Othello, op. 93, B174

okolnosti vzniku a všeobecná charakteristika

Na jaře 1891 se začal Dvořák zabývat kompozicí cyklu tří koncertních předeher, které měly původně souhrnný název Příroda, život a láska. Skladatel je ale později osamostatnil a každé přidělil samostatné opusové číslo a název: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92 a Othello, op. 93. Vzhledem k jejich deklarovanému mimohudebnímu obsahu je lze považovat za součást tzv. programní linie Dvořákovy tvorby, která nebyla - a zřejmě dosud není - považována za typicky „dvořákovskou“, ale která se prolíná celou skladatelovou uměleckou dráhou. Předehry V přírodě, Karneval a Othello představují trojici myšlenkově provázaných skladeb, za jejichž jednotící prvek lze považovat ideu přírody ve všech jejích podobách: jako živlu životodárného, ale i zničujícího. Vzhledem k tomu, že pro Dvořákův světový názor bylo charakteristické pevné propojení sféry přírody s představou boha, nelze v tomto případě pojem „příroda“ intepretovat zúženě, ale spíše v panteistickém smyslu. Např. označení střední části trilogie jako Karneval nelze v tomto kontextu vnímat doslovně jako rej masek, ale spíše jako „karneval života“.

S trochou nadsázky tak lze cyklus považovat za jakýsi světštější dovětek k nedávno dokončenému Requiem (přestože o dosažení jeho myšlenkové hloubky neusiluje), neboť i zde jakoby skladatel přemítal nad kladnými a zápornými stránkami života. V každém případě je mimohudební obsah těchto děl jen všeobecný a názory na jejich případný konkrétní smysl se různí. Dvořák sám posluchačům pozici nijak neusnadnil, neboť až na několik ojedinělých poznámek v partituře a korespondenci žádný bližší výklad nezanechal. Jistým vodítkem můžou být další varianty názvů jednotlivých částí, tak jak se objevují ve Dvořákových skicách: pro předehru V přírodě skladatel uvažoval také o titulech „Na samotě“, „Ouvertura lyrica“a „Letní noc“, původní název Karnevalu byl „Život“ a jen v závorce je připojeno „Carneval“. Z Dvořákovy korespondence dále vyplývá, že pro předehru Othello uvažoval také o názvech „Tragická ouvertura“ nebo „Eroica“. Z hudebně stavebního hlediska je stmelujícím prvkem cyklu myšlenka, kterou lze nejspíše nazvat „motivem přírody“. Jedná se o hlavní téma předehry V přírodě, které se objevuje i v obou dalších předehrách.

formální struktura a obsah

Předehra Othello se na rozdíl od dvou dalších částí trilogie – snad kvůli své návaznosti na konkrétní literární předlohu - poměrně vzdaluje tradiční představě sonátové formy. S tím souvisí i celkové vyznění kompozice, která má spíše epický charakter s mnoha náladovými zvraty a celkově dramatickým účinkem. Přestože dílo nelze považovat za věrný hudební přepis Shakespearovy tragédie, v jeho jednotlivých částech je přece jen možno určité paralely rozeznat. V oblasti expozice se jedná o postavu Jaga a jeho intriky, jimiž zaseje do Othellovy duše pochybnosti, čemuž odpovídá výrazné téma, obvykle označované jako „motiv žárlivosti“ (z hlediska hudební výstavby jej lze označit jako hlavní téma). Rozsáhlou lyrickou plochu v expozici je pak možno chápat jako milostný duet Othella a Desdemony. Dramatické a efektní provedení, které je vystavěno na komplikovaném harmonickém půdorysu a které pracuje s bizarně zdeformovanými variantami výchozího tematického materiálu, představuje scény Othellovy žárlivosti vrcholící vraždou Desdemony. V tomto místě je pozoruhodným detailem náhlé vynoření čtyřtónového leitmotivu Dvořákova Requiem. Repríza je zřejmě obrazem výčitek svědomí, smutku a drásavých vzpomínek na někdejší štěstí. Dramatickou a zvukově efektní kodu lze považovat za vyústění celé tragédie – scénu Othellovy sebevraždy. O tom, že Dvořák vnímal téma zničující lásky v těsném propojení s přírodními silami, svědčí časté využití motivu přírody z první části trilogie. Neobjevuje se zde však v původní idylické podobě, skladatel je naopak drasticky deformuje, takže na některých místech působí jako varovné volání hlasu přírody, na jiných místech tísnivým, skličujícím dojmem. Othello je po nedochované předehře Romeo a Julie druhým (a posledním) případem, kdy se Dvořák ve své tvorbě nechal inspirovat Shakespearovým dílem.

premiéra a vydání

Premiéra všech tří předeher se odehrála 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu za Dvořákova řízení. Jednalo se o jeden z koncertů skladatelova turné „na rozloučenou“, které uspořádal po českých a moravských městech před svým odjezdem do Spojených států. Díla ještě nebyla uvedena pod svými definitivními názvy, v programu byla označena jako „Příroda“, „Život (Český karneval)“ a „Láska (Othello)“ pod jednotným opusovým číslem 91. Své konečné názvy a jednotlivá opusová čísla předehry získaly až o dva roky později při vydání berlínským nakladatelstvím Simrock.

z dobových ohlasů

premiérová recenze v časopise Dalibor:

„Předvedenať byla v samém závěru akademie orchestrem Národního divadla, mladými umělci konzervatoře rozmnoženým a mistrem samým dirigovaným, trojice ouvertur jeho, nesoucí úhrnné označení „op. 91“ a sestávající z obrazů: „Příroda“ – „Život“ – „Láska“. […] „Příroda“ je rozkošným obrazem, prosyceným svěžestí jarní idyly. Zřejmě vyslovený její pastorální tón, vykazuje světlý, výrazný kolorit instrumentální; na působivém základním motivu zbudována je stavba ušlechtilé jednolitosti, plná skvostných detailů. Dvořák je nadšeným obdivovatelem přírody a půvabův jejích; jaký div, že dojmy, jejž vyvolala v něm ztěšená zátiší příbramských lesů, vtělily se v nejkrásnější úbor hudební, jaký skladateli kterému vůbec může být údělem. „Život“ […] uvádí se smělou, sytě instrumentovanou větou tanečního rhytmu. Orchestr používá zde celého arsenálu svého plechu, talířů, tympánů i – rara avis – baskických bubínků. Třetí overtuře „Othello“ měl by se dle mého skromného náhledu druhý její titul „láska“ bez rozmýšlení amputovati. […] Uzná asi každý, kdo ouvertutu byl slyšel, že hudební obsah její odpovídá spíše ideám v Shakespearově tragédii obsaženým, než erotickému vznětu, jenž by úplně převládati musil, kdyby předmětem kompozice byla vskutku „láska“. Celek uvádí se chorálem, jehož stísněná nálada jakoby označovala předtuchu blížící se hrůzy. V úchvatně krásné melodii poznáváme přirozeným postupem myšlenek Desdemonu, v korespondujícím s ním thematu ponurého zabarvení a zvláštního, jakoby neurčitě zmítaného rhytmu zuřivého Othella. Zvláště zajímavým je závěr ouvertury, líčící s děsnou, téměř realistickou náladou truchlivý konec dramatu. Dvořákovy ouvertury, skvěle sehrány a v mistrově intenci předneseny, zůstavily všeobecný hluboký dojem.“

reakce Eduarda Hanslicka na provedení ve Vídni (Neue freie Presse, 5. 2. 1895):

„Dvořákova nová koncertní předehra V přírodě je velmi potěšujícím protějškem jeho předehry Karneval, kterou jsme slyšeli nedávno. V obou skladbách pulsuje mladistvě a naléhavě život. Tam v rozpustilém masoupustním ovzduší, zde v klidnější, radostné jarní náladě. Obě však ovládá táž radost z krásného zvuku, melodická svěžest, spontánnost a přirozenost. S Dvořákovými skladbami mají obě předehry společnou radostnou atmosféru, jež v našich pesimistických dnech působí dvojnásob blahodárně. Podle moderních měřítek bychom asi žádnou z obou předeher neoznačili jako „závažnou“ - žádné z nich o to ani nejde, avšak obě jsou opravdové a příjemné a jsou osvěžením po množství nových orchestrálních děl, která se pomocí falešných kontrastů a kašírovaného světobolu vydávají za práce hluboké a významné. Současně s těmito dvěma předehrami uveřejnil Dvořák i třetí s názvem Othello, tedy jakési přebásnění Shakespearovy tragédie nebo úvod k ní. Nechybějí hlasy, které tuto tragickou předehru považují za dílo „významnější“, než jsou dvě veselé. Zdá se mi, že je tomu naopak. V Karnevalu a v předehře V přírodě vystupuje sám Dvořák, jako Othello však nosí masku, která připomíná hned Liszta, hned Wagnera. Zde chtěl Dvořák jednou vystoupit jako tragik, a protože jeho povaze jsou cizí drtivé dramatické konflikty, sebezničení a prolévání krve, utekl se k umělé injekci. Ne bez určitého údivu objeví člověk v Dvořákově předehře V přírodě jeden motiv, který vyplouvá i v obou dalších ouverturách (v Karnevalu i Othellovi). Znamená to, že Dvořák původně pomýšlel všechny tři předehry v nějaké vzájemné souvislosti. Taková vazba je ovšem podle mého názoru zhola nesrozumitelná. Je dobře, že skladatel opustil svůj původní nápad uvádět tyto tři skladby i navenek jako něco, co navzájem souvisí. Nikdy by tak totiž nemohly působit."