Smyčcový kvartet č. 3 D dur, B18

Smyčcový kvartet D dur je druhým z trojice stylově příbuzných kvartetů s datací kolem let 1869–1870. Přesné datum jeho vzniku nelze určit, neboť původní partitura se nedochovala (Dvořák ji později zničil) a dílo přežilo jen v nedatovaných opisech partů jednotlivých hlasů (z větší části nikoli Dvořákovou rukou), které byly na počátku 20. století objeveny v majetku houslisty a ředitele pražské konzervatoře Antonína Bennewitze. Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let je obdobím, ve kterém se Dvořák po první etapě své umělecké tvorby výrazně odklonil od klasických vzorů a veškerý svůj zájem upřel k dílu německých novoromantiků Wagnera a Liszta. Obecně lze Kvartet D dur charakterizovat jako druhý z Dvořákových pokusů aplikovat některé charakteristické rysy Wagnerova kompozičního stylu na poli komorní hudby. Týká se to zejména rozpřádání hudebních myšlenek do velké šíře, jehož důsledkem je neobvyklý rozsah kompozice: jedná se o jednoznačně nejdelší autorovo komorní dílo, jeho provedení bez škrtů přesahuje jednu hodinu. Na rozdíl od předchozího Kvartetu B dur se však tento vyznačuje větší pestrostí tematického materiálu, většími kontrasty a zřetelnými vazbami na tradiční formy, které posluchači umožňují lépe se orientovat ve struktuře jednotlivých vět. Zatímo v první větě lze rozeznat obrysy sonátové formy, obě střední věty jsou komponovány v klasické třídílně formě a čtvrtá věta je rondo. Pozoruhodným faktem je, že ve třetí větě Dvořák zpracovává téma písně Hej, Slované!. Použití této melodie v žánru smyčcového kvartetu nelze upřít jistou dávku naivity a do celkového stylového rámce díla navíc vůbec nezapadá. Tato mimohudební inspirace je však nejen důkazem skladatelova vlasteneckého smýšlení, ale také důsledkem zjitřené společensko-politické situace konce 60. let. Premiéra díla, a možná jeho jediné veřejné provedení vůbec, se uskutečnila desítky let po skladatelově smrti, 12. ledna 1969 v Praze.