Smyčcový kvartet č. 1 A dur, op. 2, B8

Opusové číslo

2

Číslo v Burghauserově katalogu

8

Datum vzniku

březen 1862

Datum a místo premiéry

6. ledna 1888, Praha

Interpret premiéry

Karel Ondříček, Jan Pelikán, Petr Mareš, Alois Neruda

První vydání

Hudební matice Umělecké besedy, 1948, Praha

Základní tónina

A dur

Části / věty

1. Andante. Allegro
2. Adagio affettuoso ed appassionato
3. Allegro scherzando
4. Allegro animato

Durata

cca 33 min.

charakteristika

Smyčcový kvartet A dur představuje první položku z řady Dvořákových čtrnácti smyčcových kvartetů. Mimořádně zdařilý pokus jedenadvacetiletého Dvořáka o zvládnutí kvartetní formy vykazuje známky vlivu schubertovského romantismu, ale lze v něm již také pozorovat zárodky autorovy charakteristické řeči. Jedná se zejména o druhou větu, jejíž překrásná kantiléna na pozadí pravidelně pulsujícího doprovodu naznačuje možnosti budoucího geniálního melodika, nebo o typicky dvořákovskou bezprostřednost, s níž působí hlavní téma první věty. Pro Dvořákův budoucí kompoziční styl je také typické sjednocení díla pomocí citace myšlenky z introdukce první věty ve větě závěrečné. Muzikolog Hartmut Schick upozorňuje na vazby tematického materiálu tohoto díla s Mendelssohnovou „Skotskou“ symfonií. Jedná se mj. o uplatnění pentatoniky, o které se u Dvořáka obvykle hovoří až v souvislosti s jeho americkou tvorbou. V původním znění díla je patrná snaha vymanit se z formálních pout klasických forem a tendence k rozvinování vět do velké šíře. Tohoto nedostatku Dvořák dílo později zbavil, když je před prvním provedením roku 1888 radikálně zkrátil: krajní věty o čtvrtinu a druhou větu dokonce o třetinu.

premiéra a další osudy díla

Tak jako mnohé jiné Dvořákovy rané skladby, i tato zůstala dlouho zapomenuta. Dvořák rukopis díla vyměnil se svým přítelem Františkem Hušpauerem za blíže neznámé tištěné partitury Beethovenových děl. Teprve o mnoho let později, když Dvořák usiloval o provedení některých svých skladeb z mládí, vyžádal si notový materiál zpět (opět výměnou: Hušpauer tentokrát od Dvořáka získal rukopis původní klavírní verze Stabat mater). Dvořák kvartet zrevidoval, zkrátil a nechal jej provést na koncertě Umělecké besedy 6. ledna 1888 v Rudolfinu. Josef Bohuslav Foerster tehdy zhodnotil v Národních listech dojem z díla slovy: „Kvarteto jeví všady svěžest fantasie i jistotu v ovládáni forem, zároveň pak v nejednom momentu nesmělost mladistvého komponisty.“ Byla to jediná příležitost, kdy mohl Dvořák svoje dílo slyšet, neboť další provedení se uskutečnilo až po téměř třiceti letech, 29. října 1917 v Obecním domě v Praze. K vydání díla tiskem došlo až roku 1948.