Klavírní kvartet č. 1 D dur, op. 23, B53
Opusové číslo
23
Číslo v Burghauserově katalogu
53
Datum vzniku
24. května - 10. června 1875
Datum a místo premiéry
16. prosince 1880, Praha
Interpret premiéry
Václav Kopta, Petr Mareš, Alois Neruda, Karel Slavkovský
První vydání
Schlesinger (Robert Lienau), 1880, Berlín
Základní tónina
D dur
Části / věty
1. Allegro moderato
2. Andantino
3. Finale. Allegretto scherzando
Durata
cca 35 min.
okolnosti vzniku, premiéra a vydání díla
Klavírní kvartet D dur, k jehož vytvoření potřeboval Dvořák pouhých osmnáct dnů, patří ke skupině děl vzniklých v první polovině roku 1875, v nichž se již naplno projevuje autorův vyhraněný kompoziční styl (mj. první řada Moravských dvojzpěvů, Klavírní trio B dur, Serenáda E dur). Jedná se zároveň o neobyčejně plodné období skladatelovy tvorby; Dvořákovi bylo v lednu tohoto roku poprvé přiznáno státní umělecké stipendium, a mohl se tedy bez starostí o hmotnou situaci naplno věnovat komponování. Kvartet se dočkal premiéry až více než pět let po svém vzniku, v prosinci 1880 na jednom z koncertů Umělecké besedy. Hned v únoru následujícího roku bylo dílo poprvé provedeno v zahraničí, a to v Amsterdamu z iniciativy houslisty Jeana Beckera, zakladatele proslulého Florentinského kvarteta. Díky Beckerovi se dílo brzy rozšířilo i do dalších míst (Leiden, Deventer, Mannheim, Graz). Kvartet vyšel tiskem již roku 1880 u berlínského vydavatelství Schlesinger.
charakteristika
Klavírní kvartet D dur je posledním Dvořákovým dílem, v němž se autor pokusil o třívěté formální řešení tradičního sonátového cyklu: v poslední větě spojuje scherzo s finální větou. Scherzovou část zastupuje oblast hlavního tématu ve tříosminovém metru s quasivalčíkovým charakterem, závěrečnou větu reprezentuje vedlejší téma v sudém taktu. Zbylé dvě věty se od tradičních schémat víceméně neodchylují. První je komponována v sonátové formě o dvou základních tématech s komplikovaným modulačním plánem v provedení. Druhá věta je variační. Po uvedení tématu v jeho základní podobě, která jakoby již předjímala Dvořákovy pozdější dumky, následuje pět variací - odlišných spíše v oblasti rytmiky a nástrojové stylizace než v celkové náladě - a koda. Jedná se o jednu z Dvořákových nejpůsobivějších variačních vět.