Pall Mall Gazette, 13. října 1886

OD ŘEZNÍKA K TAKTOVCE

Právě dnes začíná v anglickém hudebním světě velká hudební událost této sezóny, netrpělivě očekávaná tisíci milovníků hudby i stovkami účinkujících, festival v Leedsu. Mezi významnými hudebníky, kteří se festivalu zúčastní, je i slavný český skladatel Antonín Dvořák, který do této země přijel dirigovat první provedení svého nového oratoria Svatá Ludmila, vydaného nakladatelstvím Novello and Co. Jméno Dvořák je britskému publiku dobře známo od té doby, kdy bylo jeho Stabat mater poprvé provedeno v Birminghamu. Brzy nato nás okouzlily i jeho kratší kompozice, typické svojí rozmanitou originalitou, životním elánem a spontaneitou. Na rozdíl od skladatele jsme však o Dvořákovi jako člověku dosud věděli málo. Díky laskavosti pánů z vydavatelství Novello and Co. byl zorganizován rozhovor mezi zástupcem tohoto listu a panem Dvořákem. Pozoruhodný popis svého života a umělecké dráhy nám skladatel poskytl v okouzlujícím sídle pana Littletona v Sydenhamu, které stále více získává proslulost jako místo setkávání významných hudebníků.

Pan Antonín Dvořák je muž ve středních letech, jehož slovanský původ se zračí v každém rysu jeho tváře. Je mírně nadprůměrného vzrůstu, velmi tmavý typ. Veselý a živý projev doprovází výraznou gestikulací:

„Mám vám povědět něco o sobě,“ řekl pan Dvořák zástupci našeho listu, „o mé práci a umělecké dráze? Nejprve bych tedy rád řekl, že jsem syn řezníka a hostinského, což jsou dvě živnosti, které se u nás v Čechách obvykle provozují společně. Narodil jsem se roku 1841 nedaleko Prahy v malé vesnici jménem Nelahozeves, kde jsem také prožil dětství. Když mi bylo asi deset let, začal jsem hrát na housle, a to bez jakéhokoli školení nebo alespoň základních hudebních znalostí. V mé zemi je zvykem, že děti jsou v jedenácti nebo dvanácti letech posílány do německých měst nebo vesnic, kde se učí německy, a naopak němečtí rodiče posílají svoje děti do českých vesnic, aby se naučily náš jazyk. V Čechách se totiž bez znalosti obou nelze obejít. Mě poslali do obce jménem Zlonice a právě tam jsem také získal první školení ve hře na klavír. Nebylo nijak důkladné, ale umožnilo mi po návratu domů muzicírovat s místní kapelou, která hrála na veřejných místech nebo na ulici. Hrál jsem s nimi dlouho, dokud nenastal čas rozhodnout se, zda budu řezníkem, nebo hudebníkem. Ačkoli rodiče byli velmi chudí, rozhodl jsem se řezničinu opustit a věnovat se hudbě. Vyhlídky jsem měl mizivé. Znal jsem noty, a to bylo všechno. Ale zůstal jsem se svými kolegy, hráli jsme valčíky a polky za pár krejcarů celý večer, a když bylo ve vesnici posvícení nebo jiná slavnost, tak třeba až do rána. Jednoho dne mě napadlo, že bych mohl k tanci zkomponovat něco nového. Tak jsem si sedl a psal jsem a psal, dokud jsem nebyl hotov. Pak jsem výsledek s velkým uspokojením předložil spoluhráčům a provedení mojí první skladby mohlo začít. Výsledek byl katastrofální. Protože jsem netušil, že pro každý nástroj musí být hudba zapsána rozdílně, napsal jsem všechny party stejně. Bože, jaká to byla skřípavá disharmonie! Nějaký čas jsem pak žádné hudební produkce nepořádal, ale stále jsem nedokázal pochopit, co jsem vlastně udělal špatně. Mezitím nastal čas, abych nastoupil vojenskou službu. Nikdy k tomu však nedošlo, protože jsem nebyl dostatečně tělesně zdatný.

Když můj otec dospěl k názoru, že mám opravdu talent, poslal mě do Prahy, a teprve tam jsem poprvé uslyšel jména velkých skladatelů. V Praze jsem také poprvé v životě navštívil operu, z galerie jsem tehdy slyšel Weberova Čarostřelce. Mým denním chlebem byla i zde hra v kapele, v případě slavnostních příležitostí i ve vojenské uniformě. Vydělával jsem teď dost peněz na to, abych si mohl pronajmout klavír. Dával jsem hodiny klavíru a veškerý volný čas jsem věnoval komponování. Ohromné množství skladeb z té doby jsem později zničil. A roky utíkaly. Zpočátku jsem nemohl přijít na důvod neúspěchu mé první skladby, ale postupně mi začalo svítat, až jsem nakonec prohlédl. V roce 1873 jsem se oženil a pořád jsem byl jen chudý, neznámý hudebník. V roce 1874 jsem se rozhodl ucházel o státní stipendium ve Vídni. Zaslané rukopisy mých skladeb mi vynesly 40 liber. V příštím roce jsem to zkusil znovu a obdržel jsem 50 liber a v následujícím roce dokonce 60 liber. K žádosti jsem tehdy přiložil Stabat mater, ale kromě toho, že mi bylo přiznáno stipendium, se mojí skladbou dále nikdo nezabýval. V domácích hudebních kruzích jsem tenkrát získal velké renomé jako autor českého vlasteneckého hymnu, ale širší hudební svět o mně až do roku 1878 nevěděl. Tehdy významné berlínské nakladatelství Simrock vydalo mé Moravské dvojzpěvy a nejschopnější německý kritik té doby o nich v listu National Zeitung uveřejnil článek. Nejenže mi dvojzpěvy vynesly značnou finanční částku, ale během pár dnů mi začaly chodit nabídky od vydavatelů ze všech koutů Německa a Rakouska, abych pro ně komponoval. A tak jsem pokračoval v práci, a mé tance, písně i symfonie si našly své posluchače. Mezi mými většími díly dosáhly zřejmě největší obliby Stabat mater a Král a uhlíř.“

Rád bych se, pane Dvořáku, obrátil přímo k podstatě vaší práce. Pokud to není příliš netaktní, chtěl bych se zeptat, jak vlastně komponujete?

S dobráckým úsměvem a šibalským zábleskem v očích pan Dvořák říká: „To je poměrně obtížná otázka. Když jsem byl mladý, komponoval jsem velmi rychle. Psal jsem doslova překotně a dokud jsem své myšlenky nezapsal na papír, o nic jiného jsem se nestaral. Časem jsem se ale naučil větší pečlivosti. Když dnes dostanu nějaký nový nápad, dříve než vůbec něco napíšu, pokouším se vše nejprve co nejlépe promyslet. Přehraji si jej dvacetkrát, třicetkrát, ba dokonce stokrát, dokud se nedopracuji přesně k tomu, co chci. Psaní už potom tolik času nezabere. Co jsem měl v hlavě celé měsíce, je na papíru během týdne nebo i dříve.“

Vaše nové oratorium bude mít v Leedsu premiéru? A co je jeho námětem?

„Ano, dosud nebylo nikde provedeno. Jeho literárním podkladem je báseň mladého českého básníka Jaroslava Vrchlického. Přestože mu není ani třicet let, dokázal si již získat velké všeobecné uznání a bývá u nás nazýván druhým Byronem. Tématem je obrácení Čechů ke křesťanství. Svatý Ivan nejprve přivede ke křesťanství Ludmilu a ta pak přesvědčí k přijetí nové víry i celý národ.“

A jaký je váš názor na hudebnost Angličanů? Opravdu naprosto postrádají smysl pro hudbu, jak se všeobecně tvrdí?

„V tomto ohledu nejsem povolaným soudcem, nicméně na základě svých zkušeností s anglickým publikem bych řekl, že lidé, kteří nemají vztah k hudbě, by stěží vydrželi čtyři hodiny pozorně sledovat oratorium od začátku do konce se zjevným zájmem. A co se týká anglických hudebníků, mohu soudit podle orchestrů, které hrály moje skladby pod mým řízením – vždy mě pozitivně překvapily. S hudbou je to u Angličanů jako s politikou u Slovanů: stojí na samém začátku, ale mají velmi nadějnou budoucnost. Před dvaceti lety jsme my Slované nic neznamenali. Teď cítíme, že se náš národní život znovu probouzí a možná opět nastanou slavné časy jako před pěti staletími, kdy k mocným Čechům, Slovanům, k nimž patřím i já a jsem na to hrdý, vzhlížela celá Evropa.“

Po takovém přívalu ryzího vlastenectví mi na mysl přišla slova velkolepého sboru ze závěru Svaté Ludmily 

„Ty, jenž jsi vesmíru vládce,
ostříhej své věrné stádce,
roztáhni své lásky dlaň,
všecky věrné Čechy chraň“

 a rozloučil jsem se s tímto mužem, který svojí hudbou vykonal pro znovunabytí slávy svých „věrných Čechů“ skutečně mnoho.