Čech, Adolf (1841 - 1903)

Kapelník Prozatímního, později i Národního, divadla, bratr operního pěvce Karla Čecha. S Dvořákem se seznámil v době jejich společného působení v orchestru Cecilské jednoty. Ve svých vzpomínkách na toto odobí chrakterizoval své první dojmy z Dvořáka takto: „Přihlásil jsem se do orchestru Cecilie jako violista. ,Budeš hrát u tohoto pultu s Dvořákem,' pravil Apt, představuje mne mladému muži s hlavou geniálně rozcuchanou, bohatým černým vlasem pokrytou. Byli jsme tehdy mladíci sotva dvacetiletí. Začal jsem tedy s Dvořákem hrát, ale panečku ono to nebylo tak snadné. Brzo mu buď má hra nebyla vhod, brzo se zlobil na vedlejší pult, nebo zase na dirigenta – nebo sám na sebe. Chvílemi i přestal hráti, bruče jakousi melodii pro sebe." Za svého působení v Prozatímním a Národním divadle i během svých koncertních vystoupení provedl Čech mnohokrát nejrůznější Dvořákova díla, řadu z nich v premiéře: 24. listopadu 1874 druhé znění opery Král a uhlíř, 17. dubna 1876 operu Vanda, 10. prosince 1876 Serenádu E dur, 9. prosince 1877 Romanci pro housle a orchestr, 27. ledna 1878 operu Šelma sedlák, 24. března 1878 Klavírní koncert g moll, 16. května 1878 tři ze Slovanských tanců op. 46, 25. března 1879 Symfonii č. 5 F dur, 23. prosince 1880 Stabat mater, 25. března 1881 Symfonii č. 6 D dur, 16. května 1883 Scherzo capriccioso, 11. 3. 1888 Symfonii č. 2 B dur.

Antonín Dvořák Adolfu Čechovi 10. března 1888:

"Milý příteli!

Jest mi milou povinností, abych Tobě vyslovil dík svůj nejvřelejší za tak krásné a v každém ohledu zdařilé provedení mého ‚Stabat mater‛. Věděl jsem, že jsi opravdovou láskou k dílu přilnul a velkou píli vynaložil a jen tak dílo mé mohlo tou měrou působit a vynikat, jak se všeobecně včera o tom mluvilo. Nemenší dík a zásluha náleží i všem pánům sólistům, jakož našemu statečnému a výtečnému sboru a orkestru, a prosím Tě, aby jsi všem za tak krásný výkon dík můj nejvřelejší vyslovil. Jsem a zůstávám vždy Tvůj upřímně oddaný

Antonín Dvořák"