Smyčcový kvintet č. 2 G dur, op. 77, B49

okolnosti vzniku

Smyčcový kvintet G dur, zkomponovaný v první třetině roku 1875, je jedním z děl Dvořákova mimořádně plodného tvůrčího období. Rok 1875 představoval pro skladatele určitý zlom, neboť na jeho počátku poprvé získal státní umělecké stipendium, a mohl se tak naplno věnovat tvorbě. Zároveň se jedná o dobu, ve které se již ustaloval skladatelův osobitý kompoziční sloh, jehož výrazným dokladem je právě i Smyčcový kvintet G dur. Dvořák si byl kvalit díla jistě dobře vědom, neboť je zadal pod heslem „Svému národu“ do soutěže vypsané Uměleckou besedou; posléze za ně získal první cenu. Skladbu také přiložil, spolu s několika dalšími, ke své druhé žádosti o státní stipendium, které mu bylo rovněž přiznáno. Když v roce 1888 Dvořák revidoval některé skladby z mládí, provedl drobnou úpravu také ve Smyčcovém kvintetu G dur a nabídl jej spolu s dalšími díly svému nakladateli Simrockovi. Ten dílo vydal hned v následujícím roce, a to – jako v mnoha jiných případech – s matoucím opusovým číslem 77.

charakteristika

Smyčcový kvintet G dur je nejosobitější skladbou ve skladatelově dosavadním vývoji. Ve srovnání s předchozími komorními díly je to hudba nejen technicky vytříbenější a tektonicky vyváženější, ale i zvukově působivější – nezvyklé použití kontrabasu na místě pátého nástroje umožnilo přenést part violoncella do vyšší, zpěvnější polohy. Původně byl kvintet pětivětý, neboť Dvořák do díla včlenil přepracovanou pomalou větu ze staršího Smyčcového kvartetu e moll. Od této koncepce však později upustil, větu opět vyjmul a osamostatnil ji pod názvem Nokturno. První věta kvintetu je komponována v pravidelné sonátové formě o dvou tématech. Na druhém místě stojí scherzo se shodnými krajními díly a kontrastním triem. Hlavní téma věty se svojí ostrou rytmickou akcentací i téma vedlejší s modulací do spodní sekundy už předjímají Dvořákovo tzv. slovanské období. Třetí věta v pomalém tempu je typickou ukázkou Dvořákovy lyriky. Větu ovládá citově hluboký zpěv v široce rozklenutých melodiích, který je jen ve střední části na okamžik oživen vzrušenějším úsekem. Závěrečná věta má formu ronda. Je vystavěna z pouhých dvou témat, která se ale v průběhu věty objevují v různých variacích, takže nevzniká dojem monotónnosti.