1872–1877

Polovina 70. let představuje nejdůležitější obrat v celém Dvořákově uměleckém vývoji. Po letech hledání zde vykrystalizovává skladatelův osobitý kompoziční sloh a jsou položeny základy jeho typických vyjadřovacích prostředků. V některých dílech z počátku tohoto období lze ještě zaznamenat prvky předchozí vývojové fáze (např. v Symfonii č. 3 Es dur), naopak díla z posledních let tohoto období lze již označit jako zcela „dvořákovská“ (např. Stabat mater nebo Serenáda E dur). V této době se také významně zvyšuje kvantita skladatelovy produkce a dostavují se první úspěchy na koncertních pódiích.