Smyčcový kvartet č. 2 B dur, B17

Kvartet B dur patří do skupiny tří stylově příbuzných smyčcových kvartetů vniklých kolem roku 1869. Přesné datum jeho vzniku nelze určit, neboť původní partitura se nedochovala (Dvořák ji později zničil) a dílo přežilo jen v nedatovaných opisech partů jednotlivých hlasů, které byly na počátku 20. století objeveny v majetku houslisty a ředitele pražské konzervatoře Antonína Bennewitze. Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let je obdobím, ve kterém se Dvořák po první etapě své umělecké tvorby výrazně odklonil od klasických vzorů a veškerý svůj zájem upřel k dílu německých novoromantiků Wagnera a Liszta. Dvořák jakoby se pokoušel vytvořit ve svém kvartetu B dur jakýsi komorní protějšek k obřím wagnerovským partiturám: ani jedna z vět není komponována v nějaké tradiční formě, ale představuje vždy „nekonečný“ hudební tok bez výrazných předělů či návratů jednotlivých úseků. Průběh jednotlivých vět má tak spíše charakter improvizace bez jakýchkoli opěrných bodů, které by umožňovaly se v jeho struktuře orientovat. S tím souvisí povaha tematického materiálu, v němž bychom přehlednou a výraznou melodiku zralého Dvořáka hledali marně. Rozvolněnost formy a způsob rozvíjení tematického materiálu se projevily v celkovém rozsahu kvartetu: více než třičtvrtěhodinová kompozice je druhým nejdelším Dvořákovým komorním dílem. Kvartet B dur pravděpodobně nebyl nikdy veřejně proveden, je však k dispozici v několika nahrávkách.