Kompoziční proces
Zažitá představa o Dvořákovi jako o autorovi, který bez většího úsilí a intelektuální reflexe hudbu doslova „sype z rukávu“, neodpovídá skutečnosti. Bezprostřednost, se kterou většina jeho děl působí na posluchače, byla v mnoha případech výsledkem usilovného hledání.
Dvořák řadu skladeb přepracovával, některé i opakovaně, než dospěl k jejich konečnému tvaru. Jiná díla naopak intenzivně promýšlel ještě před započetím práce. Dokladem vysoké autokritičnosti je také skutečnost, že některé kompozice, s jejichž kvalitami nebyl spokojen, sám zničil. Na druhé straně je v případě některých skladeb skutečně doložena neobvyklá rychlost, s jakou byla zkomponována.
Dvořákův způsob práce neodpovídá představě romantického umělce tvořícího v extatickém vytržení v důsledku ran osudu. Skladatel vstával zcela „neromanticky“ velmi brzy a po obvyklé ranní procházce vždy zasedal k práci. Komponoval několik dopoledne i odpoledne, s téměř železnou pravidelností. Někdy pracoval i na cestách.
Dvořák si okamžité nápady zaznamenával na volné listy papíru či do notového skicáře, ale také třeba na manžety košile, pokud zrovna nebyl po ruce papír. Práce na kompozici ho v mysli zaměstnávala téměř neustále, takže byl roztržitý a někdy i uprostřed hovoru odešel bez pozdravu.
Dvořák při kompozici nového díla vždy nejprve vypracoval zběžnou skicu, kterou následně instrumentoval a vypracoval detaily. Ve zralém věku již obvykle ke kompozici nepoužíval ani klavír, jen si dodatečně přehrával větší zkomponované úseky.
Ve Dvořákových partiturách lze nalézt velké množství oprav, přeškrtaných nebo vygumovaných míst a přelepek. „Tužka je ohromný vynález,“ říkal, „ale ještě větší vynález je guma! Kolikrát mažu tak, že na papíře nezbyde nic, nebo jen málo. Ale co zůstane, je dobře.“