Král a uhlíř - 1. zhudebnění, B21 | Libreto
LIBRETO I. DĚJSTVÍ
1. výstup
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!
PRVNÍ LOVEC:
Vítej mi, kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Dnešních radostí vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá lůna k nebi vstupuje;
v lesu utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!
LOVCI (DRUHÝ SBOR):
Když se lov ku konci chýlí,
lovec toho neželí;
osud blahý mu udílí
povždy nové veselí.
Nechť se kdo chce světem plouží
a se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.
Trara - trara!
DRUHÝ LOVEC:
V přátelském jste, bratři sporu
s námi v honu závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.
LOVCI (OBA SBORY):
Spěšme ku králi,
ať nás pochválí;
on lovců řadu
povede k hradu!
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!
2. výstup
LOVCI (OBA SBORY):
Ticho! Purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Ach, co nebohého tíží,
že v tom tone trápení?
JINDŘICH:
Marně prchám v lesů hloubi,
v honu hledám zábavu;
ach, i v hustém stromů loubí
její zhlížím postavu!
Ale mžikem se rozplývá
zas to krásné vidění
a můj zrak se za ním dívá
vnořen v náhlé slzení.
Rosa spasná k zemi padá,
každé kvítko ovlaží,
poklid přírodu ovládá,
mne jen spánek nezblaží;
neb i v sen můj přelud krásný
ji v mou duši přimámí,
za klam krátký den však jasný
zrak můj zkalí slzami.
LOVCI:
Ó, náš pane, neoddávej
bolu sebe záchvatu;
zpěv slavíka již večerní
nás vybízí k návratu.
JINDŘICH:
Kde jest král?
PRVNÍ LOVEC:
S tebou stál!
JINDŘICH:
Jen krátký čas,
pak zmizel zas!
DRUHÝ LOVEC:
Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles!
JINDŘICH:
V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!
LOVCI a PRVNÍ LOVEC:
Dejte mu rohem zamení!
JINDŘICH a LOVCI:
Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!
JINDŘICH:
Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!
JINDŘICH a LOVCI:
Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ku škodě!
3. výstup
JENÍK:
Smím-liž vstoupit
na chvilinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Tě oloupit
o hubinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!
LIDUŠKA:
Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slídí
po celém domě,
tě-li uvidí,
neujdu pohromě.
JENÍK:
Nemohu více srdce bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
nechť již, jak chtí, hubují.
LIDUŠKA:
Slyš, tu někdo přichází,
chraň se otce!
JENÍK:
Nechci takové zákazy
snášet krotce!
LIDUŠKA:
Přijde-li, pak navždy veta
po naší milosti jest;
kdyby zahnal mne do světa,
nemohla bych toho snést!
JENÍK:
Ať si přijde, ať již veta
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!
4. výstup
MATĚJ:
Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?
JENÍK:
Já jsem přišel jen se napít...
MATĚJ:
Což tak chutná naše voda?
JENÍK:
...neboť velkou žízeň mám!
ANNA:
Musím s hochem tě překvapit?
LIDUŠKA:
Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!
MATĚJ:
A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?
LIDUŠKA:
Hned přinesu, co si přeje...
JENÍK:
Chceš ven běžet do noci?
MATĚJ a ANNA:
Jenom zůstaň, pomoci
může zajisté sobě sám!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.
MATĚJ a ANNA:
Nuž!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach!
MATĚJ a ANNA:
Proč klopíte zraky?
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach!
MATĚJ a ANNA:
He, k čemu ty rozpaky?
JENÍK a LIDUŠKA:
Nemůžem se déle tajit,
raděj pravdu povíme.
MATĚJ a ANNA:
Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ó, tak přejte naší lásce,
ať se navždy spojíme;
v nejsvětější světa pásce
ať svůj život sloučíme!
MATĚJ:
Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.
ANNA:
Nač ty slze, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!
JENÍK:
Pane otče!
LIDUŠKA:
Drahá matko!
JENÍK a LIDUŠKA:
Skrovnou naděj přece jen!
MATĚJ a ANNA:
Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!
ANNA:
Toho by se mně zachtělo,
zeť aby byl sprosťákem!
Kdo chce líbat její čelo,
nejmíň být má měšťákem!
MATĚJ:
Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
s dcerou sdílet zlatohlav!
ANNA:
Ó, jen mlč, ty starý brouku;
tam jen shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty žeň na jinou louku,
věčná škoda
pro tě bylo by těch líc!
JENÍK a LIDUŠKA:
Mějte s námi smilování,
lásce naší přeje zdar;
sic uvrhne nás v zoufání
lásky naší krutý zmar.
ANNA a MATĚJ:
Rozlučte se bez meškání,
nechcem této lásky zdar;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!
5. výstup
UHLÍŘI:
Zaveďme ho do světnice!
MATĚJ:
Koho sem přivádějí?
ANNA:
Stůjte při nás, vy světice!
UHLÍŘI:
Zaveďme ho k Matěji!
Jak jsem zlekán!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
k nám se loudil,
když se tmělo;
sotva vlekl
svoje tělo.
Já jsem řekl:
Veď k Matěji
toho pána,
ten do rána
ho pohostí.
MATĚJ:
To je křik, až uši znějí,
zvolna, zvolna - to je k zlosti!
6. výstup
UHLÍŘKY:
Ukažte nám toho pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!
UHLÍŘI:
Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv.
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.
UHLÍŘKY:
Přistupme jen blíže,
bychom lépe viděly;
ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Kéž bych měla tu dykytu,
jíž má šat prokládaný;
hle, kabátek z aksmitu
zlatem těžce protkaný.
MATĚJ:
Ne, to je již věru k vzteku,
co je vám po jeho obleku?
KRÁL:
Hostiteli milý,
člověk zabloudilý
žádá za nocleh!
MATĚJ:
To mi již sděleno,
stav jsem však a jméno
ještě nezaslech.
KRÁL:
Stav mám udat a své jméno?
ANNA:
A pak odkud přišel pán?
MATĚJ:
Nepleť se nám v řeči, ženo!
KRÁL:
Matyášem bývám zván.
MATĚJ:
Matyáš anebo Matěj,
to je jeden jenom svatej!
Aj, proto tě již miluju,
neb i já též Matěj sluju!
KRÁL:
Ejhle! To jsme tedy bratři!
MATĚJ:
Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?
KRÁL:
Královský lovec.
ANNA:
Ženat, svoboden, či vdovec?
UHLÍŘKY:
Ano, to je hlavní věc!
UHLÍŘI:
Aj, tak mlčte, mlčte přec!
KRÁL:
Ženat jsem.
UHLÍŘKY:
Té nehody!
ANNA:
Jak se žena tvá poleká,
až zví tvoje nehody!
MATĚJ:
Co tu žvástáš? Host náš čeká,
jaké chystáš mu hody?
ANNA:
Pravda! Jse tak pomatena...
KRÁL:
Švarná jest to, statná žena!
ANNA:
Ach, pán mně jen pochlebuje...
MATĚJ:
Bodejť! Vtipy na tě kuje.
ANNA:
Ach, to vím, však vtipný pán
má být dobře častován.
7. výstup
KRÁL:
Avšak rcete, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?
MATĚJ:
Dcera má!
KRÁL:
Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!
JENÍK:
Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!
KRÁL:
Jak violka v hustém houští
perla děv tu vykvétá,
její hled mne v této poušti
v kouzlo lásky zaplétá!
MATĚJ:
On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
ha, snad jemu v této poušti
láska srdce oplétá!
LIDUŠKA:
On s mne zraků svých nespouští,
hled jeho mne oplétá;
kéž bych skrýt se mohla v houští,
v němž violka rozkvétá.
JENÍK:
Kéž by byl tam zůstal v houští!
Noc to hrozná - prokletá!
Jeho zrak se jí nespouští
a k ní v lásce zalétá!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
snad se jemu v této poušti
v lásku srdce zaplétá.
MATĚJ:
Ale což, můj hoste milý...
UHLÍŘKY:
Slyšte!
MATĚJ:
...na malou jen dopřej chvíli...
UHLÍŘI:
Mlčte, mlčte!
MATĚJ:
...svou mně milou společnost!
Vypravuj nám..
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Vypravuj nám...
MATĚJ:
...jak jsi z cesty...
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
...jak jsi z cesty...
MATĚJ:
...zabloudil zde v naše klesty?
UHLÍŘI:
Teď to zvíme!
UHLÍŘKY:
Ó, radost!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Příhodu svou sdělí host!
KRÁL:
Vesele s králem...
MATĚJ a SBOR:
Aj, aj, aj, s králem?
KRÁL:
..hnal jsem se cvalem...
MATĚJ a SBOR:
Hnali se cvalem!
KRÁL:
V doubraví zeleném
statným za jelenem...
MATĚJ a SBOR:
Statným za jelenem!
KRÁL:
..vždy dál a dál!
MATĚJ a SBOR:
Huš - huš!
KRÁL:
Z houští do houští...
MATĚJ a SBOR:
Z houští do houští...
KRÁL:
...jelen utíkal...
MATĚJ a SBOR:
...jelen utíkal...
KRÁL:
...v strašnější poušti...
MATĚJ a SBOR:
...v strašnější poušti...
KRÁL:
...vždy hlouběji vnikal.
MATĚJ a SBOR:
...vždy hlouběji vnikal.
KRÁL:
S bezcestné skály
skok nenadálý...
MATĚJ a SBOR:
Skok nenadálý...
KRÁL:
...jemu spásu přál!
MATĚJ a SBOR:
Huš - huš!
KRÁL:
Jelen zmizel! Mne obstírá
všude děsná pustota;
vyděšeným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně z rohu svého zvuky
rozesílám vůkolím -
všude ticho! Stesku muky
čákou spásy chlácholím.
Vždy dál kráčím v nedotknuté
lůno bujné přírody,
tu vás potkám - v tísni kruté
najdu přátel - hospody!
MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:
Povyjasni již svých hledů -
my jsme bodrý, tichý lid;
nic neboj se, v našem středu
milý tobě kyne klid!
MATĚJ:
Ale král? Což ten?
KRÁL:
Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.
MATĚJ:
Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu ku pomoci!
KRÁL:
Jen co ráno zjasní noci,
vydám zpět se na cestu
nejbližšímu ku městu.
8. výstup:
ANNA:
Hle, pečínku ku požitku
a to víno k přípitku
nesu, milý hoste můj.
MATĚJ:
Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.
KRÁL:
Z lovu mám již dobré chuti
v jídle nejsem hudlařem.
MATĚJ:
Tak tě vidím raději!
ANNA:
Vzácný hoste...
KRÁL:
Ach, neproste!
MATĚJ:
Ať se sám již k tomu nutí,
hlad je dobrým kuchařem!
UHLÍŘKY:
Ach, to není vyběráček;
v naší stravě sobě libuje!
UHLÍŘI:
Odžeňme již těch sprosťaček!
Jak hltavě naň to zevluje.
Špatné, holky, máte,
špatné cviky.
UHLÍŘKY:
Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?
UHLÍŘI:
Hosta obtěžovat!
UHLÍŘKY:
Na nás pokřikovat!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Špatný mrav!
KRÁL:
Buď pochválíno
vaše bydlo!
Dobré je víno,
chutné jídlo.
ANNA a MATĚJ:
Velká pro nás čest!
KRÁL:
Jaký zvuk to jest?
SBOR:
Vít náš jde tudy,
hraje na dudy.
KRÁL:
Zavolejte ho sem!
MATĚJ a ANNA:
Hned ho přivedem.
SBOR:
Vesele,
přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!
9. výstup
MATĚJ:
Zpátky! To se nesluší.
V klidu pána to ruší.
KRÁL:
Aj, to již dnes
přejte ten ples!
SBOR:
Aj, to již dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!
JENÍK:
Bolem se mi srdce ouží,
nesnesu ten tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!
LIDUŠKA:
Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
s ním odejít srdce touží,
s Bohem se, můj hochu, měj!
KRÁL:
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance divý rej!
MATĚJ a ANNA:
Že se mládci v kole krouží,
hostiteli se nesměj;
dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej.
SBOR:
Ó, jak v prsou krev mi krouží,
spouštím-li se v tance rej;
zapuď jen, co srdce souží,
k tanci se jen každý měj!
MATĚJ:
Dudák děvče měl...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...pro ni láskou mřel;
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...celý den pískal si,
kam přišel, dudal si:
SBOR:
Dum dudy dum!
ANNA:
Netoč se tak pomalu,
chceš-li získat pochvalu!
SBOR:
Cupy cup!
MATĚJ:
U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!
SBOR:
Dupy dup!
MATĚJ:
V noci nic nespal...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...jenom si dudal...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...před její komorou,
až znělo oborou:
SBOR:
Dum dudy dum!
ANNA:
Jdi, dudáku, dál...
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
...jiné děvče chval!
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
Já už mám jiného
hocha upřímného!
SBOR:
Dum dudy dum!
KRÁL:
Ach, již dosti
jsem se pobavil;
do sytosti tělo unavil.
SBOR:
Půjdeme spat
MATĚJ:
Než uložím se na lože,
Tvůrci se poděkuji;
za vše dobré, milý Bože,
vděčnou lásku slibuji.
VŠICHNI:
Ó, nechť zžehná na výsosti,
práce naší podniky,
po smrti ať nás v milosti
soudí, bídné hříšníky.
MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:
Dobrou noc!
VŠICHNI:
Dobrou noc!
LIBRETO II. DĚJSTVÍ
1. výstup
KRÁL:
Nechce spánek v oči vkročit;
neklid v noc mne pudí ven.
Kéž bych ji moh´ jistě zočit,
jež mi sladý plaší sen.
Rozdílné jsou naše dráhy,
jí opustit velí čest;
avšak obraz její blahý
smím přec v srdci vděčně nést.
2. výstup
LIDUŠKA:
Již se jasní! - Tichým krokem
vykradu se z domova;
ach, tam v dáli za potokem
čeká na mne slast nová!
KRÁL:
Aj, aj! Z domu ranní dobu
co ven pudí vnadnou robu?
LIDUŠKA:
Hle, tu jsem, milence čekám;
přijde dnes?
Při každém se zvuku lekám:
kdo to hles´?
Ach, to někde ve vůkolí
strom se hnul.
Tam si ve snu pták šveholí -
zas usnul.
Co, žežulko, ještě tají
tvůj se hlas?
Probouzí se den již v háji,
to tvůj čas!
Nežli bude slunce vstávat,
zakukej:
budu-li se letos vdávat,
zprávu dej!
KRÁL:
Za žežulku prozpěvuju,
ku ku ku.
Svatbu tobě přislibuju
v tom roku!
LIDUŠKA:
Ach, jak jsem zlekána!
KRÁL:
Co tak časně zrána
ven tě pobádá?
LIDUŠKA:
Srdce mé postrádá
doma pokoje.
KRÁL:
Lásky rozbroje
jistě v ranním vzduchu chladíš?
LIDUŠKA:
Ó, slib, že mne neprozradíš!
KRÁL:
Slibuji!
LIDUŠKA:
Miluji!
KRÁL:
Písni svůdné lásky vnadné
mladost ráda naslouchá;
chraň se slasti její zrádné,
než tvé srdce porouchá.
LIDUŠKA:
Tajemnství mé ucho chladné,
hoste můj, tvé poslouchá;
zradíš-li mne, srdce zvadne,
srdce mé se porouchá.
KRÁL:
Neboj se nic, všecko mně sděl!
LIDUŠKA:
Což tě tak jímá cizí žel?
KRÁL:
Snad bych mohl ti pomoci.
LIDUŠKA:
Kéž tomu tak!
Žehnala bych této noci
na věky pak!
Hoch upřímný mne miluje
dlouhou dobu;
otec jeho zavrhuje
pro chudobu.
KRÁL:
To bych věděl já pomoci.
LIDUŠKA:
Kéž tomu tak!
Žehnala bych této noci
na věky pak!
3. výstup
JENÍK:
Což s cizinem v této době
potají zde rokuje?
Stěží ubráním se zlobě,
zdaliž mne nezrazuje!
KRÁL:
Vystrojím ti svatbu pyšnou
malou jenom za cenu!
LIDUŠKA:
Nežádáš-li věc jen hříšnou,
zříš mne k všemu svolenu!
KRÁL:
Vyplať věno si hubinkou!
JENÍK:
Polibek teď splatí smrtí!
LIDUŠKA:
Přijmi cenu tak malinkou.
JENÍK:
Zlost má oba zrádce zdrtí!
KRÁL a LIDUŠKA:
Ach, co to?
JENÍK:
Tvé hanby mstitel!
LIDUŠKA:
K čemu pudí tebe hněv?
JENÍK:
Věrnosti tvé pokušitel
vycedí zde bídnou krev!
LIDUŠKA:
Běda mně!
KRÁL:
Neboj se!
JENÍK:
Vari!
Jinde hledej, svůdníku,
oběť chlípné pro rozmary!
LIDUŠKA:
Křivě soudíš, Jeníku!
KRÁL:
Ha, to můj sbor!
Přichází včas,
by skončil spor.
JENÍK:
Duši svou spas!
KRÁL:
Bídné tvoje podezření
vzbuzuje mi v prsou zlost,
nevzala tu porušení
panenská tvé dívky ctnost.
LIDUŠKA:
Ach, v jaké to podezření
vrhá mne tvá kvapná zlost,
jediné jen políbení
ode mne obdržel host.
JENÍK:
Marné, Lidko, tvé prošení,
musí zemřít zrádný host!
Zjevné jeho provinění,
zjevná tvoje nevěrnost!
4. výstup
UHLÍŘI:
Ejhle, jak v seči
zvedají paži,
pádnými meči
na se doráží.
UHLÍŘKY:
Jaký to křik!
Ach, to je rvačka.
Kým vzala vznik
zde tato pračka?
UHLÍŘI:
Mezi ně vkročme,
zbraň jim vytočme!
UHLÍŘKY:
Mezi ně vkročte,
zbraň jim vytočte!
5. výstup
MATĚJ:
Jaký ryk mne plaší z lože?
ANNA:
Zaslechla jsem potýkání!
MATĚJ:
Nač tasili tyto nože?
ANNA:
Co vás v prudký boj pohání?
MATĚJ:
Sporu udejte příčinu!
KRÁL:
On začal, má všecku vinu!
JENÍK:
Lidunku zlíbal!
MATĚJ, ANNA, SBOR:
Ó, ten šibal!
KRÁL:
Nic nectného nespáchala,
že jsem jí věno přislíbil,
z vděčnosti mne zulíbala.
ANNA:
Tedy že ji jen políbil,
proto zde ten křik?
MATĚJ:
Hloupý to povyk!
JENÍK:
Hanebnou věc
spáchala přec!
6. výstup:
LOVCI:
Král náš a pán
budiž vítán!
Jaké to štěstí
nám bylo dáno;
krále nalézti
nám bylo přáno.
JINDŘICH:
Račiž pane, prominouti
slhů svojich nedbalost.
KRÁL:
Ta příhoda mne nermoutí,
jsi zde každé viny prost.
Ale ticho, nemá zvědět
nikdo tu, co jsem.
Musím usmířit jich hledět,
než se odbeřem.
Vděk svůj vzdávám v slovu vřelém
za lásku tvou hostinnou;
loučím se již s teskným žalem
s vaší tichou dědinou.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, SBOR:
Zachovají tvou památku
věčně tvoji přátelé.
KRÁL:
A to vezmi na oplátku
za nemilé svízele.
LIDUŠKA:
Ach, jak velký dar!
JENÍK:
Lásky mé to zmar!
MATĚJ:
Ach, což víc se neshledáme?
KRÁL:
Chceš-li tomu, poznově
v Praze se zas uhlídáme.
MATĚJ:
Navštívím tě v domově.
KRÁL:
Přijď ke mně na posvícení.
MATĚJ:
Avšak kde jsi k nalezení?
KRÁL:
Na Matěje v bráně ptej se,
poví tobě o mně stráž.
MATĚJ:
Přijdu zajisté, nestarej se,
než se toho nadáš.
KRÁL:
Ó, jak loučení mne rmoutí,
zármutek mne ovládá,
nerad jen se strojím k pouti,
jež mne o vás okrádá.
Těžce mé srdce oželí
vašich písní jemný hlas.
V dáli přítel osiřelý
vzpomene si rád na vás.
JINDŘICH:
V našem kruhu pán oželí
brzo dnešní noci kvas!
Za návrat tvůj osiřelý
lid ku nebi sýlá hlas.
LOVCI:
Hled těch dívek rozohnělý
k těmto místům poutá nás.
Ach, k pochodu pán již velí,
rád bych prodlel delší čas.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Těžce srdce tě oželí,
často vzpomeň si na nás;
les nám bude osiřelý,
k nám-li nevrátíš se zas.
JENÍK:
Hle, jak Lidunka proň želí,
jako zvadlý hyne klas;
ó, zničím tě, nepříteli,
věř mi, sledáme se zas.
LOVCI:
Nedbejte žalostných hlasů,
k předu nás cesta vede;
nezdrží veselou chasu
panenky tváře bledé.
Dívčích slzí tok,
světem líný krok
to nejvíce tíží.
Halo! Halo!
7. výstup
MATĚJ:
Aj, zanechte slzy ženám,
přišel plesu nyní čas.
ANNA:
Co vás rmoutí, již znamenám:
k věčné lásce pojím vás.
JENÍK:
Ó ne! Ó ne!
LIDUŠKA:
Ach, Jeníku!
MATĚJ a ANNA:
Proč se takto vzpouzí?
LIDUŠKA:
Za přečin jen okamžiku
zlost tvá se probouzí.
JENÍK:
Věrnosti jsi výhost dala,
zrušila jsi lásky slib;
do světa jsi mne vyhnala:
to výsledek tvých je chyb.
LIDUŠKA:
Ach!
SBOR:
Jaká krutost!
MATĚJ a ANNA:
Již těch svárů dost!
JENÍK:
Nezůstanu s vámi,
na vojnu se dám;
zde mne všecko mámí,
kam se podívám.
Pro hocha se sluší,
by na vojnu šel;
války hlas přehluší
každý trpký žel.
Nad mnou až zavíří
boje vichřice,
smrt mne s tebou smíří,
zrádná dívčice!
8. výstup
LIDUŠKA:
Neodcházej od své milé,
zanech bezdůvodných zlob:
nenadálá strasti chvíle
kopá mně předčasný hrob.
JENÍK:
Vojína jen statné síle
kyne nejkrasší všech zdob!
Slávu rodí smrti chvíle,
vavřín stíní reka hrob.
KRÁL a JINDŘICH:
V lese proudí žití čilé,
zármutku to sladký hrob;
obydlí svobody milé,
nad mnou rozkleň vonný strop.
LOVCI:
Kdo chceš užít každé chvíle,
zbraně se statečně chop;
máť vojín své všude milé,
všude najde nových zdob.
MATĚJ, ANNA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Neodcházej od své milé,
zanech bezdůvodných zlob:
nenadálá strasti chvíle
kopá jí předčasný hrob.
LIBRETO III. DĚJSTVÍ
1. výstup
PÁNI:
Sem, ó sem, vy krásné dámy,
v bujných plesů našich proud;
Ó, jak rádi bychom s vámi
jeho tokem chtěli plout.
DÁMY:
Není radno dát se s vámi
v plesů vašich bujný proud;
vábíte jen svými hrami
nás do nerozpojných pout.
PÁNI:
Ó, jen směle, ó, jen směle...
DÁMY:
Ne tak vřele, ne tak vřele...
PÁNI:
Vstupte mezi nás!
DÁMY:
Máme ještě čas.
2. výstup
EVA:
Ó, jak mdle a zdlouha
plyne dnes mi čas
tuším, stejná touha
že zde svede nás.
Ach ne, touha lásky -
věčně stejný žel,
že nám osud pásky
sňatku odepřel.
Musí srdce mříti
bez úlevných slov;
a tak blaho, žití
klesá v časný rov!
3. výstup
JINDŘICH:
Kouzelná kéž písně síla
v náruč mou ji přivolá!
EVA:
On to, o němž duše snila,
kdož těm zrakům odolá?
JINDŘICH:
Ach, jak blaží mne shledání,
neutajím citů víc;
dí mé písně klokotání,
co nemohu chladně říct!
EVA:
Tiše, tiše! Tolik zraků
nás tu obletuje!
JINDŘICH:
Ó, kéž spasných do oblaků
Mílek nás včaruje!
EVA:
Zvolna, zvolna!
JINDŘICH:
Touha bolná
najde v slovu sladký lék.
EVA:
Meškals v dáli dlouhou dobu.
JINDŘICH:
Čas tak mdlým se krokem vlek.
EVA:
Teskno bylo mně jak v hrobu.
JINDŘICH a EVA:
Ach, jak prsa ouží
v dálce samu být;
po spojení touží
lásky mocný cit.
4. výstup
PÁŽE:
Královské milosti!
PÁNI a DÁMY:
Pochválen buď na výsosti
nebes všemohoucí král,
odlesk jeho kéž moudrosti
se po vlasti rozléval.
Ó, kéž plémě
této země
šíří stále
slávu krále
a milostné králové,
skvoucí v kráse vždy nové!
KRÁL:
Vítáme vás, bohatýry,
k veselému turnaji,
ale radím, pryč s vizíry,
když se voje setkají.
SBOR:
Kdo se Mílka zbraní
pozorně vždy straní,
do pasti, v níž číhá,
jistěji jen vbíhá!
KRÁL:
Ba velíme, hry a šprýmy
nechť se volně chystají,
a kdo chce, ať špatné rýmy
šeptá družce potají.
SBOR:
Jen kdo bývá v hříchu,
držívá se v tichu;
a když číše zvoní,
čelo své kaboní.
KRÁL:
Než, krom plesu, překvapení
na vás, přátelé, zde čeká;
přijdou sem na posvícení
hosté milí mi zdaleka -
Znáte všichni uhlíře zásluhu,
u něhož jsem byl kdys hospodou;
byl jsem doposud mu ještě v dluhu,
sem teď přišel šťastnou náhodou.
Z žertu zajat v brance
Matěj, můj ochránce,
prv jej postrašíme,
než se vyzradíme -
protož jemu tajte hodnost mou.
5. výstup
MATĚJ:
Šlaku! Pod nohou tu kluzko;
nevídáno, v létě led!
Na mou věru, je mi úzko,
snad jsem v kouzla se zaplet!
LIDUŠKA a ANNA:
Ach, mně tu je již do pláče,
na pěkné to vedeš nás koláče.
KRÁL:
Nuž, jen blíže k nám přistupte!
MATĚJ:
Ženo, Lidko, neprohlupte,
to vám povídám!
KRÁL:
Pravdu vyznej nám!
MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:
Jazyk držme za zubem,
mají zlou věc za lubem!
KRÁL:
Zpráva došla nás nemilá,
že se u vás pikle kují.
MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:
Kéž by hříšná ústa shnila,
kteráž na nás to žalují.
KRÁL:
Bereš na noclehy
nepřátelské zběhy!
ANNA:
Tu to máme, ten pan Matěj
to je panáček nám zlatej.
Tvářil se jak milostpán,
Matěj jím byl obelhán.
MATĚJ a LIDUŠKA:
Byl to pěkný, hodný pán,
někým snad jste obelhán.
ANNA:
Hned jsem řekla, že je šibal,
když nám tady Lidku zlíbal.
SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:
A, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!
ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:
Řekla hloupost jsem (jsi) pohříchu!
Aj, aj, aj, aj!
KRÁL:
Nuž, vyznej se honem, brachu!
MATĚJ:
Aj co, nemám za mák strachu;
což se v soudu po tmě hraje,
k čemu slouží ty mumraje?
KRÁL:
Tedy honem s páskou dolů!
MATĚJ:
Lépe promluvíme spolu.
Co to? Matěj!
ANNA a LIDUŠKA:
Náš pan host!
MATĚJ:
Ó, čtveráku!
KRÁL:
Máš snad zlost?
MATĚJ:
To bohatství a ta sláva!
ANNA a LIDUŠKA:
Podivem jde kolem hlava!
MATĚJ:
Lovec nejsi, taký dům?
To mi nejde na rozum!
KRÁL:
Inu, někdy povalec
padne mi tak pod palec.
MATĚJ:
Aj, chytráku, celý les
nestačil by na ten ples!
SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:
Aj, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!
ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:
Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu!
Aj, aj, aj, aj!
MATĚJ:
Nu, ať málo jsi neb mnoho,
nedělám si pranic z toho:
jenom věř, že ač jsi kos,
nepovedeš mne za nos!
SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:
Aj, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!
ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:
Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu?
Aj, aj, aj, aj!
KRÁL:
Ale teď, co dělá kuchyně,
okus milý Matěji!
MATĚJ:
Napřed rci, kde hospodyně,
od ní přijmu raději.
KRÁL:
Zde před tebou, hle, tu je!
MATĚJ:
Vidět hned, že k čemu je!
ANNA, LIDUŠKA a MATĚJ:
Ach, to krásná jestiť paní,
pyšný vzrůst a růže tvář,
úsměv nás, jak slunce ranní,
kouzlí v miloteplou zář.
KRÁL, KRÁLOVNA, JINDŘICH, EVA a SBOR:
Hle, jak pěkné pochlebenství
otrocké bez příchuti;
a ta vzorná podobenství
k podivení nás nutí!
KRÁL:
Nyní ku stolu!
MATĚJ:
Půjdem spolu!
KRÁL:
Jen prosím
jako doma, Matěji!
MATĚJ:
Okusím,
vaříte-li chutněji.
SBOR:
Ha, nalejte do pohárů
medového vína tok,
mužná sílá z jeho žárů
vlévá se nám v pružný bok.
Dokud život plápolá,
pijme víno dokola!
Ohnivějším tlukem krouží
v útrobách nám vřelá krev;
srdce k lásce se roztouží,
ve víně ves hyne hněv:
dokud život plápolá,
pijme víno dokola.
Ve vínu píseň
se rozkvétá,
milostná tíseň
nás oplétá.
Jako se révy
ku jilmě vinou,
vábivé zpěvy
k vám dívky (naše) linou.
KRÁL:
Hle, jak víří vše a kvapí,
aj, proč netančíte v kole?
LIDUŠKA, EVA a JINDŘICH:
Ach, mé srdce tone v bole.
KRÁL a KRÁLOVNA:
Rcete, co vás takto trápí?
MATĚJ:
Aj co, platí na to sázka?
Uhodl jsem, že to láska!
LIDUŠKA:
Jeník se straní
mne od tvé návštěvy.
KRÁL:
A kde mešká, rci mi, kde je?
LIDUŠKA:
V královském vojsku zde!
KRÁL:
Pro tvé již lkání
mám snadné úlevy!
EVA a JINDŘICH:
Ach, kdy se zhojí
to naše trápení?
KRÁLOVNA:
A kdo podnik strasti dal?
EVA a JINDŘICH:
Ach, nám brání v sňatku král!
KRÁLOVNA:
Ach, to zle stojí:
pomoci vám není!
KRÁL:
Aj, slečno, zas přichmuřena
vaše vnadná žalem tvář?
KRÁLOVNA:
Ach, jí spasená přidušena
vůlí mocnou lásky zář!
KRÁL:
Času dost má ještě k sňatku.
KRÁLOVNA:
Ženich hojných drží statků,
proč mu, pane, v sňatku bráníš?
Srdce obou na smrt raníš.
JINDŘICH a EVA:
Ach, zde, pane, na kolenou
z lásky se vyznáváme,
lásku doposud tajenou
na soud tobě dáváme!
KRÁL:
Ne, ó ne, ba nikoli,
střezte se mé nevoli!
KRÁLOVNA:
Odpor tvůj mi žalné budí
jenom v prsou podezření.
KRÁL:
Kéž bys četla v mojí hrudi,
našla bys, že v hříchu není!
Chci ji vidět kolem sebe,
nechť mi dceru nahradí:
v ní a tobě zřím své nebe,
vámi život se vnadí.
Dovol mi se radovati
z jejího zde pobytu;
nectí mne, kdo mně uchvátí
těchu toho pocitu.
MATĚJ:
Ejhle, ejhle, taky tady
lékaře je zapotřebí.
Inu, nemocní jsou všady:
stálá slasť je pouze v nebi.
6. výstup
SBOR:
Hudba vám vlíbá
v tváře zardění,
tanec vkolíbá
v slaďounké snění.
Čarovným plouti
hudby klokotem
a v něžné pouti
brát se životem.
K tomu hudba nás volá
v tanci, v tanci do kola.
7. výstup
KRÁL:
Hádej, Lidko, koho vedou?
LIDUŠKA:
Ach, nevím!
KRÁL:
Však tušení sype růže
v tvář ti bledou.
LIDUŠKA:
Kéž se v skutek promění.
KRÁL:
Nyní ale jděte stranou
dívejte se zpovzdálí,
společnost sem nyní zvanou
zajisté Lidka pochválí.
8. výstup
SEKÁČEK:
Pozor nyní, milí braši,
pozor na mé velení!
Kdo tu chybí, notnou kaši
dostane si k snědení.
Pochod, v krok!
Přímo bok!
Aj, co ty jsi za nešiku,
vykračuješ mi tu z šiku.
na to pamatuj,
že jde o krk tvůj!
Zde, milosti,
je ten delikvent!
Udatnosti
nemá v sobě kvent.
Nedávno nám chtěl utéci...
KRÁL:
Aj, to jsou mi pěkné věci!
SEKÁČEK:
Ale přišel na pravého:
já si všímám dobře svého.
Ve své četě všechny vzpůrce
držím pevně, jak na šňůrce.
KRÁL:
Jak byl v útěku postižen?
SEKÁČEK:
Zprvu řádný byl a dvorný,
takže v hodnosti byl zdvižen.
Najednou však duch odporný
v něm se hnul:
nejed, schnul;
já ho slýchal,
jak si vzdychal:
nu, myslím si, pro libůstku,
má snad někde ňákou kůstku.
I dal jsem se hned na špehy
a sleduje jeho běhy
jeho jsem kdys při tom jal,
an přes pole v čilém chvatu
co dech stačil, utíkal.
Chtěl prý jen do Křivoklátu -
je to hanba povídat -
na děvče se podívat.
KRÁL:
Vidím již, by neutíkal,
že musí být připoután.
Tož, by pořádku přivykal,
v pouta manželství buď vklán.
SEKÁČEK:
Tahle hodná ochechule,
trestu smrti jesti půle:
protož pravím, na mou čest,
zasloužený trest to jest.
JENÍK:
Ne, ó ne - a raději smrti
podstoupím já úlohu:
hněv váš ať mne zcela zdrtí,
Lidku zradit nemohu.
SEKÁČEK:
Ejhle! Lidku nechceš zradit?
To již, bloude, musíš snést..
Ty bys bral se s Lidkou hladit,
ale kde by zůstal trest?
JENÍK:
Milost!
KRÁL:
Již ti dána!
Tuto tvá nevěsta.
JENÍK:
Nesmím!
SEKÁČEK:
Nezlob pána,
když tak vlídně trestá!
KRÁL:
Nuž, pohlédni, jaká žena
tobě za trest usouzena.
JENÍK:
Lidko! Tě-li ženou zváti smím!
LIDUŠKA:
Sma nevím, zda-li bdím či sním!
SEKÁČEK:
Jakživo to neslýcháno,
aby zběhům bylo dáno,
za trest děvče jako luska!
Jářku, kdyby taká kůstka,
byl pro mne uschována,
hned bych utek zítra zrána.
LIDUŠKA a JENÍK:
Ach, po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
tomu vděčnou vzdejme chválu,
sladký jenž nám splnil sen.
KRÁL, KRÁLOVNA, MATĚJ, ANNA, EVA, JINDŘICH a SBOR:
Vám po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
Bohu vděčnou vzdejte chválu,
sladký jenž vám splnil sen.
9. výstup
KRÁL:
Nuže tedy, milý hoste,
jsem-li tobě ve dluhu?
MATĚJ:
Ach, tvá vděčnost nad mou roste
o tebe již zásluhu!
KRÁL:
Aj, nech toho upejpání,
jako doma, Matěji!
MATĚJ:
Aj, což o to, bez meškání
šel bych po tvé šlépěji.
KRÁL:
Jaké tedy máš rozpaky?
MATĚJ:
Cožpak nemám zdravé zraky?
Vidím již, žes velkým pánem.
KRÁL:
Proč tak náhle tě to trudí?
MATĚJ:
V srdci mém se polekaném
náhlá lítost nad tím budí,
že nectím tvůj slušně stav!
KRÁL:
Nedbej také na předsudky,
v muži ctím jen dobré skutky,
nezřím na jeho snad háv.
Ruku dej mi, čím jsem koli,
rovné máme zde úkoly.
MATĚJ:
S želem by ti bylo,
kdybych vzal tě za slovo.
KRÁL:
Bylo by mi milo,
slibuji tak nanovo.
MATĚJ:
Nu, co kdybych tak si činil,
jak ty v mém kdys domově?
KRÁL:
Myslíš, že bych tebe vinil?
Ne! Já stojím ve slově!
MATĚJ:
Nuže tedy, u mnes hodoval.
KRÁL:
Slušno, abys v tom mne sledoval.
SBOR:
Víno se již v číši pění,
nejdražší to vlasti dar:
v sladkou shodu mžikem změní
každý v srdci citů svár.
Jím se síla pěstí,
v něm se rodí štěstí,
dokud budem žít,
víno budem pít!
MATĚJ:
Nato tanec se ti zlíbil!
KRÁL:
V tom též odplatu jsem slíbil.
SBOR:
Strun libý zvuk
z tajených muk
se vyznává;
tu si zahrává
jak zefyr s růží,
pak se zas vzmuží
a se vyrojí
k vzdornému boji;
s námi, s námi dokola
zvučná hudba tě volá!
MATĚJ:
Aj, to všecko nepostačí!
KRÁL a KRÁLOVNA:
Dáme vše, co srdce ráčí.
MATĚJ:
Nuž poslyš!
hned to zvíš;
v lese kvítko vykvétalo
jako violka - dcera má;
kvítko v lásce povzdychalo
květovýma ústama.
Otec ale jen posměchy
měl pro dítka svého vzdechy!
Host zavítal v mé zátiší
co chtěl, vše mu činěno,
to nejdražší v chudé chýši,
dceru provdat svoleno.
Nuže rci, zda na výměnu,
zde smím vybrat sobě cenu?
KRÁL:
Ach, já nemám dcery žádné!
MATĚJ:
Hle, jak ochotnost tvá chladne.
Nuže tedy, za oddárek
dej mi, pane, tento párek!
KRÁL:
Drzá zde mi tvá odvaha
na mé svaté právo sahá.
MATĚJ:
Jenom za slovo tě bera
k té jsem dospěl odvaze!
KRÁL:
Aj, přílišná má důvěra
v tomto pyká úraze.
Slovo tvé jest drzá zrada
prokázané milosti;
ranila mne zubem hada
v srdce bídnou chytrostí.
Pýcha má pout slova střese.
Otročit vám - to nesnese!
KRÁLOVNA:
Zapuď hněv, jenž tě ovládá,
nedej slechu prchlosti!
Slib svůj splň, ať nepostrádá
slovo tvé kdys platnosti.
Láska k tobě prosbu nese,
neměň v žal, co počlo v plese.
JINDŘICH, EVA a SBOR DAM:
Ach, ta chvíle nás okrádá
o života (toho dne) blahosti.
Těžkou zkoušku na nás (ně) vkládá
osud ve své krutosti.
Hlas náš k nebi prosbu nese;
neměň v žal, co počlo v plese.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:
Přísnost tvoje mne (nás) okrádá
o toho dne blahosti.
Důminku, jež tě ovládá,
z prsou, pane, vyhosti.
Hlas náš k tobě prosbu nese:
Neměň v žal, co počlo v plese.
SBOR PÁNŮ:
Slovo to je drzá zrada
prokázané milosti.
Ranila jen zubem hada
krále bídnou chytrostí.
Vel jen; hněv náš zmiji střese,
vylíhnutou v divém lese.
MATĚJ:
Aj tedy, milé děti,
nechcem zde víc překážeti.
ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:
Ano, domů do lesa,
tam zas duše zaplesá!
MATĚJ:
Les jest otcem jaré síly,
z lesů vchází světla svit:
ševel větví nás nemýlí
les jest pravdy svatý byt.
Pojďte, dítky! Zde nás klame
cizích mravů lživý květ;
zde jen o klid duše hráme:
jiný vzduch tu, jiný svět.
Ó, když nám zase zašumí
nad hlavami větví hlas:
bohdá každý bol se ztlumí
a mír pojme v náruč nás!
KRÁL:
Ne, již neodcházej
takto ode mne v hněvu!
Tuto si provázej
žitím vnadnou děvu.
EVA a JINDŘICH:
Díky, díky, mocný králi!
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:
Ach, my králi se rouhali!
KRÁL:
Nic víc. Dobré naučení
jsme od tebe sobě vzali.
KRÁLOVNA:
Lid se za tvé se zapření
chvalnou pověstí odmění!
KRÁL:
V tobě k prsům lid svůj tlačím:
jeho řídit chci se zvykem
a pokud svou silou stačím,
blaha být mu prostředníkem.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, JENÍK, JINDŘICH, EVA a SBOR:
Co svět blaha má v svém lůnu,
v tvém prokvítej území,
sláva věčná vůkol trůnu
poj se s lásky růžemi.
A když míru ti koruna
zaskví moudrém na čele:
slavit bude každá struna
v tobě lidu přítele.