Červinková - Riegrová, Marie (1854 - 1895)

Libretistka, básnířka, dramatička, dcera předního politika Františka Ladislava Riegra, vnučka Františka Palackého. Na svoji dobu mimořádně vzdělaná žena ovládala několik světových jazyků, věnovala se literární činnosti, výtvarnému umění a dobročinnosti. Jako první přeložila do češtiny libreto Čajkovského opery Evžen Oněgin. Pro Dvořáka vytvořila libreta k operám Dimitrij a Jakobín, v době společné práce na operách byla s Dvořákem v častém kontaktu. Pro Karla Šebora vytvořila libreto k opeře Zmařená svatba. Její dochované rukopisné Zápisky, které si vedla téměř po celý život, představují mimořádně bohatý zdroj informací o tehdejším společenském, kulturním a politickém životě.

Ze Zápisků:

Skutečně přijel 30. dubna v poledne. Provedli jsme jej po zahradě a domě. Pak spolu prošli jsme libreto. Nepřál si změny veliké, jen maličkosti, jiný rytmus na kolika místech. ... Slíbila jsem Dvořákovi ovšem vše, co si přál - jsem ráda, že nechce již měniti nic podstatného. Ani pátý akt nevynechá. Naopak již o tom horuje, jak ta první scéna bude, že musí při tom všichni lidé plakat. Chce tím tam míti zároveň trojí rytmus - stále znějící pohřební marš, do toho z jedné strany sbor kněží vokální, z druhé strany zpěv maškar. Vůbec se mu Dimitr velmi líbí a těší se na to. Chce být hotov do konce srpna. Toť věru ku podivu. Již povídal, mnoho-li notového papíru koupil a mnoho-li musí denně napsat, chce-li ukončit včas.

Po svačině, při níž Dvořák náramně si chválil kávu a bílý chléb s máslem, jeli jsme na Kubátku. Poseděvše u lesního, šli jsme, když se setmělo, vzhůru. Pohled na světla po krajině byl rozkošný. Byloť teplo a ticho - krajina poseta světly ze všech stran, až do dálky jako bludičky se ztrácela. Dvořák byl v unešení. Kdykoliv se mu něco líbilo, počal si hvízdat. K tomu ještě přihnali se hoši s košťaty, křičíce, hulákajíce blízko k nám, zář košťat osvětlovala les a myslivnu a tisíc jisker zářilo a rozprýštělo se, padalo na všechny strany, siluety tmavých postav, zář proti lesu, křik a živé pohyby dětí, byl to obraz rozkošný. Chvílemi po krajině v tichu nočním zvučely vzdálené křiky z jednoho pahorku k druhému se ozývající, pak zase hudba z daleka. Nemohli jsme se pohledu nasytit.

Dvořák chtěl odjet v neděli ráno, pak se zdržel, odjel v poledne. To dopoledne přiměla jsem Václava k tomu, aby mu okázal své kompozice. Nejprve hrál mazurky. V rozčilení se pletl, Dvořák přiskočil, počkejte, já budu hrát bas, a hned to šlo čtyřručně a Dvořák si přizvukoval a živě rytmus pochytil, chválil, že jsou feš, že je v nich muzikantský cit, ale každá nota jest špatně psána, často se zastavil, to nemůže být! Ten akord tu nesmí být! Zde musí být ten! Též vytýkal některé chyby architektonické, kupř. kde se má která myšlenka opakovat. Když mu Václav hrál své Slovanské zpěvy a tance, tu jeho zalíbení ještě stoupalo. ... Zpočátku, když se o tom mluvit počalo a první věci hráli, soudil Dvořák, že Václav nemůže studovat harmonii, to že náramně mnoho vyžaduje, kde že by se to měl učit, že se to s jeho povoláním nesrovnává. Potom ale řekl najednou: Ale Vy byste se přece měl učit! Je to škoda!