Klavírní trio č. 3 f moll, op. 65, B130

Opusové číslo

65

Číslo v Burghauserově katalogu

130

Datum vzniku

1. února – 31. března 1883

Datum a místo premiéry

27. října 1883, Mladá Boleslav

Interpret premiéry

Ferdinand Lachner, Alois Neruda, Antonín Dvořák

První vydání

Simrock, 1883, Berlín

Základní tónina

f moll

Části / věty

1. Allegro ma non troppo
2. Allegretto grazioso – Meno mosso
3. Poco adagio
4. Finale. Allegro con brio

Durata

cca 39 min.

všeobecná charakteristika

Klavírní trio f moll lze považovat nejen za jeden z vrcholů Dvořákovy komorní tvorby, ale i za jedno z nejvýznamnějších děl svého žánru vůbec. Jeho síla spočívá v neobyčejném bohatství hudebních myšlenek a jejich nápaditém rozvíjení, v přesvědčivé tektonice jednotlivých vět i formální soudržnosti celku a v instrumentační hutnosti při zachování nástrojové vyváženosti sazby. Zvukový, výrazový a formální rozmach této symfonicky laděné skladby se téměř vymyká žánru komorní hudby. Po výrazové stránce se jedná o kompozici v autorově tvorbě výjimečnou: místo prosté srdečnosti a spontánní radosti ze života, pro Dvořáka tak typické, zde promlouvá temná a vážná nálada, nejistota, pochybnosti a vzdor. Díky těmto vlastnostem lze dílo považovat za komorní protějšek skladatelovy Symfonie č. 7 d moll, která svým vznikem spadá do stejného tvůrčího období.

Pro své vážné, filozofující ladění bývá Klavírní trio f moll označováno za Dvořákovo „nejbrahmsovštější“ dílo. Lze dokonce uvažovat o konkrétním inspiračním zdroji: mohl by jím být Brahmsův Klavírní kvintet, op. 34 z roku 1864. Má velmi podobný výrazový charakter, stejnou tóninu, obdobné nástrojové složení a shodně pojatý úvod – výrazný nástup hlavního tématu v unisonu nástrojů bez harmonické výplně. Bez ohledu na možné inspirační zdroje je Dvořákovo trio svébytným mistrovským dílem, vycházejícím formálně z hlubokých tradic evropské komorní hudby, ale naplněné novým, zcela nekonvenčním, nevšedním obsahem.

okolnosti vzniku a premiéra

Jako bezprostřední podnět pro kompozici Klavírního tria f moll bývá uváděna smrt Dvořákovy matky. Anna Dvořáková zemřela 15. prosince 1882 a o měsíc a půl později začal skladatel pracovat na partituře. Dílo však také vznikalo v období, kdy Dvořák po mnohaletém úsilí konečně výrazně pronikl na evropská koncertní pódia. Dvořákovská literatura v této souvislosti obvykle uvádí, že skladatel tehdy prožíval hluboký vnitřní rozpor mezi ideály upřímně vlastenecky cítícího člověka a ambicemi po světovém úspěchu. Ve skupině náladově příbuzných děl z této doby (kromě tria také Symfonie č. 7, Scherzo capriccioso nebo Husitská) je skutečně mnohem výrazněji než v celé předchozí tvorbě přítomen moment konfliktu, vzdoru a pochybností. Žádné jednoznačné doklady o příčinách tohoto náladového obratu v Dvořákově díle však nejsou k dispozici. Kompozice díla zabrala Dvořákovi asi dva měsíce. Premiéra se konala 27. října 1883 na Dvořákově koncertu v Mladé Boleslavi, skladatel sám interpretoval klavírní part. Ve stejném roce dílo vyšlo u berlínského nakladatelství Simrock.

formální charakteristika

První věta díla je komponována v sonátové formě a je pro ni charakteristická základní vášnivě vypjatá linie veškerého jejího tematického materiálu. Navíc ani jedno z témat nekončí pravidelně na tónice, takže celý hudební tok neustále navozuje dojem nedořešenosti, pochyb a tázání. Závěrečný vzestupný krok hlavního tématu h-g, který v motivickém předivu věty nachází významné uplatnění, je přímo zhudebněným otazníkem. Věta má velmi hustou instrumentaci, zejména díky téměř neustálé přítomnosti zvukově bohatého klavírního partu. Celková nálada věty je velmi temná a okamžiky zjasnění mají jen chvilkové trvání. Po expozici základních témat věty následuje poměrně krátké, ale dramaticky vyhrocené provedení. Jakési druhé provedení lze vysledovat i v repríze, která není jen doslovným opakováním expozice, ale přináší další rozvíjení motivických prvků. Druhá věta (která měla zřejmě původně stát na třetím místě) představuje jakési svérázné scherzo, jehož hlavní téma je pozoruhodné svým rytmickým členěním: zatímco smyčcové nástoje hrají doprovodnou figuru složenou z nekonečného sledu triol, melodie v klavíru důsledně střídá dvě osminové a dvě čtvrťové hodnoty, čímž vzniká dojem těkavého neklidu. Střední díl věty přináší účinný kontrast v podobě široce rozklenuté melodické linie. K dojmu dočasného uklidnění přispívá také přesun do durového tónorodu. Třetí věta patří díky své citové hloubce a melodické kráse k Dvořákovým nejpůsobivějším pomalým větám. Přes základní tóninu As dur se jedná o hudbu nostalgické povahy, která se jen ve střední části na okamžik vzepne ke vzrušenější epizodě, ale jinak plyne v klidném pohybu v široce rozklenutých melodických liniích, často kánonicky imitovaných. Závěrečná věta, která je kombinací sonátové formy a ronda, se vrací ke vzrušené, temné atmosféře první věty. Dramatičnost je ještě zvýšena výrazně rytmizovaným úvodním sestupným oktávovým krokem, který se stává motivicky významnou součástí věty. Typicky dvořákovský je závěr díla: zatímco posluchač po velké výrazové gradaci očekává závěrečné takty, jako přelud se náhle zjeví reminiscence na hlavní téma první věty. Následuje ztišená pasáž v jasném dur, která postupně dohasíná, až se náhle vzepne a několika ráznými takty, odvozenými z hlavního tématu, dílo efektně zakončí.

z dobových ohlasů

Eduard Hanslick (Neue freie Presse, 13. února 1884):
„Nejcennějším klenotem, který nám přinesla povodeň posledních koncertních týdnů, je bezesporu Dvořákovo nové klavírní trio f moll. Ukazuje nám svého autora na výši jeho dosavadní tvorby. Odhlédneme-li od menších forem, je to především symfonie D dur, smyčcový sextet a nyní trio f moll, co řadí Dvořáka mezi nejlepší moderní mistry.“