Smyčcový kvartet č. 1 A dur, op. 2, B8

charakteristika

Smyčcový kvartet A dur představuje první položku z řady Dvořákových čtrnácti smyčcových kvartetů. Mimořádně zdařilý pokus jedenadvacetiletého Dvořáka o zvládnutí kvartetní formy vykazuje známky vlivu schubertovského romantismu, ale lze v něm již také pozorovat zárodky autorovy charakteristické řeči. Jedná se zejména o druhou větu, jejíž překrásná kantiléna na pozadí pravidelně pulsujícího doprovodu naznačuje možnosti budoucího geniálního melodika, nebo o typicky dvořákovskou bezprostřednost, s níž působí hlavní téma první věty. Pro Dvořákův budoucí kompoziční styl je také typické sjednocení díla pomocí citace myšlenky z introdukce první věty ve větě závěrečné. Muzikolog Hartmut Schick upozorňuje na vazby tematického materiálu tohoto díla s Mendelssohnovou „Skotskou“ symfonií. Jedná se mj. o uplatnění pentatoniky, o které se u Dvořáka obvykle hovoří až v souvislosti s jeho americkou tvorbou. V původním znění díla je patrná snaha vymanit se z formálních pout klasických forem a tendence k rozvinování vět do velké šíře. Tohoto nedostatku Dvořák dílo později zbavil, když je před prvním provedením roku 1888 radikálně zkrátil: krajní věty o čtvrtinu a druhou větu dokonce o třetinu.

premiéra a další osudy díla

Tak jako mnohé jiné Dvořákovy rané skladby, i tato zůstala dlouho zapomenuta. Dvořák rukopis díla vyměnil se svým přítelem Františkem Hušpauerem za blíže neznámé tištěné partitury Beethovenových děl. Teprve o mnoho let později, když Dvořák usiloval o provedení některých svých skladeb z mládí, vyžádal si notový materiál zpět (opět výměnou: Hušpauer tentokrát od Dvořáka získal rukopis původní klavírní verze Stabat mater). Dvořák kvartet zrevidoval, zkrátil a nechal jej provést na koncertě Umělecké besedy 6. ledna 1888 v Rudolfinu. Josef Bohuslav Foerster tehdy zhodnotil v Národních listech dojem z díla slovy: „Kvarteto jeví všady svěžest fantasie i jistotu v ovládáni forem, zároveň pak v nejednom momentu nesmělost mladistvého komponisty.“ (Národní listy 18. ledna 1888) Byla to jediná příležitost, kdy mohl Dvořák svoje dílo slyšet, neboť další provedení se uskutečnilo až po téměř třiceti letech, 29. října 1917 v Obecním domě v Praze. K vydání díla tiskem došlo až roku 1948.