Sonáta pro housle a klavír F dur, op. 57, B106

Opusové číslo

57

Číslo v Burghauserově katalogu

106

Datum vzniku

3. března – 17. března 1880

Datum a místo premiéry

(?) 23. září 1880, Chrudim

Interpret premiéry

(?) Josef Klimeš, Zdenka Havelková

První vydání

Simrock, 1880, Berlín

Základní tónina

F dur

Části / věty

1. Allegro, ma non troppo
2. Poco sostenuto
3. Allegro molto

Durata

cca 23 min.

okolnosti vzniku

Toto dílo je jedinou dochovanou Dvořákovou kompozicí, která nese označení „sonáta“ (předchozí dvě skladatelovy sonáty, houslová a violoncellová, jsou dnes nezvěstné). Vznikla během pouhých patnácti březnových dnů roku 1880 skoro souběžně s Koncertem pro housle a orchestr a moll, a dalo by se tak říci, že je jakýmsi jeho intimním protějškem. Jako druhá věta sonáty mělo být původně Adagio v tónině F dur, ale Dvořák rozepsanou větu nahradil novou (Poco sostenuto, A dur), přičemž původní Adagio později použil pro svůj Smyčcový kvartet C dur. Dílo bylo ještě téhož roku premiérováno a vydáno nakladatelstvím Simrock.

charakteristika

Hlavním rysem sonáty je lyrismus. Veškerý její tematický materiál se vyznačuje ušlechtilostí a suverénním zpracováním v rámci sonátového cyklu. Zvukové spojení obou nástrojů je i v tomto malém měřítku dalším dokladem Dvořákova instrumentačního umění. První věta má sonátovou formu vybudovanou na základě dvou témat, z nichž vedlejší je exponováno nepravidelně v tónině D dur. Také druhá věta v pomalém tempu je tvořena dvěma základními myšlenkami, na jejichž rozvíjení se stejnou měrou podílejí oba nástroje. Závěrečná věta je opět v sonátové formě, tentokrát o třech tématech. Hlavní téma, které větě udílí její radostnou náladu, se svým charakterem blíží intonačnímu okruhu Slovanských tanců.