Čert a Káča, op. 112, B201
Opusové číslo
112
Číslo v Burghauserově katalogu
201
Datum vzniku
5. května 1898 – 27. února 1899
Datum a místo premiéry
23. listopadu 1899, Praha
Interpret premiéry
Bohumil Pták (Ovčák Jirka), Marie Klánová-Panznerová (Káča), Václav Kliment (Marbuel), Růžena Maturová (Kněžna), Robert Polák (Lucifer), Karel Veverka (Čert vrátný), Josef Karásek (Čert strážce), Růžena Vykoukalová (Máma), Vilma Hájková (Komorná), orchestr a sbor Národního divadla, dirigent Adolf Čech, režie František Adolf Šubert
První vydání
Editio Supraphon, 1972, Praha
Autor libreta
Adolf Wenig
Instrumentace
1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 3 klarinety, kontrabasový klarinet, 2 fagoty, 1 kontrafagot, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 2 tuby, tympány, velký buben, činely, triangl, malý bubínek, tam-tam, 2 harfy, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla
Části / věty
1. dějství: Venkovská hospoda
2. dějství: V pekle
3. dějství: Síň v zámku
Osoby
Ovčák Jirka – tenor
Káča – mezzosoprán
Máma – mezzosoprán
Marbuel – baryton
Lucifer – bas
Čert vrátný – bas
Čert strážce – bas
Kněžna – soprán
Komorná – soprán
Maršálek – bas
Muzikant – tenor
sedláci a selky, chasníci a děvčata, muzikanti, čerti, dvořané
Durata
cca 1 h. 50 min.
okolnosti vzniku
Vznik pohádkové opery Čert a Káča spadá do závěrečného období skladatelova života, které Dvořák věnoval již pouze programní hudbě a operám na pohádkové náměty. Ke komponování nové opery Dvořáka zřejmě podnítily pozitivní ohlasy na symfonické básně podle balad z Erbenovy Kytice. Vídeňské listy např. psaly: „Antonín Dvořák chce na scénu. Jeho symfonické básně jsou dramata bez scény, hudba bez pěvců. Přidejme k ní pěvce a opera je hotova. Hudební historie musí asi napsat ještě důležitou kapitolu: Ant. Dvořák a dramatická hudba.“ Sám Dvořák později potvrdil, že pozitivní ohlasy na symfonické básně znovu podnítily jehou touhu po dramatické tvorbě: „Všeobecně mne po symfonických básních velebili jako povolaného skladatele operního a mohu vám jen říci, že tato kritika měla na mne vliv.“ Prostřednictvím ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta se v té době Dvořákovi dostalo do ruky libreto mladého spisovatele a překladatele Adolfa Weniga Čert a Káča, kterému byla o rok dříve udělena první cena v soutěži vypsané Družstvem Národního divadla. Přes výtky vůči libretu, které Dvořák vyslechl od svých přátel, se skladateli text zamlouval a rozhodl se na něj komponovat.
libreto
Wenigovo libreto, které vychází z lidové pohádky literárně zpracované Boženou Němcovou, se vyznačuje vhodně zvoleným rozvržením do třech dějství, z nichž každé se odehrává v jiném prostředí (hospoda, peklo, zámek). Jeho výrazným znakem je absence tradičního milostného motivu, takže závěrečný happyend je vystavěn na základě morálního napravení kněžny a osvobození poddaných od roboty. Když se Dvořák začal libretem zabývat, z více stran k němu dolehly názory, podle kterých byl nedostatek lyriky stinnou stránkou příběhu. Dvořák libreto neodmítl, ale přece jen těmto tlakům částečně podlehl a vymohl si na Wenigovi dodatečné připsání textu pro kněžninu ári do úvodu třetího dějství. Rozsáhlá scéna vážného ladění, ve které kněžna lituje svých hříchů, oplakává svoji samotu a obává se trestu pekla, však s náladovým rámcem opery příliš nekoresponduje a na spád děje má retardační účinek. Vyznění třetího dějství je oslabeno také tím, že kněžna se zde objevuje na scéně poprvé, neboť v prvním jednání se o jejím velkopanském chování k poddaným pouze vypráví, a divák tak nemá možnost na vlastní oči vidět její psychologickou proměnu.
charakteristika
Dvořákovy opusy z posledních let života – ať už se jedná o symfonické básně nebo později o Rusalku a Armidu – představují díla plná vážných, často tragických námětů, byť jejich vyústění je obvykle dvořákovsky očistné. Čert a Káča je jedinou výjimkou, kdy se skladatel chopil námětu veskrze komického, nezatíženého „závažností“, a podařilo se mu vytvořit veselou lidovou pohádku atraktivní i pro dětského diváka. Peklo zde nepředstavuje temný dantovský svět plný démonů a čerti nebudí hrůzu, i když se o to možná nemotorně snaží. Stejně komická je i sama Káča, které musí kněžna věnovat nejkrásnější statek ve vsi, aby měla vůbec nějakou naději na vdavky. Přes zdánlivou prostotu a přímočarost ve výrazu Dvořák v partituře nerezignuje na uměleckou náročnost, právě naopak. Dílo je vlastně skladatelovým pokusem o zcela nové kompoziční postupy, o nový pohled na zhudebnění textu i na nové výrazové možnosti. Projevuje se to zejména ve způsobu, kterým pracuje se zpívaným slovem: zatímco v předchozích operách byl vždy kladen důraz na plynulou, zpěvnou vokální linii, v Čertovi a Káče se na mnoha místech setkáváme s krátkými úsečnými replikami, které jakoby předjímaly charakteristickou stručnost Janáčkových nápěvků. Tento způsob práce uplatnil Dvořák zejména v partu Káči, jejíž klíčovou povahovou vlastnost – upovídanost – se mu podařilo mistrovsky vystihnout. Dalším příspěvkem k originalitě opery je Dvořákova schopnost výmluvně charakterizovat prostředí a situace. Týká se to např. sugestivní scény, v níž Marbuel Káče líčí přednosti pekla, nebo orchestrálního úvodu druhého dějství, v nichž se ve vrchovaté míře uplatňuje Dvořákovo instrumentační mistrovství.
Typickým rysem hudby Čerta a Káči jsou taneční inspirace. Vyplývá už ze samotné povahy libreta, že tanec zaujímá v ději důležitou roli, především ve vztahu ke Káče, jejíž tancechtivost je jedním z výrazných charakterizačních prvků postavy. Dvořák tento motiv ještě dále rozvinul, a tak se taneční stylizace prolínají celu operou: originální valčík ve scéně vesnické tancovačky, polka, na kterou tančí Káča s Marbuelem, strhující tanec čertů v pekle nebo stylizace polonézy v předehře ke třetímu dějství, která bývá také často uváděna jako samostatné koncertní číslo. Podstatným stavebním prvkem partitury jsou příznačné motivy. Zatímco v předchozích dvou operách, Dimitriji a Jakobínu, tento princip ustupuje do pozadí, v Čertovi a Káče představuje významnou složku podílející se na struktuře hudebního toku.
premiéra
Premiéra Čerta a Káči 23. listopadu 1899 byla netrpělivě očekávanou událostí: jednalo se o první skladatelovo jevištní dílo zkomponované po triumfálním návratu ze Spojených států. Dvořákův kult v českých zemích tehdy vrcholil a vedení Národního divadla věnovalo nastudování nového mistrova díla mimořádnou péči. Režie se ujal ředitel divadla František Adolf Šubert a do hlavních rolí byly obsazeni nejlepší sólisté, kterými scéna disponovala. Kritické ohlasy byly vesměs velmi kladné a u diváků měla opera tak velký úspěch, že ještě v téže sezóně se uskutečnilo dalších dvacet repríz.
Antonín Dvořák Aloisi Göblovi, 27. listopadu 1899:
„Milý, drahý příteli! Je to již dlouho, co se chystám, abych Vám přec zase jednou psal, ale víte, že poslední čas jsem byl mým novým dílem operním velice zaměstnán, jednak zkouškami a stálým rozčilením, takže jsem se ku psaní ani dobře vypravit nemohl. Tedy opera se dávala ve čtvrtek 23. a včera v neděli podruhé, a sice za velikého účastenství, a to s úspěchem takovým, jaký jsem za našich dnů ani neočekával. Psát tedy o tom je asi zbytečné, neb zajisté jste se z novin dočetl, jak premiéra dopadla. Opera se tedy rozhodně líbila. Nejdřív pánům sólistům, orkestru a sboru, pak obecenstvu a tentokráte i celé kritice, až na několik výminek. Opera šla znamenitě, jak sólisté, sbory i orkestr dělali svou věc s nadšením, takže mám z toho velikou radost a kdybych dnes ještě měl [další] text, dal bych se s chutí do práce.“
z dobových ohlasů
Emanuel Chvála, Národní politika, 25. listopadu 1899:
„Nová opera Dvořákova je v hudebním svém zjevu skutečně výsledkem moderního nazírání na potřeby hudby dramatické, jest hudební veselohrou, v níž ke správné a plastické deklamaci slova zpívaného, případné charakteristice osob jednajících, nepřetržitému proudu děje, říznému, působivému zhudebnění obratů dramatických, zkrátka ku všem požadavkům moderní tvorby operní s velkou péčí se přihlíží.“
Jaromír Borecký, Národní listy, 25. listopadu 1899:
„Hudba Dvořákova nese celou pečeť jeho genia. Kypící vynalézavost melodická, žhavá rytmika, svrchované ovládání všech výrazových prostředků, smělé a originální harmonie, instrumentace barvitá a ve svých spojích namnoze i nová, tu něžná, tu mocná, slovem celé mistrovství skladatele, který jest jedním z největších žijících, jeví se i na novém jeho díle v míře ještě jen stupňované.“
„revoluční“ dílo?
Zatímco premiérou Čerta a Káči Dvořák dosáhl velkého úspěchu u publika i většiny kritiků, se skladatelovým „revolučním“ dílem si naopak nevěděli rady teoretici, hlásící se dogmaticky k tomu či onomu názorovému proudu, tak jak vykrystalizovaly v oblasti české estetiky na konci 19. století. Spatřovali v něm skladatelův „náhlý“ příklon k principům wagnerovského dramatu. (Ve skutečnosti byl Dvořák Wagnerovým obdivovatelem od samého mládí, což dokládá hned jeho první opera Alfred i řada komorních a orchestrálních děl z té doby.) O situaci výmluvně vypovídá text, uveřejněný v roce 1927 v programu k novému nastudování opery Národním divadlem:
„Premiéra tohoto díla způsobila r. 1899 veliké překvapení a vyvolala mnoho rozruchu. Operní tvorba česká, representovaná Smetanou a Fibichem, brala se směrem moderním, směrem hudebního dramatu. Dvořák stál však na opačném pólu; zůstával ve svém nazírání na podstatu operního umění a na jeho formu konservativcem. Čertem a Káčou zabočil však mezi pokrokáře; opustil dosavadní zásady a pokusil se o nový sloh dramatický. Tento obrat přišel tehdy tak neočekávaně, že mezi pozůstalým hloučkem konservativců, který právě na Dvořáka jako na ‚svého‘ skladatele spoléhal a s ním počítal, vyvolal zmatek.“
U samotného Dvořáka ovšem vůbec nešlo o snahu hlásit se k nějakému konkrétnímu idelogickému „táboru“, podobné teoretizování a nálepkování bylo jeho povaze cizí. V opeře Čert a Káča se jednoduše pustil do jednoho z dalších výbojů na dosud nezorané pole, čímž jen znovu dokázal, že ani na prahu šedesátky neustává ve svém hledačství, v objevování nových možností.
další osudy díla
K prvnímu provedení Čerta a Káči za hranicemi českých zemí došlo v roce 1909 v Brémách z podnětu českého basisty Karla Veverky, který působil v tamním Městském divadle. Podruhé se opera objevila v zahraničí v roce 1924 při zájezdu olomoucké opery do Vídně. Opera byla pro vídeňské publikum přímo překvapením, neboť Dvořák jako autor scénických děl byl pro ně prakticky neznámým pojmem: „Dvořákova komická opera Čert a Káča je u nás skoro neznámá. A přece si zaslouží, aby hlavně pro své veliké krásy hudební byla vyrvána zapomenutí. Dvořákova hudba obsahuje řadu vesměs šťastných vnuknutí.“ (Arbeiter-Zeitung) „[...] můžeme se pouze podivovat, že toto zábavné dílo, jež v sobě sdružuje vážné i groteskní, romantické i veselé, operu velkou i lidovou, nenašlo dosud u nás uplatnění. Celý příběh opery je proniknut nejlepší Dvořákovou hudbou, která je ve své barvitosti a svěžesti neustále v pohybu jako zářivá hra vln.“ (Volkszeitung) Také v dalších letech byla opera s úspěchem uváděna na zahraničních scénách, např. v Katowicích, Oxfordu, Poznani, Vratislavi, Lublani, Záhřebu, Linzi, Washingtonu, Berkeley, St. Louis aj. Čert a Káča byla první Dvořákovou operou uvedenou v Anglii, a to v Oxfordu v roce 1932. Jednalo se zároveň o jednu z prvních inscenací Dvořákových oper, které lze nazvat „moderními“ – např. ve druhém dějství tehdy čerti nehráli karty, ale ragby.
obsah opery
PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Ve vesnici je posvícení, všichni se veselí. Ale i do hospody plné tance a muziky zaznívá hlas roboty, když si ovčák Jirka ani chvíli nemůže zatancovat, aby nepohněval panského správce. Nechá se alespoň z hospody furiantsky vyprovodit několika muzikanty, což správce natolik popudí, že ho vyžene „k čertu“. Do hospody přichází Káča, se kterou ale pro její hubatost nikdo nechce tancovat. Káča prohlásí, že by tancovala třeba s čertem. Ten na sebe nenechá dlouho čekat. Přichází v přestrojení za myslivce a bere ji do kola. Káče se cizinec natolik líbí, že je ochotna nechat se odvést do jeho „zámku“. Nato se otevře zem a myslivec i s Káčou se propadnou do pekla. Káčina matka naříká nad dceřiným osudem, když tu si Jirka vzpomene, kam ho posílal správce a skočí do pekla za čertem a Káčou.
DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Marbuel přináší do pekla na zádech Káču a vzápětí tluče na bránu i Jirka. Marbuel s Luciferem ho vítají a doufají, že jim snad pomůže od ukřičené Káči. Mezitím rozhodne Lucifer, že Marbuel má do pekla přinést kněžnu a správci dát zatím výstrahu. Příkaz, aby nejdříve odnesl Káču zase na svět, splní Marbuel pomocí Jirky. Domluví se s ním, že bude předstírat správci, jako by si pro něho přicházel a dá se Jirkou zahnat. To prý jistě vynese Jirkovi velkou odměnu. Jirka souhlasí, dá zahrát k tanci a k radosti čertů vytancuje s Káčou ven z pekla.
TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Kněžna je vyděšena, že se u správce objevil čert, a tuší, že se peklo chystá i pro ni. Pozve si tedy na pomoc ovčáka Jirku, který prý zahnal správcova čerta, snad pomůže i jí. Jirka slibuje pomoc, ovšem pod podmínkou, že bude zrušena robota. Zatímco kněžna dává rozhlásit zrušení roboty, schová Jirka do vedlejší místnosti Káču a čeká na čerta. Sotva se Marbuel objeví, křičí na něho Jirka, ať uteče, že tu na něj čeká Káča. Marbuel zděšeně prohlásí, že snese všechny hrůzy světa i pekla, ale mít znovu na krku Káču nechce, a vyletí oknem. Kněžna má radost, Jirku udělá svým ministrem a Káče dá celý statek, aby konečně našla ženicha.