Smyčcový kvartet č. 7 a moll, op. 16, B45

okolnosti vzniku

Svůj sedmý smyčcový kvartet Dvořák zkomponoval ve velmi krátkém časovém úseku v září 1874. Zdá se, že se tímto dílem snažil „opravit“ svůj předchozí pokus na poli komorní hudby, Smyčcový kvartet č. 6, vzniklý o necelý rok dříve. Nasvědčuje tomu již volba stejné tóniny (a moll), ale především skutečnost, že oproti neujasněné, experimentální formální koncepci staršího díla se nyní Dvořák zřetelně obrátil ke klasicistním vzorům, tedy k přehledné formální struktuře. Dvořák dílo věnoval hudebnímu kritikovi Ludevítu Procházkovi za podporu jeho úsilí prosadit se jako skladatel na veřejnosti. Kromě významného postavení ve vývoji Dvořákova komorního slohu má kvartet a moll několik dalších prvenství: je první Dvořákovou komorní skladbou, která vyšla tiskem, a to v roce 1875 v pražském nakladatelství Emanuela Starého. Jedná se o první Dvořákovu komorní skladbu, o níž podrobněji referoval odborný tisk (včetně rozboru díla od Zdeňka Fibicha). A konečně patří mezi první česká komorní díla, která byla vydána tiskem.

charakteristika

Jestliže se Dvořákovy předchozí kvartety vyznačovaly jistým rozporem mezi invencí a zpracováním, takže jednotlivé věty po stavební stránce nejednou narůstaly do neúměrné šíře, v tomto díle dospívá skladatel k obdivuhodné střízlivosti, opřené o přísně klasické schéma. Projevilo se i to i v celkové délce kompozice, která nepřesahuje půl hodiny. Jedná se již o skladbu s dokonale čistými obrysy a je důkazem, že předchozí tvůrčí hledání je překonáno a skladatel se nachází na prahu své kompoziční zralosti. Jednodušší je nejen celkové formální uspořádání, ale také množství témat, se kterými skladatel pracuje: v každé větě si vystačí obvykle se dvěma základními myšlenkami. Zatímco obě krajní věty jsou komponovány v sonátové formě (čtvrtá věta z obvyklého schématu vybočuje tím, že není v základní tónině a moll, ale převážně v F dur a A dur), obě střední věty mají trojdílnou formu s kontrastním středním úskem.