Josef Suk (1874–1935)

Hudební skladatel, houslista a pedagog, čelný představitel české hudební moderny. Umělecký i lidský vztah obou umělců byl velice blízký. V letech 1891-1892 byl Suk Dvořákovým žákem na pražské konzervatoři a Dvořák ho také zval k pobytům na svém letním sídle na Vysoké, kde Suk vypracovával klavírní výtahy Dvořákových děl. Zde měl mladý Suk možnost vídat i Dvořákovu nejstarší dceru Otilii, která se později stala jeho ženou. Svatba se konala v den 25. výročí sňatku Antonína Dvořáka a Anny Čermákové, 17. listopadu 1898. Ze Sukova svazku s Otilií Dvořákovou vzešel roku 1901 syn Josef, pozdější otec houslisty Josefa Suka. Dvořákův vliv na kompoziční styl jeho žáka je zřetelný v první fázi Sukova uměleckého vývoje, např. v Serenádě Es dur nebo ve scénické hudbě k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena. Sukův pozdější charakteristický sloh je zcela odlišný. K jeho proměně zásadně přispělo nejtragičtější období Sukova života (1904–1905), kdy nejprve nečekaně zemřel jeho uctívaný mistr a po něm i manželka Otilie, která ve svých sedmadvaceti letech podlehla srdečnímu selhání. Citlivý Suk se z těchto otřesů již nikdy docela nevzpamatoval a hloubku jeho žalu nejlépe dokládá smuteční symfonie Asrael, jakási hudební tryzna za Dvořáka a Otilku, v jejímž tematickém předivu je citováno ústřední téma Dvořákova Requiem.

Josef Suk o Antonínu Dvořákovi:

„Žil v jistotě, že slouží svému Národu a Bohu. Neznal závisti, jako se ho nedotýkaly různé ostny, ba nebyl ani schopen je chápati. Divil se, že je nutno chváliti ústy nebo písmem jeho práci, a zrovna tak nepřivedlo ho z duševního klidu neporozumění nebo bagatelisování. V mé přítomnosti odpověděl klidně někomu, jenž mu donesl zprávu o jakési nepříznivé kritice jeho díla: ‚Prosím vás, vždyť je tak dobře! Kdyby všichni měli rádi jen mne – to bych si ani nepřál – bylo by tím třeba ublíženo jiným.‘ Jeho pohled byl pohledem dítěte a zároveň v sebe uzavřeného, hlubokého myslitele, a spočinul-li jeho zrak v zamyšlení na Vás, mimoděk se Vaše nitro zachvělo. Přinesl jsem do jedné z prvních vyučovacích hodin trio, dílko z chlapeckých let. Při prohlížení druhé, dvořákovsky zabarvené věty podíval se na mne vlídně a prohodil: ‚Něco podobného jsem už slyšel: hledejte a přemýšlejte, človíčku, jako jsme hledali my.‘“