Chvála, Emanuel (1851 - 1924)

Hudební kritik a skladatel. Přispíval do několika pražských listů, zejména do Politik a Národní politiky, podílel se na pořádání tzv. Populárních koncertů a pražském hudebním životě vůbec. O Dvořákovi napsal řadu článků pro časopisy Dalibor a Hudební revue, do sborníku Umělecké besedy, věnovanému Dvořákovi, napsal studii Symfonické skladby Dvořákovy. Zanechal množství vzpomínek na skladatele, které byly vydány až dlouho po jeho smrti (1949) pod názvem Antonín Dvořák v zrcadle vzpomínek.

z Chválovy kritiky Dvořákových symfonických básní:

"Orchestrace těchto nových děl je pozoruhodnost prvého řádu a působí takřka sama o sobě; každé chvíle slyšíme nové kombinace a nejvybranější efekty zvukové navzájem se stíhají; každý nástroj se uplatňuje, každý má svůj význam a svůj podíl na dojmu celku. Dvořákův orchestr je barevně skvělý bez přeplnění, plný světla, zářivý, mocný bez hrubé násilnosti a překvapivě jistý v dosahování efektů, jež zamýšlí. Dvořákovo mistrovství dosáhlo právě ve všem svého vrcholu."

z Chválových vzpomínek na Dvořáka:

"Ze všech běžných a šířených mínění o Dvořákovi po mém soudu nejvíce od pravdy odchyluje se názor, že Dvořák, vychodivší jen školy obecné a nemající ani humanitního vzdělání středoškolského, byl člověkem úzkého obzoru, jejž hudební vloha v lidské společnosti povznesla výš, než s jeho vědomostmi a chápavostí bylo slučitelno. Dokonce prý nedostatek vzdělání byl příčinou toho, že se Dvořák v hudbě nedomohl slohovosti, poněvadž - jak tvrdí se - sloh jest výsledkem vysoké kultury. Jaká pak byla školní výchova otce hudební slohovosti, Josepha Haydna?

Znal jsem Dvořáka a stýkal jsem se s ním přes třicet let a nemohu říci, že bych pozoroval na něm nedostatek inteligence. Naopak, jevil neutuchající touhu inteligentů po rozmnožení svých vědomostí a ustavičně se dále vzdělával. Čeho mu neposkytla škola, opatřil a dosadil mu vlastní důvtip, spojený s neobyčejnou chápavostí. Zejména se zajímal o věci, související s uměním hudebním. Co z maxim a vývodů odlehlejších hned mu nešlo na rozum nebo zkřížilo dosavadní cesty jeho uvažování a hloubání, o tom přemýšlel dlouze a intensivně, až dodělal se uspokojivého výsledku.

Mnoho četl (i knih populárně vědeckých, hlavně ovšem spisů o hudbě a hudebnících) a vytrvale se obíral tím, co přispívalo k vytříbení názorů a upevňovalo v zásadách. Rád se rozhovořil o dojmech, jež si odnášel z četby, a  rád disputoval o věcech sporných, hledě uhájiti své stanovisko a přesvědčiti odpůrce o správnosti svého nazírání na věc. Často i ve věcech hudby se netýkajících překvapil otázkou, jež nasvědčovala tomu, že jest náležitě orientován a že by se rád zhostil pochybností, přemítáním vzniklých."