Scherzo capriccioso, op. 66, B131

okolnosti vzniku

Navzdory svému názvu, který naznačuje, že jde o dílo veselé a hravé povahy, je Scherzo capriccioso výrazným představitelem období autorovy určité vnitřní krize, jejíž příčina nebyla dosud uspokojivě objasněna. Snad se na ní podílel i citový otřes, který Dvořák prožíval v souvislosti s úmrtím své matky (15. prosince 1882). Tento úsek skladatelova života, zahrnuje mj. práci na dramatické Symfonii č. 7 či temném Klavírním triu f moll.  

charakteristika

Pro Scherzo capriccioso je charakteristické proměnlivé střídání nálad a neustálý vnitřní neklid, který probleskuje i v pasážích zdánlivě idylických. Toto úzké propojení zdánlivě bezstarostných, téměř valčíkově laděných intonací s temnými, místy až groteskně zdeformovanými pasážemi je pro Dvořákův kompoziční styl velmi netypické. Dvořák jako by zde předjímal osobitý charakter symfonického díla Gustava Mahlera. V orchestrálním zvuku hýří partitura podivuhodnými barvami, kterých je dosaženo nápaditým využitím nástrojů přidaných k tradičnímu obsazení orchestru: harfy, basového klarinetu, trianglu, činelů a tuby. Z formálního hlediska se jedná o velkou třídílnou formu se schématem A–B–A, která ve svých krajních částech exponuje živější a náladově proměnlivější témata, střední část je poněkud lyričtější, a přináší tak určité zklidnění. Oproti Dvořákovým symfonickým scherzům je toto stavebně komplikovanější, rozsáhlejší a ve svých krajních dílech obsahuje i jakási dílčí provedení tematického materiálu. Dílo je zakončeno téměř extatickou kodou. Scherzo capriccioso je interpretačně mimořádně obtížné, ale patří k posluchačsky nejvděčnějším Dvořákovým opusům.