finanční nezávislost

Situace se obrátila počátkem roku 1875. Dvořák se rozhodl zažádat o státní stipendium, které bylo každoročně udělováno mladým nemajetným umělcům, u nichž se prokáže výrazný talent. K potvrzení o nemajetnosti, které si Dvořák vyžádal na pražském magistrátu, připojil žádost o stipendium, partitury posledních dvou symfonií a dalších skladeb a vše odeslal Ministerstvu kultu a vyučování do Vídně, kde se o přidělování stipendií rozhodovalo. Byla mu přiznána nejvyšší možná podpora 400 zlatých, což pro mladou rodinu představovalo veliké jmění. Dvořák uspěl i v dalších letech, celkem pětkrát za sebou. V porotě, která o udílení stipendií rozhodovala, také zasedal – počínaje Dvořákovou druhou žádostí – již tehdy slavný Johannes Brahms. Pro Dvořáka měl od počátku velké uznání a později s ním navázal celoživotní přátelství. Na Brahmsovo doporučení začal také Dvořákova díla vydávat jeden z nejvýznamnějších německých nakladatelů, Fritz Simrock. Honoráře, zpočátku velmi nízké, se s rostoucím skladatelovým věhlasem později přece jen postupně zvyšovaly.