Písně milostné, op. 83, B160 | Text

I. Ó, naší lásce nekvete

Ó, naší lásce nekvete
to vytoužené štěstí.
A kdyby kvetlo,
nebude dlouho kvésti.

Proč by se slza v ohnivé
polibky vekrádala?
Proč by mne v plné lásce své
ouzkostně objímala?

O, trpké je to loučení,
kde naděj nezahyne.
Tu srdce cítí ve chvění,
že brzo, ach, brzo bídně zhyne.

 

II. V tak mnohém srdci mrtvo jest

V tak mnohém srdci mrtvo jest,
jak v temné pustině,
v něm na žalost a na bolest,
ba, místa jedině.

Tu klamy lásky horoucí
v to srdce vstupuje,
a srdce žalem prahnoucí,
to mní, že miluje.

A v tomto sladkém domnění
se ještě jednou v ráj
to srdce mrtvé promění
a zpívá, zpívá, starou báj!

 

III. Kol domu se ted' potácím

Kol domu se ted' potácím,
kdes bydlívala dříve,
a z lásky rány krvácím,
lásky sladké, lživé!

A smutným okem nazírám,
zdaž ke mně vedeš kroku:
a vstříc ti náruč otvírám,
však slzu cítím v oku!

Ó, kde jsi, drahá, kde jsi dnes,
což nepřijdeš mi vstříce?
Což nemám v srdci slast a ples,
tě uzřít nikdy více?

 

IV. Já vím, že v sladké naději

Já vím, že v sladké naději
tě smím přec milovat;
a že chceš tím horoucněji
mou lásku pěstovat.

A přec, když nazřím očí tvých
v tu přerozkošnou noc
a zvím jak nebe lásky z nich
na mne snáší moc:

Tu moje oko slzami,
tu náhle se obstírá,
neb v štěstí naše za námi
zlý osud pozírá!

 

V. Nad krajem vévodí lehký spánek

Nad krajem vévodí lehký spánek
jasná se rozpjala májová noc;
nesmělý krade se do listí vánek,
s nebes se schýlila míru moc.

Zadřímlo kvítí, potokem šumá
tišeji nápěvů tajemných sbor.
Příroda v rozkoši blaženě dumá,
neklidných živlů všad utichl vzpor.

Hvězdy se sešly co naděje světla,
země se mění na nebeský kruh.
Mým srdcem, v němžto kdys blaženost kvetla,
mým srdcem táhne jen bolesti ruch!

 

VI. Zde v lese u potoka

Zde v lese u potoka já
stojím sám a sám;
a ve potoka vlny
v myšlenkách pozírám.

Tu vidím starý kámen,
nad nímž se vlny dmou;
ten kámen stoupá a padá
bez klidu pod vlnou.

A proud se oň opírá,
až kámen zvrhne se.
Kdy vlna života mne ze světa odnese,
kdy, ach, vlna života mne odnese?

 

VII. V té sladké moci očí tvých

V té sladké moci očí tvých
jak rád, jak rád bych zahynul,
kdyby mě k životu jen smích
rtů krásných nekynul.

Však tu smrt sladkou zvolím hned
s tou láskou, s tou láskou ve hrudí:
když mě jen ten tvůj smavý ret
k životu probudí.

 

VIII. Ó, duše drahá, jedinká

Ó, duše drahá, jedinká,
jež v srdci žiješ dosud:
má oblétá tě myšlenka,
ač nás dělí zlý osud.

Ó, kéž jsem zpěvnou labutí,
já zaletěl bych k tobě;
a v posledním bych vzdechnutí
ti vypěl srdce v mdlobě.