Sonatina pro housle a klavír G dur, op. 100, B183

okolnosti vzniku

Sonatina G dur vznikla během dvou týdnů na přelomu listopadu a prosince 1893 v New Yorku během druhého školního roku skladatelova působení na tamější konzervatoři. Dvořák si byl vědom, že se jedná o jubilejní opus 100 (tedy „oficiálně“, neboť dokončených skladeb měl ve skutečnosti na kontě mnohem více) a rozhodl se tuto událost oslavit. Udělal to „po dvořákovsku“: skladbu věnoval „svým dítkám“, jak zní dedikace na tištěné partituře. Především pak Otilii, která se u Dvořákovy kolegyně z konzervatoře, Adele Marguliesové, učila hře na klavír a Antonínovi, který u Josefa Kovaříka studoval hru na housle. Obě děti pak také sonatinu provedly při soukromé premiéře. 

všeobecná charakteristika

Sonatinu G dur lze zřejmě považovat za nejoblíbenější a nejčastěji provozované skadatelovo dílo této nástrojové sestavy. Jeho povahu snad nejlépe charakterizuje Dvořákův vlastní výrok, kterým informoval o vzniku sonatiny nakladatele Simrocka: „Je určena pro mládež, ale i velcí, dospělí, nechť se s ní baví, jak to právě dovedou...“ Oba party jsou skutečně psány poměrně jednoduše, bez zvláštních obtíží pro technickou proveditelnost. V kompoziční práci však není ani stopy po nějakém zlehčování úkolu, hudební myšlenky se i při zachování tradiční formy rozvíjejí velmi originálně, v průběhu skladby lze v expozici jednotlivých témat najít neobvyklé odchylky. Nálada sonatiny je svěží a veselá, i když místy nechybí ani místa melancholického ladění. Stejně jako v jiných skladbách amerického období využívá Dvořák v sonatině princip pentatoniky, synkopované rytmy apod.