Šelma sedlák, op. 37, B67 | Libreto

LIBRETO I. DĚJSTVÍ

1. výstup

DÍVČÍ SBOR:

Zavítal do kraje, zavítal máj,
a zpěvem ozývá se luh i háj;
a kudy on svou nohou kráčí,
tam všudy znějí písně ptačí.
Zavítal máj, máj plný krásy...

BĚTUŠKA:

Zavítal máj a všecko k lásce budí;
jen srdce mé se z lásky bolně trudí.

DÍVČÍ SBOR:

Jen ty se netruď, Běto drahá;
i vám snad zkvete láska blahá.

BĚTUŠKA:

Ne, nezkvete, to bolně tuším.

DÍVČÍ SBOR:

Vždyť přijde dnes náš milostivý kníže.
On jistě klid dá vašim duším,
až zví, že láska vaše srdce víže.

2. výstup

JENÍK:

Již zas tak zamyšlená
a bledá jako stěna.
Ach, Bětuško!

BĚTUŠKA:

Můj zlatý Jeníčku!

JENÍK:

Proč nejdeš ke mně, drahá?

BĚTUŠKA:

Jeníčku! Bojím se otce, on mi nepřeje.

JENÍK:

Ó, jenom ty se nespusť naděje.

BĚTUŠKA:

Vždycky jsem ti říkávala,
že jsem samé neštěstí,
že to naše milování
je tak plno bolestí;
tys mi ale nevěřil.
Ach, vždyť já to, můj Jeníčku,
přece jenom tušila,
teď je ale tuze pozdě,
bych to zlo odvrátila.
Ó, proč jsi mi nevěřil?

JENÍK:

Ach, co se stalo, Bětuško? Již mluv.

BĚTUŠKA:

Ty nevíš, že pantáta
chce, aby ženich můj
měl plné truhly zlata
a k tomu statek svůj?
Tvá chalupa ale děravá –
prší do ní, vítr do ní fouká
a pantáta pořád na to kouká;
chce, abych dostala Václava.

JENÍK:

Ne, ne, to nesmí nikdy být.

BĚTUŠKA:

Vždyť já ho také nechci mít.

JENÍK:

Jsem sice jenom jeho slouha,
leč u tebe přec mnohem větší pán.

BĚTUŠKA:

Vždyť jsi ode mne vroucně milován;
tys láska má, tys moje touha.

JENÍK a BĚTUŠKA:

Ach, ta mladá srdíčka,
co v ňadrech máme svých,
jak holub, holubička
tam na větvích, tam na větvích...
Když se rádi máme,
hubičku si dáme;
hubička z lásky není hřích.
Vždyť pánbůh nám tu lásku dal
a láska bez hubičky pouhý žal.
Ó, kéž naše vroucí milování
věčně trvá...věčně...do skonání.

BĚTUŠKA:

Jeníčku, pryč – jde chasa sem,
a tam můj otec s Václavem.

JENÍK:

Nuž s bohem, Bětuško!

3. výstup

MARTIN:

Jářku, Běto, copak je to,
že tě zase vidím s Jeníkem?
Bodejť by tě kráva trkla;
holka, jářku, nebuď zbrklá,
sic tě z domu vyženu.
Takovéto štěstí najdeš zřídka.
Koukej: chlapec hezký jako kytka
chce si tě vzít za ženu.

BĚTUŠKA:

Ach, pantáto,
nečiňte mne nešťastnou!
Jeníčkovi, Jeníčkovi
slíbila jsem lásku svou.

MARTIN:

Vždycky jsem to, holka, říkal,
že to trpět nebudu.
Sám vyženu pobudu;
on by si k nám chodit zvykal.

BĚTUŠKA a VERUNA:

Ach, pantáto,
nečiňte mne (ji) nešťastnou.

VÁCLAV:

Nedej ty se, má panenko,
nedej ty se dlouho prosit.
Mou-li budeš, má dívenko,
na rukou tě budu nosit.
Truhlu hezky malovanou
a s ní krásný šátek,
sukni hezky vyšívanou,
šaty z jemných látek,
všecko můžeš mít,
co jen budeš chtít.

BĚTUŠKA:

Všecko je to velmi mnoho,
všecko velmi krásné,
že až zrak přechází z toho,
že až člověk žasne,
přec to není nic,
Jeník dává víc.

MARTIN:

Rozvaž si to přece, Běto,
že má Václav velký statek;
rozvaž jaké štěstí je to,
každý den ti bude svátek;
všecko můžeš mít,
jen ho můžeš chtít.

VERUNA:

Pravá láska váží více
nežli celý statek věna,
dáváť slastí natisíce,
po nichž touží každá žena.
Láska, ta je bohata
i bez zlata... i bez zlata.

MARTIN:

Nu, tedy poslechneš?

BĚTUŠKA:

Pantáto, ne, nemohu.
Ach spíše, ubohá, se utopím,
se otrávím aneb se oběsím,
nežli bych Jeníčkovi
se stala nevěrnou.

MARTIN:

Je poslední to tvoje slovo?
Běto, nežertuj.

BĚTUŠKA:

Pantáto, zbijte mne, ach zabte mne,
však nežádejte, abych zradila Jeníka svého.

MARTIN:

Dobrá, jdi tedy k němu,
nezbedná.
Víc se nevrať k otci svému,
šeredná.
Však tě žalost stihne, dítě,
nejedna.
Až pak propast pohltí tě,
bezedná.
A ty mrzutosti,
nářek, pláč a zlosti,
bída a trampoty,
dření a lopoty,
co ti nastanou.
Ty ukážou tobě,
co je v naší době
láska před vrtochem,
Václav před tím hochem
s boudou roztrhanou.
V domě však tě nechci mít,
svaž si ranec, můžeš jít.

BĚTUŠKA:

Ach, Veruno!

VERUNA:

Nu přestaň, Bětuško.

4. výstup

DÍVČÍ SBOR:

Pojď už, pojď, naše děvečko,
obléknout se svátečně,
zanech pláče, naříkání,
kníže přijde konečně.
Až ho uvidíš,
hned ho zastavíš,
pěkně uvítáš,
pak se pokloníš,
hezky pozdravíš,
kytičku mu dáš.

BĚTUŠKA:

Není mi do veselosti,
přítelky;
ubohé mé srdce hostí
žal velký.

DÍVČÍ SBOR:

Pojď jen s námi, Bětulinko,
kníže bude tu hnedlinko;
pojď ho uvítat,
pozdravení dát.
Kolik růží na kytici,
tolik holek ve vesnici,
že ty růže trhalo,
kytku jemu svázalo.

5. výstup

VÁCLAV:

Co platno mi, pantáto,
že statek mám a zlato,
když ona přec mne nechce?

MARTIN:

Co nechce, ona musí chtít;
však nesmíme jí povolit.
Pak dostanem ji lehce.

VERUNA:

Skryju se já za křoví,
ani nedechnu,
ti se toho nedoví,
že je vyslechnu.

VÁCLAV:

Ne, ne, už nechci čekat víc,
vždyť směje se mi celá ves,
že jsem si od vaší dcerušky
košíček pěkný domů nes'.
A já trpět nebudu,
aby toho pobudu
dále líbala.

MARTIN:

Jen se neboj, hochu,
upokoj se trochu,
však my ho skoupáme
a vědět mu dáme,
oč jsme víc. Ha ha ha.
Jsme čeští sedláci,
vychytralí ptáci
z Domažlic. Ha ha ha!
Ze všech našich cípů
kouká plno vtipu,
neb jsme z Domažlic. Ha ha ha!

VÁCLAV a MARTIN:

Jsme čeští sedláci... atd.

MARTIN:

Viděls kmotra Crhu?
Ženě mýdlo, svíčky,
dětem ňáké hříčky
nese z města z trhu
v čepici. Ha ha ha!
Jsem český sedláček,
vychytralý ptáček
z Domažlic. Ha ha ha!

VÁCLAV a MARTIN:

Jsme čeští sedláci... atd.

MARTIN:

Více nežli silná pěst
pomůže nám chytrá lest.
Po žebříku se vždy dobývá,
když k ní večer na frej chodívá.
Já ten žebřík ale odstraním,
velký sud pod okno postavím,
rozštípnuté prkno na sud dám
švandu ukrutnou si udělám.
A až vstoupne na to prkýnko zrádné...

VÁCLAV:

Zrádné?

MARTIN:

S velikánským hřmotem na dynko spadne.

VÁCLAV:

Spadne!

MARTIN:

Na to oba s klacky vyběhneme
a co budem moci natlučeme
zloději.

VÁCLAV a MARTIN:

Na to oba... atd.

VERUNA:

Jen se těšte, já vám účty spletu,
zpravím o všem Jeníka a Bětu
později.

6. výstup

MUŽSKÝ SBOR:

Jede v krytém voze kníže pán,
táhnou ho sem čtyři koně vraní,
lokaji jsou vpředu, vzadu dva
zlatými portami premovaní.
Chvíli tu sečkejme,
knížete vítejme
jak se sluší se vší uctivostí,
aby nás obdařil svou milostí.

7. výstup

ŽENSKÝ SBOR:

Vidíte tam krytý kočárek
a před ním dva páry bujných koní?
Honem ke kantoru pospěšte,
ať už probůh všemi zvony zvoní.

VŠICHNI:

My pak tu sečkejme,
knížete vítejme
jak se sluší se vší uctivostí,
aby nás obdařil svou milostí.

8. výstup

VŠICHNI:

Pozdrav pánbůh, milostpane,
milostpaní!
Na statek váš dej bůh svoje
požehnání!
My vás chceme ctíti,
věrnými vám býti
do skonání.
Ať náš kníže žije dlouhá léta,
sláva!
Jméno jeho přečká konec světa,
sláva!

BĚTUŠKA:

Na důkaz věrnosti i lásky k vám
tu kytici my dívky svázaly,
s tou láskou, milosti, ji vezměte,
s níž my jsme vám ji uvily.

KNÍŽE:

Ach!

JEAN:

Ach!

KNÍŽE:

Jaké je to děvče milé!

JEAN:

Ach, stvoření spanilé!

KNÍŽE:

Chtěl bych ji míti.

JEAN:

Mou musí býti.

KNÍŽE:

Za uvítání své náš mějte dík!
Teď ale opusťte nás, později
se opět sejděte, chci veselí
a radovánky vystrojit vám dnes.
Vy pak, má vzácná choti, dovolte,
bych sprovodil vás nyní na zámek.
Ta dlouhá cesta unavila vás,
popřejtež odpočinku milého
svým údům.

KNĚŽNA:

Mileráda poslechnu vyzvání vašeho,
nuž pojďme již.

JEAN:

To krásné děvčátko
mým bude zakrátko.

BERTA:

Jean!

JEAN:

Krásná slečno!

BERTA:

Jste plný zrady
a nebezpečno
vás nechat tady.

SBOR:

Hejsa, hopsa, veselme se,
budeme mít muziku.
Jak jsme rádi,
že jsme mladí,
zase přijdem do cviku,
jen co skočíme si v plese.

9. výstup

MARTIN:

Dnes si dodej, hochu,
zmužilosti trochu.
Jak jsi viděl, v dobré míře
je náš milostivý kníže.
Dnes mu můžeš všechno říct.

VÁCLAV:

Koukejte, tam stojí sám,
zdá se, že jde na procházku.

MARTIN:

Štěstí příznivo je nám,
pojďme mu jen směle vstříc.

VÁCLAV:

Nuže pojďme, svoji lásku
svěřím nyní knížeti,
povím mu, jak mocně toužím
po tom vašem děvčeti.

MARTIN a VÁCLAV:

Ach, milosti!

KNÍŽE:

Co chcete?

MARTIN:

Požádat vás uctivě,
abych mohl dceru vdát.

KNÍŽE:

Tvou dceru neznám.

MARTIN:

Jest to ta, co dnes
vám kytku podala.

KNÍŽE:

Co slyším jen?
A šťastný ženich její,
kde jest ten?

VÁCLAV:

Zde!

KNÍŽE:

Ty? Chci dříve mluvit s ní.
Nuž věz, že svolení své
dám ti k veselce,
až s dívkou promluvím
a tak se přesvědčím,
že, jak ty ji,
též ona tebe chce.
Teď rychle pro ni jděte
a sem ji odešlete.

MARTIN a VÁCLAV:

Ó běda, běda, běda,
on svolení své nedá,
až s Bětou promluví,
o jejím vzdoru zví.

10. výstup:

KNÍŽE:

Kdo jest, jenž slovy vypoví,
co v srdci našem hárá,
když větřík vane májový
co první posel jara.
Tu plni touhy
na poupě zříme,
jenž sladce dříme
sen lásky dlouhý.
A každé loubí
palácem zdá se,
kde v sladké kráse
se snové snoubí.
To lásky čas,
to lásky ples,
jenž do nebes
unáší nás.
A v každém poupěti
na nízkém keři
nám blahá naděj zkvítá
a každý u nás
pojednou věří,
že jarem štěstí svítá.

11. výstup

VERUNA:

Tu jest, jen přistup k němu.

BĚTUŠKA:

Bojím se s tak velkým mluvit pánem.

VERUNA:

Milosti!

KNÍŽE:

Ach! Ty jdi pryč,
já sám s ní promluvím.

VERUNA:

Zde skryta za houštím
vše dobře uslyším.

KNÍŽE:

Je pravda, co tvůj otec děl?
Máš ženicha?

BĚTUŠKA:

Ach, bohužel!

KNÍŽE:

Aj, žalost působí ti snad,
že otec tvůj tě hodlá vdát?

BĚTUŠKA:

Ba, milostpane, velikou,
neb miluji jiného.
Ach, věřte, budu nešťastnou
já bez Jeníčka svého.

KNÍŽE:

Kdo jest ten Jeníček?

BĚTUŠKA:

Kdo že je Jeníček?
To je moje potěšení,
je to moje láska,
kéž vám proti mysli není,
že jsem jeho kráska.
Otec nechce, bych ho milovala,
nechce, abych mu své srdce dala.

KNÍŽE:

On pravdu má. Sám bych se musil zlobit.
Tak krásná dívka může přece zdobit
bok pyšného bohatýra každého!

VERUNA:

Aj, kýho výra!

BĚTUŠKA:

Vy krásně žertujete.

KNÍŽE:

Ó, proč nás láska též nevíže?

BĚTUŠKA:

Já Jeníčka chci míti.

KNÍŽE:

On mužem tvým má býti.
Já statek jemu dám.

BĚTUŠKA:

Co slyším?

KNÍŽE:

Vidíš tam ten dvorec opuštěný?
Nuže?

BĚTUŠKA:

Ó, kéž mám Jeníčka za muže!

KNÍŽE:

To, věř mi, všecko se,
drahá, stane, avšak...

VERUNA:

Copak?

BĚTUŠKA:

Oh, milost, prosím, pane!

KNÍŽE:

Tam v onom stinném loubí,
kde květ se s kvítkem snoubí,
tam následuj mne hbitě,
mé roztomilé dítě.
Nejdřív ti líčka zlíbám
a pak tě ukolíbám
v nejsladší lásky sen,
ó, pojd, pojď se mnou jen.

BĚTUŠKA:

Tam v onom stinném loubí,
kde květ se s kvítkem snoubí,
tam chytil by mne hbitě
ve rozestřené sítě.

KNÍŽE:

Nuž, předrahá,
až bude po plesu,
já k tobě popílím,
a úpis hotový ti přinesu
s horoucím srdcem svým.

12. výstup

VERUNA:

Aj, pěkné věci jsem tu viděla.
Ba věru můžeš býti pyšna,
že s milostpánem jsi dováděla.

BĚTUŠKA:

Vy myslíte, že jsem tak hříšná?
Jeníček je mé potěšení
a nad něho nic v světě není.

VERUNA:

Už mlč, tam někdo jde.

BĚTUŠKA:

To je ten pán, co kolem mne
se točil jak na báni.

VERUNA:

Snad chtěl se s tebou
pustit v laškování.

BĚTUŠKA:

Aj, znáte ho?

VERUNA:

Nu, vždyť je to pan Jean.

BĚTUŠKA:

Koukej, jaké dělá kroky,
pyšně naparuje boky
jako páv.
Koukej, jak se hloupě točí,
vpravo vlevo hází oči
jako páv.

VERUNA:

Nevěř holka, že je hloupý,
o poctivost tě oloupí
jak by nic.
Pamatuj, že jsi nevěstou,
nech ho jíti svojí cestou,
nemluv nic.

JEAN:

Ach, ona zde?
Mám věru štěstí.
Hned mluvit musím s ní.
Ach!

BĚTUŠKA:

Jděte!

JEAN:

Jen mne neplísni,
chci na tebe prosbu vznésti.

VERUNA:

A jakou?

JEAN:

Babo, pryč,
sic na tě vezmu bič.

VERUNA a BĚTUŠKA:

A, hleďme na smělého ptáčka!
Ta věc nám věru k smíchu,
my zkrotit dovedem panáčka
a ztrestat jeho pýchu.

JEAN:

Já pyšným nejsem, moje drahá.

VERUNA a BĚTUŠKA:

Jste nadutý hejsek.

JEAN:

A největší to moje snaha,
bych ležel jako malý pejsek
u nohou tvých, se tobě dvoře
a v prachu před tebou se koře.
Až bude dnes ukončen ples,
já v noční době
pospíším k tobě,
dívenko moje.
Teď domů spěj
a žebřík dej
před okno ke zdi,
bych moh' vylézti
k vám do pokoje.

BĚTUŠKA:

Pane! Za tu řeč se sama stydím.

VERUNA:

Počkej, ptáčku, já tě pěkně sklidím.
Ach, nejde to s tím žebříkem.
Ne, nejde to.
Vy pod oknem najdete sud,
by ale žádný
zrak lidí zrádný
vás neviděl,
chci byste šel
tam kolem bud.

BĚTUŠKA:

Co má to být?

VERUNA:

Jen chytrá lest.

BĚTUŠKA:

A jaká lest?

VERUNA:

Chci, aby slít'
v ten velký sud.

JEAN:

By ale žádný
zrak lidí zrádný
mne neviděl,
chce abych šel
tam kolem bud.
Teď poshov ještě maličko,
na ruku dám ti políbení,
až večer pak ti v roztoužení
rty vřele vtisknu na líčko.

VERUNA:

Nu, měj se k tomu, měj,
a ruku svou mu dej.

13. výstup

BERTA:

Darebáku!

JEAN:

Slečna Berta!
Ach to vy jste.
Milý bože!

BERTA:

Pryč, nevěrný zrádce!

JEAN:

Cože?

BERTA:

Žamputáři, lháři!

JEAN:

Čerta!
Slečno, ráčíte se zlobit?
dobrá tedy, půjdu stranou,
později chci jednou ranou
vaší přízně si zas dobýt.

BERTA:

Nesmířím se s vámi, věřte,
raděj odtud rychle běžte
k ňáké selce,
ale k slečně z domu
panského nechoďte.

JEAN:

U sta hromů!

VERUNA:

Na Bětušku nežárlete
a raději poslechňete
rady mé; a budete-li trestat,
věru bude musit brzy přestat
se svým záletnictvím.

BERTA:

Jaký trest měla bych mu dáti?

VERUNA:

Svoji lest
později vám odhalím,
jen mi slečno především
ku kněžně zjednejte přístup.

BERTA:

Již se těším na ten výstup,
pojďte se mnou.
Milý pane!

JEAN:

Slečno!

BERTA:

Podejte mi rámě.
Budeš pamatovat na mne!

JEAN:

Jsem dychtiv toho,
co se stane.

VERUNA:

Postůj tu jen malou chvíli,
Veruna ku kněžně pílí.

14. výstup

BĚTUŠKA:

Jak úzko mi a bolno
v tom mém srdéčku malém.
Proč jiným je tak volno,
když já umírám žalem?
Bože dobrý tam na výsosti,
kterýž dáváš těchu v bolesti,
shlédni na mne zrakem milosti
a dej lásce naší blaze vykvésti.

15. výstup

VERUNA:

Jen sem, tu ještě na nás čeká.

KNĚŽNA:

Aj, přistup ke mne beze strachu.

BĚTUŠKA:

Ach, milostpaní.

BERTA:

Čeho leká se mysl tvá?
Buď beze strachu.

KNĚŽNA:

Až skončí dnes
ten slavný ples,
chce manžel můj
se s tebou sejíti.
Ty k slovu stůj,
že nechceš přijíti.
Já sama půjdu tam
a s ním se vyrovnám.

BĚTUŠKA:

Chci poslušna vás býti.

VERUNA:

Až skončí dnes
ten slavný ples,
chce se pan Jean
k Bětušce vkrást
a rozkochán
s ní lásky slast
rozkošně požívat,
vás zrádně oklamat.

BERTA:

Chci mu to překazit.

KNĚŽNA:

Vždyť to je můj choť,
proto tam nechoď.
Kdo jsem já, mu nedám hádat,
polibek až bude žádat,
místo hubiček
dám mu políček.

BĚTUŠKA:

Že vás v úctě mám,
ne, nepůjdu tam.
Až najevo vyjde zrada,
ať se s vámi nepohádá,
vás neuhodí,
mne neuškodí.

VERUNA a BERTA:

Sud je pod oknem,
prkýnko na něm.
Až pak na to prkno vstoupne,
s něho do sudu se zhoupne
celý polekán
všetečný pan Jean.

KNĚŽNA:

Vy pak svorně spolu stůjte
a svou kněžnu podporujte
v tomto jejím svatém záměru,
že chce ztrestat chotě nevěru.

VERUNA, BĚTUŠKA a BERTA:

Vy pak svorně spolu stůjme
a svou kněžnu podporujme
v tomto jejím svatém záměru,
že chce ztrestat chotě nevěru.

LIBRETO II. DĚJSTVÍ

1. výstup

SBOR:

Stojí, stojí máj vyšperkovaný
jako ňáký chlapec bohatý,
na vrcholku má dukáty,
kolem šátky jako tulipány.

KNÍŽE:

Kdo z vás umí lézti,
ten nechť zkusí štěstí;
všechno, co je tam,
v odměnu mu dám.

DÍVČÍ SBOR:

Ó, kdyby ten můj milý
měl v sobě tolik síly,
by vylez' na máj košatý!
Já měla bych pak šátky
pro všechny roční svátky
a na krk pěkné dukáty.
Vylez honem, jen si dodej síly,
sic tě na holičkách nechám v chvíli.

MUŽSKÝ SBOR:

Já se bojím, že tam nevylezu,
že se po hlavě zas dolů svezu.

DÍVČÍ SBOR:

Že přec krve jsi tak lenivé!
Kdybys ty byl vylez' nejdříve,
byla bych již měla,
co jsem míti chtěla.

KNÍŽE:

Teď vádám všechněm každý výhost dej,
a v dovádivý pusťte se již rej.

SBOR:

Do tance vesele, do tance čile,
dejme se junáci, dívčiny milé.

DÍVČÍ SBOR:

Kdo švarný chlapec,
nesedá za pec.

MUŽSKÝ SBOR:

A která dívčina statná je,
také si ráda zatancuje.
A ty zlaté pivo,
vzpěniž naši krev,
ať je tu jen živo,
živo, samý zpěv.

SBOR:

Hrajte, muzikanti, solo!
My pak udělejme kolo,
ať vidíme tančit solo.

ČÁST SBORU:

Hezky podle noty.

DRUHÁ ČÁST:

Dupněte si na zem.

TŘETÍ ČÁST:

Jen nešetřte boty.

ČTVRTÁ ČÁST:

Jen ať to jde rázem.

KNÍŽE:

Již konec všemu, děti milé,
neb šeří se, a spánku chvíle
se kvapným krokem v kraj náš blíží,
an slunce tvář se v jiné světy shlíží.

KNÍŽE a JEAN:

Kéž mi již zavítá blažená chvíle,
bych ve tvém náručí spočinul mile;
zlíbal ti líčko,
zlatá holčičko!

KNĚŽNA a BERTA:

Kéž mi již zavítá sladká ta chvíle,
bych těchu nalezla ve pomsty díle;
ztrestala tebe,
pomstila sebe.

JENÍK a VÁCLAV:

Kéž mi již zavítá blažená chvíle,
bych v její náručí spočinul mile;
s ní se již spojil,
žalost svou zhojil.

BĚTUŠKA:

Kéž mi již zavítá blažená chvíle,
bych v jeho náručí spočala mile;
kéž se s ním spojím,
žalost svou zhojím.

MARTIN:

Dočkej jen, Jeníčku, dočkej té chvíle,
by v její náručí spočinul mile;
však já tě ztrestám,
jen ty si vlez tam.

VERUNA:

Dočkej jen, sedláčku, dočkej té chvíle:
kličku ti zadrhnu ve zrádném díle;
a tvoje hříchy,
splatím ti smíchy.

SBOR:

Do tance vesele, do tance čile,
dejme se junáci, dívčiny milé;
kdo švarný chlapec,
nesedá za pec.

2. výstup

JENÍK a BĚTUŠKA:

Rozlučme se drahý (drahá), rozlučme se,
láska zlatý sen nám v spánku snese.
Ať tvé snění pánbůh chrání,
Jeníčku můj (Bětuško má), do svítání.

BĚTUŠKA:

Ach, u srdce mne to tak divně bolí,
neb sama jsem, jak hruška v širém poli.
A kníže přijít má. Toť strašlivé!
Že Jeník není to, toť ošklivé.
Hned musím zavolat ho zpět.
Slyš, Jeníčku!

JENÍK:

Co chceš?

BĚTUŠKA:

Přijď sem!

JENÍK:

Hned, hned.
Tu, drahá, jsem.

BĚTUŠKA:

Mluv, zda mne miluješ?
Zda něco z lásky učinit mi chceš?

JENÍK:

Aj, všecko, co jest jen tvým přáním.

BĚTUŠKA:

Slyš, kníže o mne stojí
a úklady mi strojí.
Ach, já se před ním neubráním.

JENÍK:

Co ale činit máme?

BĚTUŠKA:

Hned na útěk se dáme.

JENÍK:

Ty sama tomu chceš?

BĚTUŠKA:

Když ty mne povedeš.

BĚTUŠKA a JENÍK:

Najdeme si jinde klidný útulek,
kde nás nestihne ten bídný lidí vztek.
Můžem někde spolu sloužit,
štěstí lásky požívat,
nebudem se více soužit
aneb lidí zlých se bát.

JENÍK:

Dejme se hned přes pole.

BĚTUŠKA:

Musím si dřív svázat uzlíček,
na sebe vzít teplý kabátek.
Čekej zatím v stodole.

3. výstup

MARTIN:

Honem, Honzo, Vojto, Vašku!
Pospěšte si přece, jářku!
Vyvalte ho zticha až sem, hoši;
dám vám každému po jednom groši.
Koukej, jak to hezky stojí,
jako ňáký milostpán.
Hahaha!
Tahle švanda za to stojí,
by jí znal sám knížpán.
Hahaha!

VÁCLAV:

Věřte, není mi do smíchu;
láska, ta mne viní z hříchu.

MARTIN:

Nestůj tu jak zmoklá slepice,
raděj se mnou pojď pro palice,
ať mu natlučem,
po způsobu svém.

4. výstup

VERUNA:

Za mnou, za mnou, ale tiše.

KNĚŽNA a BERTA:

Pozor, žádná ať nedýše.

VERUNA:

Jsme na místě.

KNĚZNA:

Mně je do smíchu.

VERUNA:

Jenom, prosím, kněžno, potichu.

KNĚŽNA a BERTA:

Nevypadám-li jak Bětulinka?
Jako ňáké děvče ze statku?
Jistě selského bych našla synka,
kdybych tak šla na mši o svátku.

VERUNA:

Baže, obě jako Bětulinka,
jako dvě děvčátka ze statku.
Jistě byste našli z dvorce synka,
kdybyste tak vyšly ve svátku.

KNĚŽNA, BERTA a VERUNA:

Ve vlasech tkanice,
na krku granáty,
na prsou jehlice,
živůtek zapjatý;
sukní as půl kopy,
fěrtoušek s fábory,
každý ať pochopí,
jiným že navzdory.
Inu a tuhle?
Srdéčko, můj zlatý;
dukáty, dukáty
mám doma v truhle.

VERUNA:

Škoda, že to není snadné,
byly by z vás selky řádné.

KNĚŽNA a BERTA:

Hahaha! Berto (kněžno), my dvě selky!

VERUNA:

Jen tu déle nechytejme lelky.
K dílu, k dílu!

KNĚZNA:

Pověz nám,
co teď máme činit všecko.

VERUNA:

Vejděte jen, slečno, tam,
otevřete okénečko;
až pak Jeana uvidíte,
k sobě ho hned přivábíte.

BERTA:

Ten se může těšit.
Za to, že chtěl hřešit,
dobrou lekci já mu dám,
příkladně ho potrestám.

KNĚŽNA:

A co já?

VERUNA:

Vy pak, milostpaní,
postavte se na čekání
ve vratech – a knížete
pána když tu zhlédnete,
bez okolků vyjděte.

KNĚŽNA:

Z lásky jen to činím, bůh to ví,
by se polepšil ten bláhový.

VERUNA:

Jděte – jděte – slyším hřmot.
Já se skryju za ten plot.

5. výstup

MARTIN:

Zhurta, zhurta, hochu milý,
nezmeškejme pravou chvíli.

VÁCLAV:

Kde se ale postavíme?

MARTIN:

Tam za chalupu se skryjme;
ale honem, honem, jářku!

6. výstup

KNÍŽE:

Ó, noci májová, tak plná kouzel,
kdo tvou by nevelebil říš?
Kdo by ti nešel vstříc?
Kdo by se vzpouzel z tvých rukou vzít rozkoše číš?
Kde ale najdu tu, již srdce zbožňuje?

BĚTUŠKA:

Můj bože, co si počnu? Kníže již tu je.

7. výstup

KNÍŽE:

Bětulinko!

KNĚŽNA:

Pane!

KNÍŽE:

Drahá!
Dej mi sladké zdroje blaha
poznat ve tvém náručí.

KNĚŽNA:

Dnes již hřešíš naposled.
Manželka tě naučí
cestu ctnosti opouštět.

KNÍŽE:

Upokoj mé roztoužení,
dej mi sladké políbení.
Přibliž se jen, přibliž ke mně,
dej se přivinouti jemně.

KNĚŽNA:

Co by ale řekla vaše paní,
kdyby sem tak přišla znenadání?

KNÍŽE:

Nevzpomínej mi té ženy nudné.

KNĚŽNA:

Je tak krásná jako růže.

KNÍŽE:

Domnění tvé, dívko, bludné.

KNĚŽNA:

Okouzlí každého muže.
Dvé hladkých jemných lící
a přemalinká ústa,
na hlavě kadeř hustá
jak vlny splývající:
to všecko není nic?
Aj, co byste chtěl víc?

KNÍŽE:

To není žena – to je dračice.
Jí nemohu pohlédnout na líce.

KNĚŽNA:

Ty hanebníku!

KNÍŽE:

Radš díval bych se na babu.

KNĚŽNA:

Ty nevěrníku!

KNÍŽE:

Ty ale jsi tak plna půvabu,
že bez tebe nemohu žít.
Nezdráhej se – mou musíš být.

KNĚŽNA:

Ach, dříve bude líp,
když splníte mi slib
a úpis na dvorec mi dáte,
jejž na vršku onom máte,
bych darovala ho já Jeníčku.

KNÍŽE:

Zde úpis jest. Nuž, dej mi hubičku.

KNĚŽNA:

Počkejte, musím ho dříve skrýt,
v bezpečné ho místo uložit.

8. výstup

JEAN:

Běžel jsem jak blázen kolem bud,
že mi schází dech i všecka síla.
Kdepak ale je ten velký sud,
který pod okénko postavila?

BERTA:

Sem, ach sem, můj milý!

JEAN:

Anděli můj přespanilý!

BERTA:

Vstoupni jenom na to prkýnko.

JEAN:

U tebe jsem, drahá, hnedlinko.

KNÍŽE:

Zanech všeho upejpání.

KNĚŽNA:

Kdyby ale – milostpaní...

KNÍŽE:

Mám tě, mám tě už, dítě bázlivé.

KNĚŽNA:

Poznej pomstu ženy žárlivé!

JENÍK:

Co se jenom stalo asi,
že nepřišla? Slyším hlasy.
Ha, co to? Zde ona s knížetem!
A on ji tu objímá mně před zrakem!

MARTIN a VÁCLAV:

Hleďme, jak tu smutně kráčí;
heká chudák, že to k pláči.
Dobrý pozor oba dejme jen,
jak tam spadne, ihned vyjděm' ven.

KNÍŽE:

Ach!

JEAN:

Pomoc!

BERTA:

Dobře je to!

JENÍK:

Dej se mi zlíbat, Běto!

MARTIN a VÁCLAV:

Jen ho mažme,
lásku tu z něho vyplašme.

JEAN:

Ouvej, ouvej, to to bolí,
přestaňte už mlátit holí.

BERTA:

Jen ho stlucte, nevěrníka,
zrádného to záletníka.

KNĚŽNA:

Pryč ode mne, selský synku,
hledej jinde Bětulinku.

KNÍŽE:

Běda mně, toť sama kněžna,
běda mně, má žínka něžná!

VERUNA:

Nechte ho, pro Krista pána,
vždyť bijete pana Jeana.

KNÍŽE:

Drahá choti, odpuštění,
za to velké provinění.

VÁCLAV a MARTIN:

Milostpane, odpuštění,
za to velké provinění.

KNĚŽNA:

Jděte! Neměla jsem ani zdání,
že tak pohaníte svoji paní.

BERTA:

Zrádce hanebný, hned klekni,
že mne odprosit chceš, řekni.

KNÍŽE:

Dejme výhost, drahá, všechněm vádám,
přísahu ti věrnosti zas skládám.

JEAN:

Prosím tě, Bertičko, odpusť mi to,
vidíš přece, jak je mi toho líto.

KNĚŽNA:

Vstaňte přece, vstaňte, pane.

BERTA:

Jen když se to nikdy víc nestane.

KNÍŽE:

A tím vším jsi vinen jen ty sám,
že máš hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která rozum spletla by všem nám.

KNÍŽE, JEAN, VÁCLAV, JENÍK:

A tím vším jsi vinen jen ty sám,
že máš hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která rozum spletla by všem nám.

KNĚŽNA, BERTA a VERUNA:

A tím vším jsi vinen jen ty sám,
že máš hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která muže svedla by všem nám.

MARTIN:

Já prý vším tím vinen jsem,
že mám hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která splete rozum mužům všem.

KNÍŽE:

Teď hned ji zavolej
a za Jeníka vdej.

MARTIN:

Hledej si, hochu, štěstí jinde,
ač nerad, musím ti dát kvinde.

VÁCLAV:

Aj, vaše dcera není jediná,
jeť holek plná dědina;
ač já ji nerad oželím,
přec jinou zas si zalíbím.
Vždyť mám statek velký,
koně, voly, krávy v stáji;
já vím, že mi všecky selky
dcerky své za ženu dají.
Proto vesele si výskám:
Ichuchu!
Neb si jinde holku získám.
Ichuchu!

9. výstup

BĚTUŠKA:

Je to pravda, že jsme svoji?

JENÍK:

Ano, knížepán nás spojí.

KNÍŽE:

Teď nemařme více času,
svolej sám vesnickou chasu.

10. výstup

KNÍŽE:

Ten statek tam na vršíčku
já dám tobě, Jeníčku.

MARTIN:

A já mimo Bětušku,
roztomilou dcerušku,
vyplatím ti tisíc tolarů,
vaší velké lásce ku zdaru.

SBOR:

Vyplatí mu tisíc tolarů
velké lásce jejich ku zdaru.

BĚTUŠKA a JENÍK:

Děkujeme, milostpane,
milostpaní;
na statek váš dej bůh za to
požehnání.
My vás chceme ctíti
věrnými vám býti
do skonání.

SBOR, MARTIN a VERUNA:

Děkujeme, milostpane,
milostpaní;
na statek váš dej bůh svoje
požehnání.
My vás chceme ctíti
věrnými vám býti
do skonání.

SBOR:

Ať náš kníže žije dlouhá léta,
sláva!
Jméno jeho přečká konec světa,
sláva!