Smyčcový kvartet č. 5 f moll, op. 9, B37

okolnosti vzniku a další osudy díla

Smyčcový kvartet f moll Dvořák napsal pro poloamatérské komorní sdružení, které působilo kolem tehdejšího významného průmyslníka Josefa Portheima a v němž také Dvořák při domácích koncertech účinkoval jako hráč na violu. Portheim sám byl dobrým violoncellistou a v kvartetu hrál také vynikající houslista, profesor pražské konzervatoře Antonín Bennewitz. Hudební večery se konaly v Portheimově barokní vile na pražském Smíchově (dnes „vila Portheimka“). Podle svědectví hudebního kritika Václava Judy Novotného se hráčům dílo nelíbilo pro „nedostatek komorního slohu“. Zklamaný skladatel prý z titulní strany rukopisu odtrhl věnování Portheimovi a partituru věnoval Novotnému s poznámkou, že ji již nikdy nechce vidět. Rukopis byl nalezen v majetku Novotného až po skladatelově smrti, roku 1910. K vydání díla tiskem došlo teprve roku 1929 u vydavatelství Breitkopf a Härtel. Rok nato byl kvartet poprvé veřejně proveden. Autograf díla je dnes nezvěstný.

charakteristika

Dílo, které obvykle bývá řazeno do skupiny Dvořákových raných kvartetů, patří k náladově nejvážnějším skladatelovým výtvorům a obsahuje již výrazný příslib budoucího mistrovství. Přes rozsáhlost první věty lze v tomto kvartetu pozorovat tendenci k zestručnění motivické práce a jasnějšímu profilování tematického materiálu. První věta je komponována ve víceméně tradiční sonátové formě o třech tématech, má neobvykle rozsáhlé provedení a koda vyúsťuje nepravidelně do F dur. Druhá věta se vyznačuje velmi intimní atmosférou a uměřeností použitých výrazových prostředků. Z formálního hlediska je koncipována jako rondo se schématem A-B-A-C-A-B-A. Její hudbu Dvořák později použil jaké základ pro svoji Romanci f moll. Scherzová věta je komponována v tradiční třídílné formě, v níž krajní části představují jakýsi melancholický valčík, střední část je kontrastně oživena rychlejším pohybem a přechodem do durové tóniny. Čtvrtá věta – opět v sonátové formě – posunuje celkový výraz kvartetu do poněkud jasnější atmosféry. V samotném závěru lze hovořit přímo o radostné náladě, která jakoby již předjímala ovzduší Dvořákova tzv. slovanského období.