, rytíř – tenor
Bohumír, vůdce křížové výpravy – baryton
Petr, poustevník – bas
Gernand, rytíř – bas
Dudo, rytíř – tenor
Ubald, rytíř – bas
Sven, rytíř – tenor
Roger, rytíř – tenor
Hlasatel – bas
Muezin – baryton
Siréna – soprán
sirény, nymfy, víly, rytíři, královská družina, křesťanský a pohanský lid, otroci, vojsko
Durata
cca 2 h. 35 min.
okolnosti vzniku
Po úspěchu s Rusalkou se Dvořák začal ihned shánět po novém vhodném libretu; o jiné než operní tvorbě tehdy neuvažoval. Cesta k libretu Armida od Jaroslava Vrchlického však byla dlouhá. Skladatel měl v první řadě zájem o další spolupráci s Jaroslavem Kvapilem, ale k té již nedošlo. Dvořák se tedy na okamžik vrátil ke svým náčrtům, kterými se zabýval již dříve, totiž k zamýšlené opeře na námět z české mytologie Vlasty skon. Libreto Karla Pippicha měl před Dvořákem v rukách kdysi už i Bedřich Smetana a po něm Zdeněk Fibich, ale ani jednoho z nich nezaujalo natolik, aby se rozhodli na něj komponovat. Zda se pro libreto definitivně rozhodl Dvořák, není známo, nicméně když ho zničehonic navštívil mladý Otakar Ostrčil s prosbou, aby od kompozice upustil, protože na opeře na tentýž text už pracuje sám, ochotně vyhověl. Podle vzpomínek Otakara Hostinského projevil v té době Dvořák zájem také o jeho libreto Popelka, ale i z tohoto záměru nakonec sešlo. Dlouhé měsíce tvůrčí nečinnosti byly u Dvořáka něčím naprosto neobvyklým. V dopise příteli Emilu Kozánkovi z února 1902 skladatel píše: „Jsem již více než čtrnáct měsíců bez práce, nemohu se k ničemu vypravit a nevím, jak dlouho ještě můj nynější stav potrvá.“
Když se v únoru 1902 Dvořák před básníkem Jaroslavem Vrchlickým zmínil, že marně shání kvalitní libreto pro novou operu, Vrchlický Dvořáka upozornil, že mu již před čtrnácti lety nabízel libreto s názvem Armida, ale Dvořák je tehdy odmítl. Že se skladatel pro Vrchlického text ani nyní nerozhodoval snadno, výmluvně dokládá vzpomínka Jaroslava Kvapila: „To byl tenkráte těžký porod: Dvořák se do toho nutil, k látce i formě neměl pravého poměru a býval jsem svědkem jeho mrzuté nálady. Občas mi vyčetl, že jsem ho nechal na holičkách.“ Fakt, že se Dvořák nakonec pro komponování Armidy rozhodl, nebyl důsledkem nadšení z libreta, ale spíše racionální úvahy – zřejmě celkem oprávněné – že kvalitnější text stejně k dispozici mít nebude. Svoji roli zřejmě sehrála i skutečnost, že se jednalo o „světový“ námět, po němž Dvořák léta toužil kvůli proniknutí na zahraniční jeviště, nebo fakt, že libreto některými rysy (povinnost k Bohu versus milostná vášeň) připomínalo Wagnerova Tannhäusera, jejž Dvořák vždy velmi obdivoval. Se zhudebněním začal v březnu 1902 a jak práce na opeře pokračovala, skladatel se přece jen postupně s libretem sblížil a podle vzpomínek syna Otakara se o něm dokonce vyslovoval pochvalně. Práce na opeře mu zabrala téměř rok a půl.
libreto
Námětem opery je příběh hudebně zpracovaný již mnohokrát před Dvořákem (Lully, Salieri, Gluck, Mysliveček, Haydn, Cherubini, Rossini ad.). Jeho základem je epizoda z rozsáhlého eposu italského renesančního básníka Torquata Tassa La Gerusalemme liberata (Osvobozený Jeruzalém, 1580), který se značnou fantazií líčí události první křížové výpravy. Armida je v Tassově eposu kouzelnice, jejímž předobrazem byla básníkovi mocná čarodějka Kirké, postava z řecké mytologie. Ve druhé polovině 80. let 19. století se začal Tassovým eposem intenzivně zabývat Jaroslav Vrchlický. Práce nad překladem Osvobozeného Jeruzaléma (dodnes jediný úplný český překlad) ho přivedla na myšlenku vytvořit na stejný námět i operní libreto. Nesledoval v něm přesně italskou předlohu, ta mu posloužila spíš jen jako základní inspirace pro vlastní pojetí příběhu. Text rozvržený do čtyř aktů má bohužel řadu nedostatků včetně nepříliš obratných rýmů a na některých místech velmi nezpěvných veršů. Jádrem příběhu, tak jak jej zpracoval Vrchlický, je vášnivý milostný vztah mezi Armidou, dcerou damašského krále Hidraota, a rytířem křížové výpravy Rinaldem, z nichž každý stojí na jiném břehu dvou znepřátelených táborů.
charakteristika zhudebnění
Armida je Dvořákovým posledním dokončeným dílem. Jedná se o výtvor zralého mistrovství, ve kterém skladatel vrchovatou měrou zúročil vše, k čemu se v průběhu svého tvůrčího života dopracoval. Přes veškeré těžkosti při zhudebňování ne právě ideálního textu se skladateli podařilo vytvořit dílo naplněné mimořádným hudebním obsahem. Základním principem hudebně dramatické konstrukce zůstává, stejně jako v předchozí Rusalce, příznačný motiv, který je zde uplatněn s velkou mírou osobitosti a vynalézavosti. Pro hudbu Armidy je však charakteristická především Dvořákova schopnost ilustrovat exotické prostředí orientu. Při pohledu na celou předchozí skladatelovu tvorbu je zřejmé, že stylizacemi různých hudebních dialektů se skladatel zabýval poměrně často. Nikdy se však nejednalo o mechanické přebírání již existujícího tematického materiálu. Ať už se jedná o moravské lidové inspirace v Moravských dvojzpěvech, podněty v podobě lidových tanečních typů ve Slovanských tancích, ozvěny slovenského folklóru v Cigánských melodiích, ruské intonace ve sborových scénách opery Dimitrij, prvky černošské hudby v Symfonii č. 9 nebo primitivní hudební projevy indiánů ve Smyčcovém kvintetu Es dur, jedno mají společné: vždy k nám promlouvá Dvořák. Jeho nezaměnitelná invence vždy přirozeně splývá s „cizokrajnými“ vlivy a splývá s nimi v sourodý celek.
V Armidě tato skladatelova schopnost dosahuje jednoho ze svých vrcholů, a to přesto (nebo tím spíše), že prvky orientální hudby jsou českému prostředí přece jen poněkud vzdálené a s tradiční představou opery slovanského autora příliš nekorespondují. Dvořák v partituře Armidy působivě evokuje prostředí Blízkého východu, a to především prostřednictvím melodicko-harmonické složky, ale také způsobem instrumentace (např. ženské hlasy v kombinaci s harfami a dřevěnými dechovými nástroji). V exotickém prostředí se divák/posluchač ocitne hned s prvními takty úvodního dějství, které zahajuje zpěv muezzina z minaretu prostřídávaný na způsob ronda sborovými pasážemi, patřícími k nejkrásnějším v celé skladatelově operní tvorbě. Podobných míst bychom našli v opeře celou řadu – jak ve sborových scénách, tak ve vokálních linkách sólistů, především v občasných ozdobných melismatech partu čaroděje Ismena, stejně jako v čistě instrumentálních pasážích.
Kromě úkolu charakterizovat prostředí orientu, před který byl Dvořák při kompozici této opery postaven poprvé, se musel skladatel také vyrovnat se scénami obsahujícími nadpřirozené jevy. Podobného úkolu se se zdarem zhostil již dříve v cyklu symfonických básní podle Erbenovy Kytice či v operách Čert a Káča a Rusalka. Způsob, kterým Dvořák takové scény zhudebnil v Armidě, jsou skutečně udivujícím dokladem jeho zvukové fantazie. Již první Ismenovo „kouzelnické číslo“, totiž vyčarování vzdušného obrazu nepřátelských vojsk, ohromuje svoji zvukovostí i dramatickým účinkem.
Třetím pozoruhodným prvkem partitury je vyjádření milostného vztahu mezi Armidou a Rinaldem. Mileneckou dvojici najdeme samozřejmě v téměř všech Dvořákových předchozích jevištních dílech, nikde však není milenecký vztah vyjádřený s tak výrazně erotickým zabarvením jako v Armidě. U osobnosti Dvořákova typu takový způsob zhudebnění překvapuje, nicméně faktem zůstává, že skladatel se důsledně držel předlohy a intimní scény mezi ústřední dvojicí ztvárnil s maximální přesvědčivostí. Např. dialog ve druhém dějství („Ty tvoje vlasy“ – „To tvoje čelo“ – „Ta ústa sladká, tvoje tělo, ó nech mne sníti věčně tak, a dívati se ve tvůj zrak“) je doslova nabitý vášní a smyslností, čehož skladatel dosahuje prostřednictvím rafinovaně vedených, chromaticky lomených linií vokálních partů.
přípravy k premiéře a premiéra
Zkoušky v Národním divadle začaly na podzim 1903. Sólisté byli vybráni podle skladatelova přání a nastudování mělo být v rukách šéfa opery Karla Kovařovice. Ten však na počátku roku 1904, právě uprostřed zkoušek, požádal o dlouhodobější zdravotní dovolenou a odjel do ciziny. Dodnes nejsou úplně objasněny okolnosti tohoto Kovařovicova rozhodnutí, ale může za ním stát fakt, že se Kovařovic kdysi sám pokoušel Vrchlického libreto zhudebnit, ovšem beze zdaru. Jiným důvodem může být skutečnost, že Kovařovicovo působení v Národním divadle bylo v té době podrobováno soustavné kritice, a dirigent se tak pouze pokoušel alespoň dočasně uniknout z jejího dosahu. Nastudování bylo přiděleno – se skladatelovým souhlasem – nezkušenému dirigentovi Františku Pickovi. Během zkoušek vládla napjatá atmosféra, skladatel často zasahoval do jejich průběhu a po jedné z nich dokonce odnesl z divadla partituru s tím, že operu k provozování nedá. Byl však vázán již podepsanou smlouvou, a tak přípravy k premiéře pokračovaly dál. V den generální zkoušky ohlásil představitel Rinalda, Bohumil Pták, indispozici, a tak musela být premiéra posunuta o tři týdny.
O atmosféře, která v té době v divadle vládla, se dochovalo několik svědectví, např. Dvořákův životopisec Otakar Šourek později napsal: „Vzpomínaje dnes na onu generální zkoušku, jíž jsem byl přítomen, nemohu se zbavit dojmu, že u těch, kdož byli odpovědni za provedení nové opery Dvořákovy, nedostávalo se opravdu tehdy vůle k nejvyššímu vypětí sil a že nebylo ochoty Dvořákovi ve všem vyhověti. Nemluvíc o nemožné výpravě scénické [...] bylo především na Pickovi zřejmě znát, že koná svůj úkol bez žádoucího zaujetí a chuti, nechávaje např. rytmické rozkolísanosti mezi orchestrem a scénou i jiné poklesky projíti bez pozastavení a opravy.“ Generální zkoušky se na Dvořákovo pozvání zúčastnil také Leoš Janáček, který ve svých vzpomínkách uvádí: „Neviděl jsem dra Ant. Dvořáka nikdy tak podrážděného jako při generální zkoušce Armidy. Taktovka nevládla tělesu, p. Pták [představitel Rinalda] pro churavost nedošel; kostýmy účinkující svlékali, zkouška nedokončena...“
Samotná premiéra zklamala podle všeobecného mínění nejen hudebním nastudováním, ale také svojí odbytou režií a výpravou. Referuje o tom řada kritik v tisku: „Jsme přesvědčeni, že Vrchlický a Dvořák jinak si představovali na moderním jevišti kouzelné výjevy ,Armidy', jichž režie zhošťuje se jako věcí nepohodlných, bez invence a snahy po efektu účinném, nedovedouc se místy uvarovati ani směšnosti svého opatření. Nemysleli jsme, že dílo Dvořákovo v této příčině tak ledabyle bude vypraveno.“ Obecenstvo prý přesto na konci představení projevovalo nadšení nad krásou Dvořákovy hudby, ale skladatel již v té době nebyl přítomen; v průběhu večera musel pro zdravotní potíže opustit divadlo. Premiéra se odehrála 25. března 1904 a zanedlouho nato, 1. května, Dvořák umírá. Povrchní nastudování Armidy mělo na skladatelův duševní stav v posledních měsících života značně negativní vliv. Výmluvným svědectvím je vzpomínka Josefa Suka: „Stalo se něco, co mi nevymizí z paměti. Při veliké úctě, kterou jsem choval ke svému Mistru a svému učiteli, netroufal jsem si nikdy pronésti slovo obdivu pro to či ono dílo. On sám zajisté na takové slovo chvály nikdy nečekal. Proto mne tím více překvapilo, když po reprise Armidy, které jsem byl přítomen, vybuchl na mne za nepokojného ‚hraní na klavíru‘ na kabátě: ‚Nu, a neřeknete mi nic?‘ Bylo mi do pláče, když jsem se zmohl na upřímné a nadšené slovo. ‚Tak teda vidíte!‘ řekl rychle a úsečně a oči mu na okamžik zaplály, ty oči, jejichž pohled tehdy nebyl již z tohoto světa...“
z premiérových kritik
Dalibor:
„Dvořák ocitl se tu v oblasti zcela nové, opustiv půdu slovanskou, na které vybujely nejkrásnější květy jeho umění, zůstal však cele svůj a zvláště v lyrických a sborových místech uložil svoje nejcennější klenoty. Armida vcelku komponována je v modernějším duchu, jaký zavládl v posledních jeho operách. Opírá se místy o příznačné motivy, ale neodpírá také číslům uzavřeným, ve kterých skladateli dýše se nejvolněji. Melodie zůstává v ní stále největším a nejúčinnějším činitelem, často i na úkor výrazu dramatického, který ve všech operách Dvořákových ustupuje do pozadí. V ohledu instrumentačním předčí snad Armida všecky jeho dosavadní práce svojí barvitostí a jiskřivostí.“
Divadelní listy:
„Plný dům při premiéře zřejmě svědčil o neobyčejném zájmu obecenstva, které připravilo také novince rušný zevnější úspěch. Mistr Dvořák projevil tu znova všecky vzácné přednosti své Musy v místech lyrických a sborech. Nejvýše dlužno ceniti Dvořákův vzácný smysl pro melodii. V novém svém díle ovšem mistr činí ústupky modernímu směru a buduje mnohé pasáže na příznačných motivech, ale nedostižným zůstává přece jen ve svěžesti svých melodií. Komponovat lze se při náležité píli naučit, ale ze srdce zpívat dovede jen pěvec bohem posvěcený. A v tom se dnes již Dvořákovi u nás nikdo nevyrovná.“
další osudy díla
Přes svoji nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu je Armida na jevištích uváděna jen zřídka. Premiéra v Národním divadle v roce 1904 byla následována pouze šesti reprízami, načež z jeviště zmizela na dlouhých čtyřiadvacet let. V roce 1928 se o její rehabilitaci pokusil Otakar Ostrčil. Byl poněkud úspěšnější, opera byla tentokrát stažena až po osmnácti reprízách. Jako druhý se o znovuuvedení Armidy v Národním divadle zasloužil Václav Talich v roce 1941, ale naději na udržení díla na repertoáru tentokrát zmařilo uzavření divadla nacisty v roce 1944. Stihlo se jen třináct repríz. Po obnovení provozu divadla se opera vrátila na scénu v roce 1946 a pod taktovkou Františka Škvora bylo odehráno dvanáct představení. Derniéra 11. února 1948 představovala poslední možnost zhlédnout Armidu na jevišti Národního divadla na dalších téměř čtyřicet let. Teprve v roce 1987 přistoupilo vedení divadla k novému nastudování (dirigent František Vajnar), které se v průběhu pěti sezón hrálo celkem osmadvacetkrát. Prozatím poslední inscenace Armidy byla v Národním divadle uvedena roku 2023. Na mimopražských scénách se Armida objevuje jen ojediněle: Plzeň (1925, 1943, 2023), Brno (1935 a 1994), Olomouc (1936), Ostrava (1941, 1991, 2012) a Liberec (1968). Jediné zahraniční nastudování Armidy (Brémy, 1961) je svým způsobem kuriózní – v titulní roli se tehdy představila mladá Montserrat Caballé.
obsah opery
děj se odehrává v době první křížové výpravy v 11. století
PRVNÍ DĚJSTVÍ:
V zahradách damašského paláce informuje čaroděj Ismen krále Hidraota, že se na Damašek žene vojsko franckých křižáků, aby pod záminkou osvobození Božího hrobu ovládli celý Východ. Zbraněmi prý velké vojsko nelze zastavit, pomohla by jen lest. Je třeba vyslat Hidraotovu dceru Armidu do tábora cizinců, aby svoji krásou omámila vůdce a rozsela zášť a nenávist mezi bojovníky. Ismen doufá, že pak získá i Armidinu lásku a ruku. Armida dlouho odmítá těžký úkol, když však na kouzelném obraze spatří mezi cizinci i rytíře, kterého zahlédla při svém lovu gazel, ne z lásky k vlasti a k otci, ale z lásky k cizinci se vydá do nepřátelského ležení.
DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Armida vniká do táboru Franků a žádá, aby byla uvedena k vůdci Bohumírovi. Poustevník Petr předvídá její lest a chce ji vyhnat, ale na obranu Armidy se postaví rytíř, kterého Armida miluje - rytíř Rinald. Vymůže jí slyšení u Bohumíra. Armida vykládá smyšlenou historku o tom, jak byl její otec nepřáteli oslepen a uvězněn a bratr zabit. Žádá Franky, aby pomstili bratrovu smrt a vysvobodili otce a nabízí za to, že se jim Damašek vzdá. Bohumír to odmítá a je odhodlaný nejprve splnit svůj úkol a dobýt Jeruzalém. Jeho vůli se postaví na odpor Rinald a rozhodne se s Armidou uprchnout. Když se mu Petr chystá zabránit v odchodu, objeví se Ismen na voze taženém draky a oba milence odváží.
TŘETÍ DĚJSTVÍ:
V krásných zahradách uprostřed pouště spočívá Rinald v Armidině náručí. Zcela zapomněl na své poslání. Ismen vyzývá Armidu, aby Rinalda zničila, dovídá se však z jejích úst, že Rinalda miluje a proti Ismenovým kouzlům je připravena bojovat kouzly svými. Její kouzla také pro tuto chvíli vítězí a krásný hrad i zahrady, zřícené Ismenovou mocí, znovu vstanou v celé kráse. Ismen přísahá pomstu a dosáhne jí pomocí dvou rytířů, kteří sem zabloudili z pouště. Jsou to Ubald a Sven, hledající Rinalda. Ismen jim vypráví, že ve sklepení hradu je ukrytý démantový štít svatého Michala. Za štítem musí jít každý, kdo ho spatří. Rytíři se zmocní štítu a za ním, s očima pevně upřenýma do jeho jasu, potácí se Rinald, kterému Armida marně brání odejít.
ČTVRTÉ DĚJSTVÍ:
U malé oázy v poušti leží Maury zraněný Rinald a těžce lituje své zrady. Tak jej nalézají jeho druhové a Petr. Ujišťují ho, že pokáním vykoupil svůj hřích a dotekem svatého štítu ho uzdravují. Rinald se vydává do boje s Ismenem. V boji ho zabije a pouští se do souboje s dalším rytířem, který se mu staví do cesty. Na jeho zmínku o Armidě odpoví Rinald, že nejlepší, co by ji mohlo potkat, je smrt. V tu chvíli klesne rytíři paže a Rinald ho protkne. Teprve pak pozná, že je to Armida, která si takto vynutila smrt z jeho ruky. Armida umírá Rinaldovi v náručí.