Sonatina pro housle a klavír G dur, op. 100, B183

okolnosti vzniku

Sonatina G dur vznikla během dvou týdnů na přelomu listopadu a prosince 1893 v New Yorku během druhého školního roku skladatelova působení na tamější konzervatoři. Dvořák si byl vědom, že se jedná o jubilejní opus 100 (tedy „oficiálně“, neboť dokončených skladeb měl ve skutečnosti na kontě mnohem více) a rozhodl se tuto událost oslavit. Udělal to „po dvořákovsku“: skladbu věnoval „svým dítkám“, jak zní dedikace na tištěné partituře. Především pak Otilii, která se u Dvořákovy kolegyně z konzervatoře, Adele Marguliesové, učila hře na klavír, a Antonínovi, který u Josefa Kovaříka studoval hru na housle. Obě děti pak také skladbu provedly při soukromé premiéře. 

všeobecná charakteristika

Sonatinu G dur lze zřejmě považovat za nejoblíbenější a nejčastěji provozované skadatelovo dílo této nástrojové sestavy. Jeho povahu snad nejlépe charakterizuje Dvořákův vlastní výrok, kterým informoval o vzniku sonatiny nakladatele Simrocka: „Je určena pro mládež, ale i velcí, dospělí, nechť se s ní baví, jak to právě dovedou.“ Oba party jsou skutečně psány poměrně jednoduše, bez zvláštních obtíží pro technickou proveditelnost. V kompoziční práci však není ani stopy po nějakém zlehčování úkolu, hudební myšlenky se i při zachování tradiční formy rozvíjejí velmi originálně, v průběhu skladby lze v expozici jednotlivých témat najít neobvyklé odchylky. Nálada sonatiny je svěží a veselá, i když místy nechybí ani místa melancholického ladění. Stejně jako v jiných skladbách amerického období využívá Dvořák v sonatině principu pentatoniky, synkopovaných rytmů apod.

formální charakteristika

První věta je komponována v sonátové formě o třech tématech. Její celkové ladění určuje zejména hlavní téma se svým rázným úvodním čytřtaktím, které hraje zásadní úlohu také v provedení. Věta překvapivě končí klidnou, do ticha vyznívající kodou. Hlavní téma druhé věty prý Dvořáka napadlo při pozorování vodopádu Minnehaha. Jedná se o melancholicky laděnou hudbu, která byla pro svoji melodickou krásu a silný citový náboj později publikována i samostatně pod různými romantizujícími názvy („Indiánská ukolébavka“, „Indiánské lamento“ apod.). Třetí věta je drobné scherzo se shodnými, výrazně rytmizovanými krajními oddíly a kontrastním triem. Čtvrtá věta je opět v sonátové formě o třech tématech. Z hlediska „amerických“ inspirací je pozoruhodné zejména vedlejší téma, které svým charakterem silně připomíná indiánské bubínkové rytmy, stejně jako v Dvořákově předchozím díle, Smyčcovém kvintetu Es dur. Větu zakončuje efektní koda vystavěná z prvních dvou taktů hlavního tématu.