Klavírní trio č. 1 B dur, op. 21, B51

okolnosti vzniku, premiéra a ohlasy

Trio B dur pro housle, violoncello a klavír zahajuje řadu Dvořákových čtyř dochovaných klavírních trií (předcházela mu přinejmenším další dvě nedochovaná tria z počátku 70. let, která skladatel později zničil). Dílo vzniklo v období mimořádného tvůrčího kvasu na jaře 1875. V lednu téhož roku skladatel poprvé získal státní umělecké stipendium a mohl se tak se zvýšenou intenzitou věnovat tvorbě. Trio vznikalo téměř současně s Dvořákovou proslulou Serenádou E dur, autografy obou děl dokonce nesou stejné datum ukončení: 14. května 1875. Zdá se, že trio mělo původně jinou třetí větu. Časopis Dalibor o ní v roce vzniku díla hovořil jako o větě „Alla polacca s triem v tempu pochodovém“. Nově zkomponovaná věta – Allegretto scherzando – ale později také doznala změn: Dvořák nově zkomponoval její střední část. Stalo se tak pravděpodobně v souvislosti s premiérou (17. února 1877 v Praze) nebo před vydáním díla u nakladatelství Schlesinger o tři roky později. Ohlasy na premiéru byly vesměs pozitivní. Podle časopisu Světozor se v novém díle „skladatel jeví jakožto nejen nadaný, ale i vyspělý již tvůrčí umělec, jenž motivy šťastně vymyšlené důmyslně dovede zpracovati v ozdobnou a přitom jasnou a vkusnou stavbu hudební.“ V roce 1881 uveřejnil britský časopis Musical Times rozsáhlou dvoudílnou studii významného hudebního kritika Josepha Bennetta o skladatelově dosavadní umělecké dráze s podrobným rozborem Tria B dur. Podle Bennetta „tematický materiál je bezpochyby bohatý a rozmanitý, ale autor nijak nepodléhá pokušení rozvláčnosti. Vyznává pravidlo navržené Williamem Pennem „Forma je užitečná, ale není formalitou“ a drží se striktně zákonů symetrie a správného uspořádání.“

charakteristika

Trio je další položkou v řadě autorových komorních skladeb, na nichž lze dobře sledovat, jak rychlým tempem se v polovině 70. let rozvíjel skladatelův tvůrčí potenciál. V hudebním obsahu tria se výrazně projevuje Dvořákova osobitost a formální uspořádání díla je přesvědčivé. První věta, která je charakteristická svým rozevlátým gestem, je komponována v sonátové formě o třech tématech. Provedení pracuje výhradě s hlavním tématem na podkladě bohatého modulačního plánu. Druhá věta v pomalém tempu se vyznačuje zasněnou atmosférou a svojí citově hlubokou atosférou již předjímá skladatelova pozdější mistrovská adagia. Základem věty jsou dvě témata, hlavní v g moll a vedlejší v A dur. Z prvního z nich je na výrazovém vrcholu věty vybudován čtyřhlasý kánon. Třetí věta je scherzo s polkovými názvuky a s poněkud klidnějším triem. Závěrečná věta v sonátové formě pracuje se třemi tématy, z nichž první nastupuje nepravidelně nikoli v B dur, ale v g moll. V provedení se objevuje citace z pomalé věty (princip reminiscencí na předchozí věty je pro Dvořákovo dílo jako celek typickým znakem). Pro vyznění věty je významný její náladový vývoj: od bojovného, vášnivého výrazu v úvodu se propracuje k vítězně jásavému závěru.