Citáty
z dopisu Bohumilu Fidlerovi, 9. 1. 1886:
„Velectěný pane!
Musím se Vám upřímně vyznat, že i Váš ctěný list mě poněkud zarazil, a to sice pro jeho příliš velikou devótnost a pokoru a že to vypadá, jako byste mluvil k nějakému polobohu, za co jsem se ovšem nikdy neměl, nemám a nebudu mít. Jsem docela prostý český hudebník, nemilující takové přepínavé ponižování, a vzdor tomu, že jsem se ve velkém hudebním světě dosti pohyboval, zůstanu přec jen tím, čím jsem byl – prostým českým muzikantem.“
z Dvořákovy přednášky na pražské konzervatoři:
„Mít krásnou myšlenku, to není nic tak zvláštního. Myšlenka přijde sama sebou a je-li pěkná a veliká, není to zásluhou člověka. Ale pěkně myšlenku provést a něco velikého z ní udělat, to je právě to nejtěžší, to je právě - umění!“
z novinového rozhovoru:
„Gluck prý tvrdil, že má svoji operu hotovou v hlavě, ještě než ji napíše. Nevím, je-li to pravda, do jisté míry shledávám však toto tvrzení u sebe správným. Činím si vždy náčrty, které obsahují vše podstatné pro moji motivickou práci, pro zamýšlený hudební výraz. Moje fantazie potřebuje být podnícena, ale pak už mne strhuje sama.“
z dopisu Josefu Boleškovi, 15. 1. 1895:
„Všecko není pro každého a každý ne pro všecko.“
před Rafaelovou Madonou v londýnské Národní galerii:
„Vidíte, tohleto je Mozart. Je to tak krásně komponováno. Ta krajina za tím trůnem, člověk neví, proč tam je, ale je to krásné a musí to tak být. To vám mají v Bruselu obrazy od Brueghela, kolosální obrazy, ty člověka zrovna zdrcují, člověk zrovna vidí, jak je maličký. A to je Beethoven.“
před Niagarskými vodopády:
„Kakra, to bude symfonie v h moll!“
vzpomínka na slavnostní ceremoniál při udělení čestného doktorátu v Cambridge:
„Já ty slavnosti nemám rád! A když se stane, že na nějaké musím být, jsem jako na jehlách. Nikdy nezapomenu, jak mi bylo, když mne v Anglii povýšili na doktora: samá ceremonie a samý doktor! Všechny obličeje byly vážné a zdálo se, že žádný nezná mluvit jinak než latinsky! Poslouchal jsem napravo i nalevo a nevěděl jsem, koho mám poslouchat. A když jsem poznal, že mluví ke mně, byl jsem jako opařený a styděl jsem se, že neumím latinsky. Ale když si na to dneska vzpomenu, musím se smát a myslím si, že zkomponovat Stabat mater je přece jenom víc, než umět latinsky...“
z Dvořákovy přednášky na pražské konzervatoři:
„Mozart je sluníčko!“
z dopisu Fritzi Simrockovi, 10. 9. 1885:
„Doufejme, že národy, které mají a reprezentují umění, nikdy nezahynou, byť by byly sebemenší. Promiňte mi to, ale chtěl jsem Vám jen říci, že umělec má také vlast, pro niž musí mít pevnou víru a vřelé srdce.“
vzpomínka na studia na varhanické škole:
„Na varhanické škole všechno páchlo plesnivinou. I varhany! Kdo se chtěl něčemu naučit, musil umět německy. Kdo znal dobře německy, mohl být primus a kdo neznal, nemohl být primus. Já jsem znal německy špatně a i když jsem něco věděl, nedovedl jsem to dobře říct. Moji spolužáci se na mne dívali skrz prsty a za zády se mi smáli! Když se dozvěděli, že komponuju, říkali si mezi sebou: ,Podívejte se na toho Dvořáka! Jestlipak víte, že taky komponuje?!‛“
z dopisu Aloisi Göblovi, 31. 12. 1884:
„Právě dnes jsem ukončil druhou větu Andante mé nové symfonie a jsem při práci té opět šťastným a blaženým, jako až doposud vždy bylo, a dá Bůh, že i dále bude, neb mým heslem jest a bude:
Bůh, láska, vlast!
A to jedině vede k šťastnému cíli!...“
z dopisu Emilu Kozánkovi, 12. 10. 1892:
„I ta božská příroda potřebuje své diminuendo a morendo, aby se opět oživila a vzepnula ku velkému crescendu a dosáhla opět své síly a výše v mohutném ff.“
óda na lokomotivu:
„Je složena z tolika částí, z tolika rozličných dílů a každý má svou důležitost, každý je na svém místě. I ten nejmenší šroubek je na svém místě a něco drží! Všechno má svůj účel a úlohu a výsledek je ohromný. Takovou lokomotivu dají na koleje, dají do ní uhlí a vodu, jeden člověk pohne malou pákou, velké se začnou hýbat a třebaže vagony mají váhu pár tisíc metrických centů, lokomotiva s nimi utíká jako zajíc. Všechny svoje symfonie bych za to dal, kdybych byl vynašel lokomotivu!“