Sunday Times, 10. května 1885

Od loňské první návštěvy Antonína Dvořáka v této zemi už byla o jeho životě sepsána řada kratších statí . Ani jedna z nich však zcela neshrnuje sled událostí, které formovaly jeho jedinečnou a pozoruhodnou uměleckou dráhu. Měl jsem to štěstí, že se mi podařilo získat jejich popis přímo od slavného českého skladatele během jeho zdejšího současného pobytu. Předkládám je zde v co nejpřesnějším překladu.

„Narodil jsem se,“ říká ‚pan` (Mr.) Dvořák, „v roce 1841 v Mühlhausenu, neboli, jak říkáme v Čechách, v Nelahozevsi, vesnici vzdálené čtyři míle od města Kralupy. Moji rodiče byli chudí. Otec (který dosud žije) byl řezník, a jak je v naší zemi zvykem, zároveň provozoval i hostinec. Pomáhal jsem mu s obojím, takže jsem se už jako chlapec naučil nakupovat, porážet a porcovat ovce a voly. Zároveň jsem chodil do místní školy, kde jsem se učil hře na housle, zpěvu a základům hudby. Každé dítě v Čechách se musí učit hudbě. Předepisuje to starý zákon; jednu dobu byl zrušen, ale teď znovu platí. Domnívám se, že v tom spočívá velké tajemství přirozeného nadání k hudbě v mé zemi. Naše národní melodie a chorály proudí přímo ze srdce lidu a jsou opravdu moc krásné. Rád bych jednou napsal oratorium, ve kterém bych některé z těchto chorálů využil. Všichni Slované hudbu milují. I když třeba celý den pracují na poli, stále si zpívají a jejich nitro je hudbou doslova naplněno. A jak rádi tančí! V neděli po mši se pustí do hudby a tance a často pokračují bez přestávky až do druhého rána. V každé vesnici je osmi nebo desetičlenná kapela. Já jsem se k té naší připojil, jakmile jsem jen trochu dokázal hrát. Muzikanty platí tanečníci. Za vstup se neplatí nic, ale uprostřed polky nebo valčíku vždy jeden z hudebníků zastaví pár tanečníků a neumožní jim pokračovat, dokud nezaplatí tolik krejcarů, kolik si mohou dovolit. Nakonec si muzikanti mezi sebou výdělek rozdělí. Já jsem svůj podíl samozřejmě musel hned odevzdávat otci.

Když mi bylo třináct let, přestěhoval jsem se ke svému strýci do Zlonic nedaleko Slaného. Tam jsem studoval u kantora a varhaníka Antonína Liehmanna, schopného a zkušeného hudebníka. Měl bych dodat, že v Čechách musí mít každý učitel dostatečné hudební vzdělání, aby ho mohl dále předávat. Zpíval jsem ve sboru a pomalu jsem se začal učit hrát na varhany. Pomáhal jsem Liehmannovi rozepisovat party z partitur, které komponoval pro vystoupení místní kapely, a vzpomínám si, jak jsem byl celý popletený z různých klíčů, ve kterých byly psány party dechových nástrojů. Nikdo mi to nevysvětlil, na všechno jsem musel přijít sám. Jednoho dne jsem se rozhodl, že se o něco takového také pokusím. Napsal jsem polku pro smyčce, dva klarinety, křídlovku, dva lesní rohy a pozoun. S velkou hrdostí jsem ji přivezl domů do Nelahozevsi, abych ji vyzkoušel s naší kapelou. Jak dychtivě jsem čekal na úvodní akord! Znělo to dobře, až na part křídlovky, který jsem napsal v úplně špatném klíči. Chybu jsem brzy napravil transpozicí a jistě si dokážete představit, jaký to mělo účinek.“

Kdy jste začal s vážným studiem hudby?

„Tehdy ještě ne. Nicméně když jsem žil u strýce, dostalo se mi základního hudebního vzdělání jak se patří. V patnácti letech jsem se začal učit hře na klavír a kontrapunktu. Jak už jsem říkal, Liehmann byl vynikající hudebník, ale jeho žáci museli na spoustu věcí přijít sami. Například jsem se musel úplně sám naučit, jak číst číslovaný bas. Dnes už vám neřeknu, jak jsem to dokázal, ale po krátké době jsem už byl při bohoslužbách schopen hrát na varhany celé mše ze starých opisů psaných číslovaným basem. Samozřejmě to nebyly takové mše, které se hrály jednou za rok o posvícení. Tam se provozovala díla jako Cherubiniho Mše d moll, Haydnova Mše d moll nebo Mozartova Mše C dur. Ach, tyhle slavnosti! Dnes by možná vzbuzovaly úsměv, ale já je měl tehdy moc rád. Jistě to byly právě tyto chvíle, které ve mně rozvinuly hudební cítění a probudily ve mně touhu stát se skutečným hudebníkem.

Konečně přátelé přesvědčili mého otce, aby mě nezapojoval do živnosti, ale poslal mě do Prahy na řádná studia. Přestěhoval jsem se v roce 1857. Bydlel jsem u příbuzných a z domova jsem dostával skromný příspěvek na živobytí osm zlatých (asi patnáct šilinků) měsíčně. Navštěvoval jsem varhanickou školu pod vedením Josepha Pitsche, instituci, která vzdělává budoucí varhaníky a kapelníky. Moje hlavní velká potíž spočívala v tom, že jsem stěží zvládal němčinu, neboť i když se jednalo o český ústav, profesoři byli povinni mluvit německy – to nařízení bylo přímo skandální. Nicméně i když jsem neuměl dobře mluvit, podařilo se mi ukázat, že něco umím. Časem se mi začalo velmi dařit, obzvlášť když se po Pitschově smrti stal ředitelem školy velmi schopný hudebník jménem Krejčí. Byl varhaníkem v jednom velkém kostele a já byl spolu s několika nejlepšími žáky vybrán do chrámového sboru. Tehdy jsem také poprvé slyšel Mozartovy, Beethovenovy a Mendelssohnovy instrumentální skladby; o existenci posledních dvou zmíněných jmen jsem předtím samozřejmě vůbec neměl ponětí. Instrumentace se ale ve škole neučila. Skutečný orchestr jsem poprvé slyšel – a nikdy na to nezapomenu ­– na zkoušce konzervatoře, kam se mi podařilo nějak proklouznout. Hráli Beethovenovu Devátou symfonii a dirigoval ji Spohr.“

Jak dlouho jste studoval na varhanické škole?

„Skoro tři roky. Dokončil jsem ji roku 1860, když mi bylo devatenáct let, a vyvstala zásadní otázka: jak si vydělat na živobytí? Nejdřív jsem se zkoušel uživit jako hráč na violu v kapele, která měla osmnáct nebo dvacet členů a hrála v různých kavárnách a na veřejných prostranstvích taneční hudbu, populární směsi a předehry – mj. i předehru Maritana, která měla vždy úspěch. Tím jsem si vydělal obrovskou sumu dvaadvaceti zlatých (asi dvě guineje) měsíčně, když jsem měl štěstí. K tomu jsem hrál s naším kapelníkem v sextetu. Vystupovali jsme v ústavu pro choromyslné, kde jsem se časem stal i varhaníkem. Neměl jsem moc na rozhazování a mým největším přáním bylo slyšet operu. Vzpomínám, jak jsem jednou v neděli stál před divadlem, kde měli dávat Čarostřelce. Vstupné bylo jen deset krejcarů (pár pencí), ale ani ty jsem neměl. Objevil se tam jeden kamarád, a tak jsem ho požádal o půjčku. Byl na tom zrovna tak špatně jako já, ale řekl, že si jen odběhne a s potřebou částkou se vrátí. Čekal jsem a čekal, ale bohužel se nevrátil. A tak jsem nakonec musel v slzách odejít, aniž bych Čarostřelce slyšel. Nicméně se mi čas od času podařilo vyslechnout dobrý koncert. Dělal jsem to tak, že jsem proklouzl do orchestřiště a schoval jsem se za bubny. Většinu svého volného času jsem s chutí věnoval komponování. V roce 1861 jsem napsal kvintet a kvartet, oba pro smyčce, a k mému velkému potěšení se mi podařilo přimět přátele, aby mi je zahráli. Obě díla se jim líbila, stejně jako Krejčímu, mému starému učiteli, kterému jsem je ukázal. Velmi mě to povzbudilo.

O rok později se v Praze odehrála velmi důležitá událost – otevření nového českého divadla pod vedením Jana Nepomuka Maýra. Kapela, ve které jsem hrál, byla angažována jako základ šestatřicetičlenného divadelního orchestru. Dokážete si představit jak jsme se my hudebníci, zvyklí hrát taneční hubu, v první sezóně potýkali s operami jako Belliniho Montekové a Kapuleti nebo Norma, Rossiniho Otello a Cherubiniho Vodař. Na své národní divadlo jsme ale byli velmi hrdí a nyní jsme ještě víc. V době, kdy jsem hrál v kapele, jsem se seznámil s Karlem Bendlem. Byl zámožný a vlastnil velké množství partitur, k nimž jsem se do té doby nedostal. Některé mi půjčoval, mezi prvními to byl Beethovenův Septet a Onslowovy kvartety. Dychtivě jsem je studoval a přitom jsem neustále komponoval, takže postupně jsem začal získávat představu o správné instrumentaci. Jen moji kamarádi spolubydlící věděli, kolik jsem toho tenkrát napsal, roztrhal a spálil. Samozřejmě se mi ti dobráci smáli, ale já jsem vytrval. V roce 1871 jsem se rozhodl odejít z divadla a pokusil jsem se získat žáky pro soukromé hodiny, abych měl na komponování více času. A také se mi to podařilo. O dva roky později přišla první odměna. Napsal jsem Vlastenecký hymnus, který příští týden zazní zde v Londýně. Tehdy jej provedl pražský Zpěvácký spolek Hlahol za řízení mého přítele Karla Bendla a vysloužil si velký úspěch, což pro mě znamenalo obrovské povzbuzení.“

Také jste myslím napsal nějaké opery?

„Ano. Když jsem začínal komponovat, mezi mé největší touhy patřilo napsal operu. Můj první pokus se nazýval Král a uhlíř. V harmonii a instrumentaci byl zřetelný Wagnerův vliv. Slyšel jsem tehdy zrovna Mistry pěvce a nedlouho předtím Wagner navštívil Prahu. Byl jsem do něj dočista zblázněný a vzpomínám si, jak jsem ho sledoval po ulicích, abych alespoň na okamžik zahlédl tvář toho velkého malého muže. Ale k mé opeře. Party byly rozepsané a připravené. Začaly sborové zkoušky s klavírem, ale všichni do jednoho si stěžovali, že hudba je příliš obtížná, nesrovnatelně těžší než Wagner. Je to originální, nápadité, říkali, ale nedá se to zpívat. Přesvědčování bylo k ničemu, operu mi vrátili. V roce 1875 jsem partituru vzal, zničil ji a libreto jsem zhudebnil znovu, zcela jinak. Tentokrát už ji uvedli, a protože byla nejen snadná, ale i národní, nikoli wagnerovská, dosáhla skutečného úspěchu.

Mezitím se mé poměry poněkud zlepšily. Oženil jsem se a byl jsem jmenován varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha v Praze, což jsem uvítal, i když se nejednalo o příliš výdělečné místo. Později mi velmi pomohlo stipendium, které ministerstvo každoročeně přiznává umělcům, jejichž díla vykazují talent a kteří hmotnou podporu potřebují. Do Vídně jsem například poslal svoji První symfonii F dur, op. 25 a operu. Výše stipendia činila 400 zlatých. V příštím roce jsem to zkusil znovu a poslal jsem Stabat mater a novou velkou operu Vanda. Ale bez výsledku. Při třetí žádosti jsem uspěl a obdržel jsem 500 zlatých. V dalším roce jsem podal ještě jednu žádost a poslal jsem několik dvojzpěvů, smyčcový kvartet, variace pro klavír a klavírní koncert, který zde byl tento týden proveden Filharmonickou společností. Čekal jsem několik měsíců, až konečně jednoho dne přišel dopis od věhlasného kritika Dr. Eduarda Hanslicka. Informoval mě, že komise, v níž zasedali Johannes Brahms, Herbeck a on sám, mi přiznala stipendium ve výši 600 zlatých. Moje radost z dopisu od takového muže, jako je Hanslick, byla ještě znásobena, když jsem obdržel dopis také od Brahmse. Vyslovil v něm svůj hluboký zájem o mě a sdělil mi, že některé mé skladby doporučil významnému berlínskému vydavateli Simrockovi. A tak jsem se s touto laskavou všestrannou pomocí vydal na cestu za úspěchem, za což jsem velmi vděčný. Dovolte mi, abych ještě na závěr řekl, jak hluboce si vážím přijetí, kterého se od Angličanů dostalo mně i mému dílu.“

autor: Paul Pry