V přírodě, op. 91, B168

okolnosti vzniku a všeobecná charakteristika

Na jaře 1891 se začal Dvořák zabývat kompozicí cyklu tří koncertních předeher, které měly původně souhrnný název Příroda, život a láska. Skladatel je však později osamostatnil a každé přidělil samostatné opusové číslo a název: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92 a Othello, op. 93. Vzhledem k jejich deklarovanému mimohudebnímu obsahu je lze považovat za součást tzv. programní linie Dvořákovy tvorby, která nebyla – a zřejmě dosud není – považována za typicky „dvořákovskou“, ale která se prolíná celou skladatelovou uměleckou dráhou.

Předehry V přírodě, Karneval a Othello představují trojici myšlenkově provázaných skladeb, za jejichž jednotící prvek lze považovat ideu přírody ve všech jejích podobách: jako živlu životodárného, ale i zničujícího. Vzhledem k tomu, že pro Dvořákův světový názor bylo charakteristické pevné propojení sféry přírody s představou boha, nelze v tomto případě pojem „příroda“ intepretovat zúženě, ale spíše v panteistickém smyslu. Např. označení střední části trilogie jako Karneval nemá být v tomto kontextu chápáno doslovně jako rej masek, ale spíše jako „karneval života“. S trochou nadsázky tak lze cyklus považovat za jakýsi světštější dovětek k nedávno dokončenému Requiem (přestože o dosažení jeho myšlenkové hloubky neusiluje), neboť i zde jakoby skladatel přemítal nad kladnými a zápornými stránkami života. V každém případě je mimohudební obsah těchto děl jen všeobecný a názory na jejich případný konkrétní smysl se různí. Dvořák sám posluchačům pozici nijak neusnadnil, neboť až na několik ojedinělých poznámek v partituře a korespondenci žádný bližší výklad nezanechal. Jistým vodítkem můžou být další varianty názvů jednotlivých částí, tak jak se objevují ve Dvořákových skicách: pro předehru V přírodě skladatel uvažoval také o titulech Na samotě, Ouvertura lyrica či Letní noc, původní název Karnevalu zněl Život a jen v závorce je připojeno slovo Carneval. Z Dvořákovy korespondence dále vyplývá, že pro předehru Othello uvažoval také o názvech Tragická ouvertura nebo Eroica. Z hudebně stavebního hlediska je stmelujícím prvkem cyklu myšlenka, kterou lze nejspíše nazvat „motivem přírody“. Jedná se o hlavní téma předehry V přírodě, které se objevuje i v obou dalších předehrách.

formální struktura a obsah

Předehra V přírodě je komponována v široce rozvětvené sonátové formě. Začíná sugestivním, tichým úvodem nad prodlevou hlubokého F, nad nímž zní zárodečná podoba hlavního tématu („motiv přírody“) a krátké motivky hrané flétnami a hoboji, evokující ptačí zpěv. Hlavní téma vykazuje intonační příbuznost s moravskými lidovými halekačkami (popěvky volanými z kopce na kopec), čemuž odpovídá i vícenásobné opakování tématu v různých polohách a nástrojích. Celý tento úvodní hudební obraz představuje vysoce poetickou stylizaci hlasů přírody. Expozice přináší nikoli obvyklá dvě nebo tři kontrastní témata, spíše lze hovořit o jednotlivých tematických oblastech, které jsou vždy tvořeny několika navazujícími motivy. Expozice graduje ve svém závěru, ve kterém se v plném plénu celého orchestru znovu navrací hlavní motiv přírody. Provedení je oproti expozici asi o polovinu kratší, ale přináší výrazně dramatičtější náladu s komplikovaným harmonickým průběhem a bohatou kontrapunktickou prací. Motiv přírody zde dominuje. Repríza v hrubých rysech opakuje tematický vývoj expozice, ale s opačnou gradační tendencí: zatímco v expozici jsme svědky průběžného stupňování, repríza a návazná koda naopak přinášejí zklidňování. Celou kompozici tak lze považovat za jeden velký symetrický oblouk, který se ve svém závěru vrací ke ztišené intimní atmosféře, jíž skladba začala.

premiéra a vydání

Premiéra všech tří předeher se odehrála 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu za Dvořákova řízení. Jednalo se o jeden z koncertů skladatelova turné „na rozloučenou“, které uspořádal po českých a moravských městech před svým odjezdem do Spojených států. Díla ještě nebyla uvedena pod svými definitivními názvy, v programu byla označena jako Příroda, Život (Český karneval) a Láska (Othello) pod jednotným opusovým číslem 91. Své konečné názvy a jednotlivá opusová čísla předehry získaly až o dva roky později při vydání berlínským nakladatelstvím Simrock. Předehru V přírodě Dvořák věnoval univerzitě v Cambridge, která mu nedlouho předtím udělila čestný doktorát.

z dobových ohlasů

premiérová recenze v časopise Dalibor:
„Předvedenať byla v samém závěru akademie orchestrem Národního divadla, mladými umělci konzervatoře rozmnoženým a mistrem samým dirigovaným, trojice ouvertur jeho, nesoucí úhrnné označení ‚op. 91‘ a sestávající z obrazů: ‚Příroda‘ – ‚Život‘ – ‚Láska‘. […] ‚Příroda‘ je rozkošným obrazem, prosyceným svěžestí jarní idyly. Zřejmě vyslovený její pastorální tón, vykazuje světlý, výrazný kolorit instrumentální; na působivém základním motivu zbudována je stavba ušlechtilé jednolitosti, plná skvostných detailů. Dvořák je nadšeným obdivovatelem přírody a půvabův jejích; jaký div, že dojmy, jejž vyvolala v něm ztěšená zátiší příbramských lesů, vtělily se v nejkrásnější úbor hudební, jaký skladateli kterému vůbec může být údělem. ‚Život‘ […] uvádí se smělou, sytě instrumentovanou větou tanečního rhytmu. Orchestr používá zde celého arsenálu svého plechu, talířů, tympánů i – rara avis – baskických bubínků. Třetí overtuře ‚Othello‘ měl by se dle mého skromného náhledu druhý její titul ‚láska‘ bez rozmýšlení amputovati. […] Uzná asi každý, kdo ouvertutu byl slyšel, že hudební obsah její odpovídá spíše ideám v Shakespearově tragédii obsaženým, než erotickému vznětu, jenž by úplně převládati musil, kdyby předmětem kompozice byla vskutku ‚láska‘. Celek uvádí se chorálem, jehož stísněná nálada jakoby označovala předtuchu blížící se hrůzy. V úchvatně krásné melodii poznáváme přirozeným postupem myšlenek Desdemonu, v korespondujícím s ním thematu ponurého zabarvení a zvláštního, jakoby neurčitě zmítaného rhytmu zuřivého Othella. Zvláště zajímavým je závěr ouvertury, líčící s děsnou, téměř realistickou náladou truchlivý konec dramatu. Dvořákovy ouvertury, skvěle sehrány a v mistrově intenci předneseny, zůstavily všeobecný hluboký dojem.“

recenze Eduarda Hanslicka na provedení ve Vídni (Neue freie Presse, 5. 2. 1895):
„Dvořákova nová koncertní předehra V přírodě je velmi potěšujícím protějškem jeho předehry Karneval, kterou jsme slyšeli nedávno. V obou skladbách pulsuje mladistvě a naléhavě život. Tam v rozpustilém masoupustním ovzduší, zde v klidnější, radostné jarní náladě. Obě však ovládá táž radost z krásného zvuku, melodická svěžest, spontánnost a přirozenost. S Dvořákovými skladbami mají obě předehry společnou radostnou atmosféru, jež v našich pesimistických dnech působí dvojnásob blahodárně. Podle moderních měřítek bychom asi žádnou z obou předeher neoznačili jako ‚závažnou‘ – žádné z nich o to ani nejde, avšak obě jsou opravdové a příjemné a jsou osvěžením po množství nových orchestrálních děl, která se pomocí falešných kontrastů a kašírovaného světobolu vydávají za práce hluboké a významné. Současně s těmito dvěma předehrami uveřejnil Dvořák i třetí s názvem Othello, tedy jakési přebásnění Shakespearovy tragédie nebo úvod k ní. Nechybějí hlasy, které tuto tragickou předehru považují za dílo ‚významnější‘, než jsou dvě veselé. Zdá se mi, že je tomu naopak. V Karnevalu a v předehře V přírodě vystupuje sám Dvořák, jako Othello však nosí masku, která připomíná hned Liszta, hned Wagnera. Zde chtěl Dvořák jednou vystoupit jako tragik, a protože jeho povaze jsou cizí drtivé dramatické konflikty, sebezničení a prolévání krve, utekl se k umělé injekci. Ne bez určitého údivu objeví člověk v Dvořákově předehře V přírodě jeden motiv, který vyplouvá i v obou dalších ouverturách (v Karnevalu i Othellovi). Znamená to, že Dvořák původně pomýšlel všechny tři předehry v nějaké vzájemné souvislosti. Taková vazba je ovšem podle mého názoru zhola nesrozumitelná. Je dobře, že skladatel opustil svůj původní nápad uvádět tyto tři skladby i navenek jako něco, co navzájem souvisí. Nikdy by tak totiž nemohly působit.“