Huneker, James Gibbons (1860 - 1921)

Americký hudební kritik a spisovatel. V době Dvořákova působení na newyorské konzervatoři zde Huneker vyučoval hře na klavír. Měl zřejmě poněkud excentrickou povahu, která se odráží i v jeho knihách. Kvůli svým „skandálním“ vzpomínkám na Dvořáka, publikovaným ve svazku pamětí s názvem Steeplejack, si vysloužil pověst Dvořákova kritika či nepřítele. Hunekerovy názory na Dvořákovu hudbu ve skutečnosti kolísaly mezi obdivem a odmítnutím. Za nejlepší považoval skladatelova raná díla, zatímco Dvořákovy názory na černošskou hudbu jako základ pro vznik americké národní hudby neuznával. 

Hunekerova vzpomínka na Dvořáka: 

(pozn.: Protože Dvořákovo jméno bylo pro Američany obtížné vyslovit, skladatel prý byl někdy přezdíván zkomoleninou "Borax")

„Byl zanícený římský katolík a protože svůj den začínal ranní mší, hledal jsem pro něj český kostel. S mnohem větší radostí jsem ho ovšem zval na ochutnávku amerického nápoje zvaného whisky cocktail. Pokývl hlavou, která svým plnovousem připomínala rozzlobeného buldoka. Nejdřív se v jeho divokých slovanských očích objevily obavy, ale pak byl mírný jako pokaždé, když vyhazoval kontrapunkty svých studentů. Vždy jsem o něm mluvil jako o pirátovi. Velice jsem se ale mýlil, když jsem se domníval, že americká pálenka by mohla zacloumat s jeho českou náturou. Začali jsme u Goerwitze a kvůli velké žízni jsme opsali velký okruh vnitřním New Yorkem. Na každém místě si doktor Borax dal koktejl. Protože si alkohol ošklivím, uchýlil jsem se k obvyklé tříhlasé invenci: chmelu, sladu a pramenité vodě. Mluvili jsme německy a já byl šťastný, že jsem potkal člověka, který má horší výslovnost a gramatiku než já. Přese vše jsme hladce proplouvali dál, což je dostatečně výstižné přirovnání, neboť počasí bylo deštivé, i když ne bouřlivé. ...

... Ale Borax! Nechal jsem ho vypít jeho devatenáctý koktejl. ’Mistře’, řekl jsem poněkud těžkopádně, ’nemyslíte, že je čas něco pojíst?’ Zíral na mě přes ten svůj hrozivý plnovous, který se na půli cesty stýkal se spadlými vlasy: ’Pojíst. Ne. Já nejíst. Jdeme do restaurace na Houston Street. Jdete? Napijeme se slivovice. Po tolika pivech vás zahřeje.’ Do české kavárny na východní Houston Street jsem už s ním toho večera ani nikdy jindy nešel. Takový člověk je pro umírněného pijáka stejně nebezpečný jako falešný maják pro ztroskotaného námořníka. Dokázal by vypít tolik kořalky jako já zlatého moku. Paní Thurberovou jsem ale ujistil, že jsem ho celou dobu doprovázel. Když jsem ho později znovu potkal v českém centru Sokel Hall v East Side, záměrně jsem se mu vyhnul."