Čajkovskij, Petr Iljič (1840 – 1893)

Ruský hudební skladatel a dirigent. K prvnímu setkání obou skladatelů došlo počátkem roku 1888 při Čajkovského návštěvě Prahy, kde dvakrát vystoupil jako dirigent. První koncert se konal v Rudolfinu a na programu byla předehra-fantazie Romeo a Julie, Klavírní koncert č. 1 se sólistou Alexandrem Siloti, Elegie ze Suity č. 3, Houslový koncert se sólistou Karlem Halířem a Předehra 1812. Na druhém koncertu – tentokrát v Národním divadle – zazněla Serenáda pro smyčcový orchestr, Téma s variacemi ze Suity č. 3, několik klavírních skladeb (opět v podání A. Silotiho), Předehra 1812 a závěr druhého jednání Labutího jezera (poprvé mimo Rusko). Čajkovskij se dočkal obrovských ovací. Po druhém z koncertů si zapsal do deníku: „Mimořádný úspěch. Okamžik absolutního štěstí.“ Na počest ruského hosta uspořádala Umělecká beseda slavnostní schůzi, na jejímž programu bylo mj. také provedení Dvořákova Klavírního kvintetu A dur, op. 81. Následující den byl Čajkovskij pozván do Dvořákovy domácnosti a svůj dojem z návštěvy shrnul ve svém deníku takto:

„Oběd u Dvořáka. Jeho žena je prostá a sympatická a je skvělá hospodyně. Dvořák je ke mně velmi milý a jeho kvintet se mi líbí.“

V rámci Čajkovského pobytu v Praze byl Ruským kroužkem uspořádán slavnostní večer v hotelu U saského dvora. Čajkovskij přednesl česky svůj přípitek a Dvořák mu zdvořilost oplatil několika větami pronesenými v ruštině.

Dvořák byl přítomen nejen oběma koncertům, ale také rozloučení s ruským Mistrem na nádraží při jeho odjezdu z Prahy. Oba skladatelé se navzájem obdarovali partiturami svých děl. Ze strany Čajkovského se jednalo o Suitu č. 3, z Dvořákovy o Symfonii č. 4 d moll.

Tím ovšem kontakty mezi oběma umělci neskončily. Čajkovskij se v Praze znovu objevil v listopadu a prosinci téhož roku. 30. listopadu zde dirigoval svoji Symfonii č. 5 a Klavírní koncert č. 2 (se sólistou Vasilijem Sapelnikovem), 6. prosince řídil v Národním divadle provedení opery Evžen Oněgin (poprvé mimo Rusko). Dvořák byl v divadle osobně přítomen a o měsíc později píše do Ruska Čajkovskému:

„Drahý příteli!

Když jste byl posledně u nás v Praze, slíbil jsem, že Vám napíši o Vaší opeře Evžen Oněgin. Teď mě k tomu nutká nejen Vaše prosba, ale i moje vlastní vnitřní přání, abych Vám řekl vše, co jsem při poslechu Vašeho díla pocítil. S radostí doznávám, že Vaše opera na mě udělala velice hluboký dojem, takový, jaký očekávám od pravého uměleckého díla, a neváhám říci, že dosud žádná z Vašich kompozic se mi tak nelíbila, jako Oněgin. Je to nádherné dílo, plné vřelého citu a poezie, přitom do nejmenšího detailu propracované; krátce řečeno, tato hudba nás láká a proniká nám tak hluboko do duše, že ji nelze zapomenout.. Vždy když jdu do divadla, cítím se jako v jiném světě. Gratuluji Vám i nám k tomuto dílu a prosím Boha, abyste dal světu ještě mnoho podobných kompozic. Líbá Vás co nejsrdečněji Váš oddaný

Antonín Dvořák.“

Obratem následovala odpověď:

„Milý, drahý, velevážený příteli!

Ani si neumíte představit, jak jsem byl Vaším dopisem potěšen. Vašeho mínění o mé opeře si velice cením nejen proto, že jste veliký umělec, ale i proto, že jste pravdomluvný a upřímný člověk. Jsem nesmírně hrdý a šťastný, že se mi podařilo zasloužit si upřímného slova účasti od Vás, můj dobrý příteli. Děkuji Vám ještě jednou z celého srdce. … Objímám Vás, drahý Dvořáku, Váš

P. Čajkovskij.“

V roce 1890 navštívil Antonín Dvořák na Čajkovského pozvání Rusko. Dirigoval zde dva koncerty složené z vlastních děl. 11. března v Moskvě Symfonii č. 5, Adagio z op. 44, Scherzo capriccioso, Slovanskou rapsodii č. 1 a Symfonické variace. 22. března provedl v Petrohradě Symfonii č. 6 a Scherzo capriccioso.