Kvapil, Jaroslav (1868 - 1950)

Dramatik, básník, překladatel, divadelní režisér. V roce 1899 vytvořil na objednávku dnes již zapomenutého českého skladatele, žijícího na Ukrajině, Josefa Jiránka libreto k opeře Rusalka. Podle vlastních slov si již během práce na libretu uvědomoval, že mu pod rukama roste práce, kterou by nerad dal „na nejistou adresu“. Libreto postupně předložil Oskaru Nedbalovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi, Karlu Kovařovicovi a Josefu Sukovi. Ti však byli zaneprázdněni jinou prací, a tak libreto odmítli. Teprve když Národní divadlo uveřejnilo informaci, že Dvořák hledá libreto k nové opeře, troufl si Kvapil mnohem staršímu a slavnému skladateli Rusalku nabídnout.

Spolupráce libretisty a skladatele je dokumentována několika kusy dochované korespondence, ve které Dvořák žádá Kvapila o různé textové změny nebo o doplnění již existujících veršů o nové. Podle Kvapilových vzpomínek přicházel Dvořák někdy již časně ráno do jeho bytu, aby s ním konzultoval otázky právě zhudebňovaného úseku libreta. Po úspěšné premiéře prý Dvořák Kvapila žádal o další libreto, což Kvapil přislíbil. K jejich další spolupráci však již nedošlo, o tři roky později Dvořák umírá.

Ze vzpomínek Jaroslava Kvapila:

Dvořák přijal můj text tak, jak byl napsán, a jen do prvního dějství musil jsem mu něco nového vložit: zpěv Rusalčin ‚Staletá moudrost tvá všechno ví‘ u nohou Ježibaby. Tuze rád si vzpomínám na tehdejší styky s Dvořákem a mám od něho z té doby dva zajímavé dopisy. Myslím, že mě s Dvořákem sblížila naše láska k Erbenovi, a tón balad Erbenových, jimž jsem se hleděl ‚Rusalkou‘ přiblížit, že pověděl Dvořákovi víc, než mohlo libreto samo.

Dvořák mě tou dobou často navštěvoval; přišel kolikrát už po sedmé ráno, ba, musil mě někdy dát teprve vzbudit. A to už se vracíval ze své ranní obchůzky po pražských nádražích, kamž se chodil dívat na lokomotivy. Obyčejně pak začal o něčem jiném, než o své opeře: buď o těch lokomotivách, jež právě prohlížel, buď o holubech, buď o činži, o tom, zač by byl bezmála koupil dům od nebožtíka Bendla – zkrátka o všem možném, co se libreta vůbec netýkalo. Pak zapomněl, proč přišel, ještě si u mne zapálil oharek svého doutníku – a z čista jasna šel, zas nic nevyřídiv. Někdy přišel s hroznou starostí, a svými dotazy uvedl mě občas dosti do rozpaků. Vzpomínám si na jeden takový rozhovor. Ve třetím aktě ‚Rusalky‘ jsou verše šíleného prince: ,– nebe i zemi zaklínám, zaklínám boha i běsy: ozvi se, ozvi se, kde jsi!‘ To se Dvořákovi naprosto nelíbilo. Povídal mi: ‚Poslechněte, já jsem člověk věřící, já nemohu ve své hudbě pánaboha proklínat!‘ Dlouho jsem mu musil vykládat, že ho k tomu libreto nikterak nenutí, a že ‚zaklínat boha‘ – není pánaboha proklínat. Uznal to, odešel – a komponoval na slova, jak jsem je napsal.

Hned v pondělí ráno [po premiéře] přišel k nám Dvořák do divadelní kanceláře tuze dobře naladěn. A jak mě viděl, hned na mě: ‚Kvapílku, Kvapílku, honem nové libreto a velkou roli pro Maturovou!‘ Povídám: ‚Nemám, mistře!‘ A on: ‚Tedy zčerstva něco, dokud mám chuť!‘ Slíbil jsem. Slíbil – a slovu nedostál! Ještě po letech mne bolí srdce, že jsem tenkrát po Rusalce nedovedl napsati přeskvělému skladateli text nový, snad i texty dva; po desetiletích žehnám jeho památce, že aspoň jedenkrát mne vzal na svých sférických křídlech do výšin, kam by verš můj sám nikdy nedoletěl.