ze vzpomínek Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák vzpomíná na své dětství

(převyprávěl Václav Juda Novotný)

„Tam se podívejte na tu malou vesničku s dlouhým jménem Nelahozeves. A hned pod tím zámkem knížete Lobkovice to nízké stavení. Vidíte? Tam měl můj otec hospodu a zároveň v ní řezničil. V tom domku jsem se narodil a v milém tom kraji prožil jsem své chudé dětství.“ Hlas mistrův zněl jaksi měkce... Odmlčel se na chvíli a jeho vlhký zrak bloudil po známých místech. Najednou utkvěl pohledem na určitém bodu a kolem rtů zahrál mu náhle žertovný úsměv. „Tam ten kostelíček... Tam jsem hrál první své sólo na housle.“ A pamatujete, jaká to byla kompozice? „Ó ano, zcela dobře vím, že to byl domácí výrobek, nějaké zbožné Offertorium od zlonického ředitele kůru, mého dobrého učitele hudby Antonína Liehmanna. A také rok oné významné události mohu říci. Bylo to r. 1854. A jak jsem byl tehdá rozechvěn, s jakým strachem jsem si ladil své housličky, jak se mi třásl šmytec při prvních tónech! Však sebral jsem všecky své síly a řekl jsem si: ,Hochu, drž se, zde není místa ani času na strach‘ – a dopadlo to dobře. Jakmile jsem skončil, nastal šum a ruch po celém kůru, vše se ke mně tlačilo, přátelé se na mne blaženě usmívali, poklepávali mi dobromyslně na rameno a od svého souseda primaria jsem dokoce dostal celý groš. To byl líc mého mládí, okamžiky jasnější; však ani rub nebyl bez zajímavosti, ač mne stál mnohou slzu. Tam pohleďte! Chvatěruby, Lobeč, Lobeček, Hleďseby, Všestudy a Mlčechvosty, v tato místa jsem chodil s otcem kupovat všelijaký ten boží dobyteček a když mi otec svěřil nekterý kus, jenž mi ve své bujnosti buď utekl nebo mne bez dlouhých okolků vtáhl do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové strasti mladého života mi oslazovala hudba, můj anděl strážný...“

Antonín Dvořák vzpomíná na studia na varhanické škole

(převyprávěl Josef Michl)

„Na varhanické škole všechno páchlo plesnivinou! I varhany! Kdo se chtěl něčemu naučit, musil umět německy! Kdo znal dobře německy, mohl být primus a kdo neznal, nemohl být primus. Já jsem znal německy špatně a i když jsem něco věděl, nedovedl jsem to dobře říct. Moji spolužáci se dívali na mne ,skrz prsty‘ a za zády se mi smáli! A i později se mi smáli! Když se dověděli, že komponuju, říkali si mezi sebou: ,Podívejte se na toho Dvořáka! Jestlipak víte, že taky komponuje?!‘ A všem těm, co se mi smáli, se dařilo líp než mně!“

Antonín Dvořák vzpomíná na Richarda Wagnera

(převyprávěl Josef Michl)

„Ačkoli nejsem z gruntu srdce wagnerián, mám přec Wagnera rád a jsem šťasten, že jsem ho viděl na vlastní oči. Bylo to v době, kdy jsem dostal státní stipendium a kvůli tomu jsem jel do Vídně. Ve dvorní opeře studovali Tannhäusera a Lohengrina a zkoušky řídil Wagner. To se rozumí, že jsem se o tom dověděl a ačkoliv obecenstvo ke zkouškám nesmělo, přec jen jsem se tam s jedním pánem dostal. Zkouška byla v proudu. Začal jsem hledat, kde je Wagner, a hned jsem ho viděl! Byl v parteru, v ruce měl hůl, přecházel z místa na místo a koukal a poslouchal. Ale vyhlížel mrzutě a pořád byl nespokojen: každou chvíli zašťouchal dirigenta holí do zad a něco mu povídal. Orkestr mezi tím přestal hrát a čekal, až se kapelník s Wagnerem domluví. A sotva začali zase hrát, už zas Wagner šťouchal kapelníka holí do zad... Jak říkám, vážím si toho, že jsem Wagnera viděl, ale ještě více by mne těšilo, kdybych s ním byl mluvil. Ale tenkrát jsem si netroufal se mu představit, protože Wagner už byl na vrcholu svojí slávy a mě ještě znal málokdo.“