první úspěchy

Angažmá v orchestru Prozatímního divadla představovalo pro Dvořáka mimořádnou inspiraci světovou operní literaturou i zatím ojedinělou tvorbou domácí, což mělo zřejmě zásadní vliv na jeho rozhodnutí pokusit se po hudbě komorní a symfonické také o dílo operní. Jako naprosto neznámý a nemajetný skladatel nemohl si dovolit objednat nové libreto, a tak použil starší text, Alfréd Veliký, z pera německého novoromantického básníka Karla Theodora Körnera. Dvořákova operní prvotina Alfred se za autorova života nikdy nehrála. Vzápětí se pustil do druhé opery, Král a uhlíř, kterou po dokončení nabídl Prozatímnímu divadlu k nastudování. Po několika zkouškách mu však byla partitura vrácena jako nehratelná, na což Dvořák reagoval tím, že na stejný text napsal operu zcela novou. Druhé zhudebnění již hratelným shledáno bylo a Dvořák se mohl poprvé veřejnosti představit jako operní autor. Rozhodující vliv na skladatelovo výrazné prosazení na domácí půdě však měl mimořádný úspěch provedení Hymnu „Dědicové Bílé hory“ na text Vítězslava Hálka v březnu 1873. Dosud anonymní violista orchestru Prozatímního divadla se tímto dílem etabloval jako originální tvůrce s nadějnou budoucností a úspěch mu byl zároveň motivací k další skladatelské práci. Povzbuzen nadšenými ohlasy na Hymnus teď chrlil jedno dílo za druhým: Symfonii č. 3 Es dur a Symfonii č. 4 d moll, tři smyčcové kvartety, jednoaktovou komickou operu Tvrdé palice a řadu dalších skladeb, z nichž některé se nedochovaly.