Písně, op. 2, B123 - B124 | Text

Vy vroucí písně spějte

Vy vroucí písně spějte

tou nocí v mživou dál,

všem pozdravení dejte,

jež tiží tichý žal.

Tam spějte přes padoly,

kde moje milka dlí

a rcete co mne bolí

a proč letíte k ní

A zapláče-li s vámi,

povězte mi to zas,

jinak at' dolinami

zavane vítr vás.

Ó byl to krásný, zlatý sen

Ó byl to krásný, zlatý sen,

jejž spolu jsme tam snili!

Ach, škoda, že tak krátký jen,

byl sen ten přespanilý.

Tak sladká touha v bytosti

se celé uhostila

a při loučení žalosti

se slza dostavila.

A často chodím na horu

a za tebou se dívám,

však po dalekém obzoru

jen žal svůj rozesílám!

Kol domu se ted' potácím

Kol domu se ted' potácím,

kdes bydlívala dříve,

a z lásky rány krvácím,

lásky sladké, lživé!

A smutným okem nazírám,

zdaž ke mně vedeš kroku:

a vstříc ti náruč otvírám,

však slzu cítím v oku!

Ó, kde jsi, drahá, kde jsi dnes,

což nepřijdeš mi vstříce?

což nemám v srdci slast a ples,

tě uzřít nikdy více?

Ó, naší lásce nekvete

Ó, naší lásce nekvete

to vytoužené štěstí.

A kdyby kvetlo, a kdyby kvetlo, nebude

dlouho, dlouho kvésti.

Proč by se slza v ohnivé

polibky vekrádala?

Proč by mne v plné lásce své

ouzkostně objímala?

Na horách ticho

Na horách ticho a v údolí ticho,

přiroda dříma sladký sen

a vzduchem táhne tajemné váni,

ke kmenu v lese šepce kmen.

A lesy šumí v modravou dáli,

když dechne vání na lupen,

šumí a šumí dále a dál,

s šuměním táhne tak mnohý sen!

Mé srdce často v bolesti

Mé srdce často v bolesti

se teskně zadumá,

ó, že ta láska trnů

a bolestí tolik má.

Ta láska přejde jako sen,

tak krásná, spanilá

a za kratinko upne jen

se na ní mohyla.

A na mohylu kámen dán,

nad nímž tam lípa bdí

a na kameni nápis psán:

zde puklé srdce spí!

O, trpké je to loučení,

kde naděj nezakyne:

tu srdce cítí ve chvění,

že brzo, ach, brzo bídně zhyne.