1893–1895

Pobyt ve Spojených státech amerických vnesl do Dvořákovy tvorby řadu nových podnětů, a to jak čistě hudebních, tak psychologických. Kromě radikální změny prostředí měla na skladatele vliv zejména hudba Afroameričanů a indiánů, s níž naložil podobně jako dříve s lidovou hudbou slovanskou: nechal se inspirovat jejími charakteristickými rysy k vytvoření řady svérázných děl, jejichž originální hudební jazyk je obvykle jasně rozpoznatelný již po zaznění několika taktů. V dílech amerického období se Dvořák drží tradičních hudebních forem (symfonie, smyčcový kvartet, smyčcový kvintet, instrumentální koncert), jejichž melodickou, harmonickou a rytmickou strukturu obohacuje o nové prvky: pentatoniku, synkopované rytmy, bubínkový rytmus a malou septimu v mollové stupnici. Řada těchto prvků se ve skladatelově díle objevovala již dříve, ale teprve v tomto období je Dvořák využívá v intenzivní míře a zcela cíleně se snahou o nový, „americký“, výraz jimi obohacuje svůj rejstřík kompozičních prostředků. Díla vzniklá během skladatelova amerického pobytu patří nejen k nejhranějším Dvořákovým kompozicím, ale i k nejčastěji uváděným dílům světové hudební literatury vůbec.