Smyčcový sextet A dur, op. 48, B80

okolnosti vzniku, premiéra a další provedení

Dvořák vytvořil Smyčcový sextet A dur v krátkém časovém úseku čtrnácti květnových dnů roku 1878 bezprostředně po dokončení první řady Slovanských tanců v době mezi vznikem první a druhé Slovanské rapsodie. Spadá tedy plně do Dvořákova tzv. slovanského období, v němž skladatel záměrně obohacoval svoji tvorbu o podněty vycházející z lidové hudby slovanských národů. Dílo, které bylo nakladatelstvím Simrock vydáno v září následujícího roku, je v kontextu dějin interpretace Dvořákovy hudby významné tím, že bylo první autorovou komorní skladbou uvedenou v zahraničí, a to dokonce ještě před českou premiérou. Jeden z nejvýznamnějších hudebníků Dvořákovy doby, houslista Joseph Joachim, byl hned napoprvé tímto dílem tak okouzlen, že spolu s dalšími interprety uskutečnil 29. července 1879 soukromé provedení v rámci slavnostního večera na Dvořákovu počest, jemuž byl skladatel přítomen. Posléze realizoval také veřejnou premiéru, a to 9. listopadu 1879 v Berlíně. Joachim se rovněž zasloužil o brzké představení díla anglickému publiku, když je ještě v téže sezóně provedl dvakrát (v únoru a březnu 1880) v Londýně. Sextet byl hned během několika měsíců po premiéře uveden různými dalšími interprety na mnoha místech Evropy i zámoří: v Drážďanech, Kolíně nad Rýnem, Praze, Wiesbadenu, New Yorku aj.

všeobecná charakteristika

Smyčcový sextet A dur se vyznačuje výraznými názvuky na slovanský folklór. Formálně je tento rys ještě zdůrazněn tím, že druhá věta je – poprvé ve Dvořákově tvorbě – označena jako „dumka“ (hudební útvar odvozený z maloruské lidové písně) a třetí věta jako „furiant“ (stylizace českého lidového tance). Dvořák v sextetu rozšířil tradiční kvartetní složení o další violu a violoncello, jejichž pomocí dociluje bohaté zvukové pestrosti a barevnosti. S ohledem na zvukovou hutnost, melodické bohatství a charakter zvoleného tematického materiálu se jedná o jedno z děl, v nichž se Dvořák nejvíce přiblížil svému velkému uměleckému vzoru Franzi Schubertovi, aniž by však rezignoval na vlastní originalitu a uměleckou svébytnost. Dílo je charakteristické svoji prosluněnou atmosférou a bezprostředním účinkem na posluchače. Dokladem může být dochovaný výrok dirigenta Václava Talicha. Když v roce 1941 slyšel Dvořákův sextet, prohlásil: „Ježíši Kriste! To je krása! Krása hudebních myšlenek, krása stavby i krása zvuku! Chodil to jistě pán Bůh sám po české zemi, když nám jeho pokorný sluha Dvořák zpíval dílo téhle jakosti, tohoto posvěcení...“

formální charakteristika

První věta sextetu má tradiční sonátovou formu o třech tématech, pouze s tou výjimkou, že vedlejší téma je exponováno v nepravidelné tónině cis moll a téma závěrečné v Cis dur. Věta je mj. dokladem Dvořákovy nevšední invence v oblasti kontrapunktické práce a fantazie v práci s harmonií. Označení druhé věty jako „dumka“ má svoji oprávněnost především díky melancholickému charakteru hlavního tématu, neboť věta jinak postrádá typický znak jiných Dvořákových dumek, střídání dvou výrazně kontrastních ploch. Pozoruhodným rysem vedlejšího tématu je jeho výrazně maďarské zabarvení, což je jeden z prvků, kterým se sextet přibližuje Schubertově komorní tvorbě. Třetí věta, označená jako „furiant“, přebírá z tohoto lidového tance jeho živelný, strhující výraz, aniž by uplatnila typické střídání dvojdobého a třídobého rytmu. Věta má tradiční scherzové schéma A–B–A, přičemž v obou částech lze nalézt přímé ohlasy nedávno komponovaných Slovanských tanců (jmenovitě č. 1 C dur, z jehož vedlejšího tématu přejímá téměř doslovné citace). Čtvrtá věta sextetu je vystavěna jako variace na vlastní téma. Jedná se o periodicky pravidelnou melodii s pozoruhodným harmonickým plánem oscilujícím na pomezí tónin h moll, A dur a fis moll. Tato tonální neurčitost ji opět staví do blízkosti Schubertovy tvorby. Po uvedení tématu v jeho základní podobě následuje sled šesti variací, které víceméně zachovávají harmonický plán tématu a pracují zejména s proměnami melodické a rytmické struktury a uplatňuje se v nich bohatá kontrapunktická práce s hlasy.

z dobových ohlasů

The Daily Telegraph (Londýn), 11. března 1880:
„Minulé pondělí se v programu této koncertní řady podruhé objevilo nezvyklé jméno Antonín Dvořák. Leckdo by se mohl ptát: ‚Kdo je to Antonín Dvořák?‘ [...] Sextet A dur (op. 48), který v pondělí večer zazněl podruhé, je dobrým příkladem tvorby tohoto neznámého skladatele. ‚Výstavba díla a způsob tematického rozvíjení jsou zcela originální,‘ píše pan J. W. Davison v oficiálním programu. Toto tvrzení, ačkoli je naprosto pravdivé, však nevystihuje nejvzácnější hudební kvality této kompozice v úplnosti. Originalitu nacházíme rovněž v charakteru témat, zejména ve druhé větě (elegie), třetí větě (furiant) a čtvrté větě, která představuje jednoduchou písňovou formu národního typu (s variacemi) a je harmonicky tak spletitá, že ji pan Davison s potěšením popisuje jako ‚ve více ohledech vypočítanou na zmatení ucha, pokud jde o rozpoznání tóniny‘, ačkoli se ‚prakticky jedná o A dur‘. Neméně originální než samotná témata je v mnoha případech jejich harmonický plán, přičemž nikde není opomenuto vyšší poslání hudby, díky němuž působí na duševní prožitek a zároveň poskytuje fyzické a intelektuální uspokojení. Dalším výrazným rysem díla je formální propracovanost hlavních vět. S elánem a vitalitou, které jsou pro jeho národní typ neméně charakteristické než občasná zasněnost a melancholie, udržuje Dvořák jednotlivé hlasy v neustálém pohybu a vyžívá se v jejich polyfonickém vedení. Přeplňování partitury detaily a zastírání obrysů mlhou podružností však pozorujeme jen místy. Pravidlem je přehlednost, která posluchači umožňuje sledovat jak celkovou formu, tak i její obsah. Některé detaily dílu dodávají znamenitou barvitost a půvab. První poslech celé skladby znamená řadu překvapení, tak nečekané a nové jsou hojné doteky mistrovy ruky. Je zřejmé, že Dvořáka musíme poznat mnohem lépe, a to brzy.“