Král a uhlíř - 1. zhudebnění, B21 | Libreto

LIBRETO I. DĚJSTVÍ

1. výstup

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Oddechu přejte veselé píli,

soumrak již bludný kroky nám mýlí!

Předčasně končí noc naše plesy,

zatrubte hlučně v utichlé lesy:

Halo! Halo!

PRVNÍ LOVEC:

Vítej mi, kouzel tajemná chvíle,

noci, rač blahých snů nám dopřáti!

Dnešních radostí vzpomíky milé

ve snu ať nám se zase navrátí!

Halo! Halo!

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Ejhle, tam z klínu doubravy temné

zardělá lůna k nebi vstupuje;

v lesu utichlém ohlasy jemné

lesního rohu zvuk vyluzuje!

Halo! Halo!

LOVCI (DRUHÝ SBOR):

Když se lov ku konci chýlí,

lovec toho neželí;

osud blahý mu udílí

povždy nové veselí.

Nechť se kdo chce světem plouží

a se vleče životem,

lovec nikdy se nesouží

světa mrzkým klopotem.

Trara - trara!

DRUHÝ LOVEC:

V přátelském jste, bratři sporu

s námi v honu závodili;

spojenému kyne sboru

odpočinek v hradu milý.

LOVCI (OBA SBORY):

Spěšme ku králi,

ať nás pochválí;

on lovců řadu

povede k hradu!

Tam se víno v číši pění,

milenky tam vonné rtíky

v horoucím nám políbení

za lov šťastný vzdají díky!

2. výstup

LOVCI (OBA SBORY):

Ticho! Purkrabí se blíží

zabrán v dumné mlčení.

Ach, co nebohého tíží,

že v tom tone trápení?

JINDŘICH:

Marně prchám v lesů hloubi,

v honu hledám zábavu;

ach, i v hustém stromů loubí

její zhlížím postavu!

Ale mžikem se rozplývá

zas to krásné vidění

a můj zrak se za ním dívá

vnořen v náhlé slzení.

Rosa spasná k zemi padá,

každé kvítko ovlaží,

poklid přírodu ovládá,

mne jen spánek nezblaží;

neb i v sen můj přelud krásný

ji v mou duši přimámí,

za klam krátký den však jasný

zrak můj zkalí slzami.

LOVCI:

Ó, náš pane, neoddávej

bolu sebe záchvatu;

zpěv slavíka již večerní

nás vybízí k návratu.

JINDŘICH:

Kde jest král?

PRVNÍ LOVEC:

S tebou stál!

JINDŘICH:

Jen krátký čas,

pak zmizel zas!

DRUHÝ LOVEC:

Kupředu, jakoby křídla měl,

jelena stíhati jej jsem zřel,

vždy dál a dál

jsem za ním hnal,

až unavem jsem kles!

JINDŘICH:

V lese zabloudil kdes!

Dejte mu rohem znamení!

LOVCI a PRVNÍ LOVEC:

Dejte mu rohem zamení!

JINDŘICH a LOVCI:

Umírá v dáli troubení,

nebudíc spasnou ozvěnu!

JINDŘICH:

Hojnou vyplatím odměnu

tomu, kdo krále zachrání!

JINDŘICH a LOVCI:

Bázeň nás k předu pohání,

aby snad v této nehodě

nepřišel král náš ku škodě!

3. výstup

JENÍK:

Smím-liž vstoupit

na chvilinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Tě oloupit

o hubinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Srdce touží

po tvém celování;

ach, jak souží

mne tvé upejpání!

LIDUŠKA:

Není to zrada,

že se ti vyhýbám;

ač bych tak ráda,

přec tebe nezlíbám.

Otec můj slídí

po celém domě,

tě-li uvidí,

neujdu pohromě.

JENÍK:

Nemohu více srdce bránit,

vždyť tě vroucně miluji;

nemohu se tebe stranit,

nechť již, jak chtí, hubují.

LIDUŠKA:

Slyš, tu někdo přichází,

chraň se otce!

JENÍK:

Nechci takové zákazy

snášet krotce!

LIDUŠKA:

Přijde-li, pak navždy veta

po naší milosti jest;

kdyby zahnal mne do světa,

nemohla bych toho snést!

JENÍK:

Ať si přijde, ať již veta

u rodičů tvojich jest:

však nás do širého světa

přemnoho povede cest!

4. výstup

MATĚJ:

Aj, aj! Jaká to náhoda

přivedla panáčka k nám?

JENÍK:

Já jsem přišel jen se napít...

MATĚJ:

Což tak chutná naše voda?

JENÍK:

...neboť velkou žízeň mám!

ANNA:

Musím s hochem tě překvapit?

LIDUŠKA:

Ó jen věřte, velkou žízeň

chtěl zde u nás ukojit!

MATĚJ:

A tu vekou, hroznou trýzeň

ty jen můžeš spokojit?

LIDUŠKA:

Hned přinesu, co si přeje...

JENÍK:

Chceš ven běžet do noci?

MATĚJ a ANNA:

Jenom zůstaň, pomoci

může zajisté sobě sám!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach, již vidím, zle je, zle je!

Výmluva ta škodí nám.

MATĚJ a ANNA:

Nuž!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

Proč klopíte zraky?

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

He, k čemu ty rozpaky?

JENÍK a LIDUŠKA:

Nemůžem se déle tajit,

raděj pravdu povíme.

MATĚJ a ANNA:

Tu snad není těžko najít,

my již všecko tušíme!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ó, tak přejte naší lásce,

ať se navždy spojíme;

v nejsvětější světa pásce

ať svůj život sloučíme!

MATĚJ:

Hleďme, hleďme, jaké spěchy!

Na vdavky máš času dost.

ANNA:

Nač ty slze, nač ty vzdechy?

Ty bys nám byl hořký host!

JENÍK:

Pane otče!

LIDUŠKA:

Drahá matko!

JENÍK a LIDUŠKA:

Skrovnou naděj přece jen!

MATĚJ a ANNA:

Ach, to známe. Trvá krátko

mladé lásky klamný sen!

ANNA:

Toho by se mně zachtělo,

zeť aby byl sprosťákem!

Kdo chce líbat její čelo,

nejmíň být má měšťákem!

MATĚJ:

Hleďme na tu hrdopýšku,

sprostým jest jí vlastní stav!

Král snad přijde v naši chýšku

s dcerou sdílet zlatohlav!

ANNA:

Ó, jen mlč, ty starý brouku;

tam jen shoda,

kde je dcera matky víc!

A ty žeň na jinou louku,

věčná škoda

pro tě bylo by těch líc!

JENÍK a LIDUŠKA:

Mějte s námi smilování,

lásce naší přeje zdar;

sic uvrhne nás v zoufání

lásky naší krutý zmar.

ANNA a MATĚJ:

Rozlučte se bez meškání,

nechcem této lásky zdar;

podrobte se bez reptání,

nebude z vás nikdy pár!

5. výstup

UHLÍŘI:

Zaveďme ho do světnice!

MATĚJ:

Koho sem přivádějí?

ANNA:

Stůjte při nás, vy světice!

UHLÍŘI:

Zaveďme ho k Matěji!

Jak jsem zlekán!

Vzácný ten pán

lesem bloudil;

k nám se loudil,

když se tmělo;

sotva vlekl

svoje tělo.

Já jsem řekl:

Veď k Matěji

toho pána,

ten do rána

ho pohostí.

MATĚJ:

To je křik, až uši znějí,

zvolna, zvolna - to je k zlosti!

6. výstup

UHLÍŘKY:

Ukažte nám toho pána,

jejž jste v lese nalezli;

byla nám již zpráva dána,

že ho potkal osud zlý!

UHLÍŘI:

Aj, vizte jej v našem středu;

jak se blyští jeho háv.

Pán se jeví v každém hledu,

ušlechtilý jeho mrav.

UHLÍŘKY:

Přistupme jen blíže,

bychom lépe viděly;

ach, snad ani kníže

není jak on ztepilý.

Kéž bych měla tu dykytu,

jíž má šat prokládaný;

hle, kabátek z aksmitu

zlatem těžce protkaný.

MATĚJ:

Ne, to je již věru k vzteku,

co je vám po jeho obleku?

KRÁL:

Hostiteli milý,

člověk zabloudilý

žádá za nocleh!

MATĚJ:

To mi již sděleno,

stav jsem však a jméno

ještě nezaslech.

KRÁL:

Stav mám udat a své jméno?

ANNA:

A pak odkud přišel pán?

MATĚJ:

Nepleť se nám v řeči, ženo!

KRÁL:

Matyášem bývám zván.

MATĚJ:

Matyáš anebo Matěj,

to je jeden jenom svatej!

Aj, proto tě již miluju,

neb i já též Matěj sluju!

KRÁL:

Ejhle! To jsme tedy bratři!

MATĚJ:

Na jmenovce jak se patří!

A tvůj stav?

KRÁL:

Královský lovec.

ANNA:

Ženat, svoboden, či vdovec?

UHLÍŘKY:

Ano, to je hlavní věc!

UHLÍŘI:

Aj, tak mlčte, mlčte přec!

KRÁL:

Ženat jsem.

UHLÍŘKY:

Té nehody!

ANNA:

Jak se žena tvá poleká,

až zví tvoje nehody!

MATĚJ:

Co tu žvástáš? Host náš čeká,

jaké chystáš mu hody?

ANNA:

Pravda! Jse tak pomatena...

KRÁL:

Švarná jest to, statná žena!

ANNA:

Ach, pán mně jen pochlebuje...

MATĚJ:

Bodejť! Vtipy na tě kuje.

ANNA:

Ach, to vím, však vtipný pán

má být dobře častován.

7. výstup

KRÁL:

Avšak rcete, tato děva

zdaliž vaše dcera jest?

MATĚJ:

Dcera má!

KRÁL:

Vzor spanilosti

světu skrývá tento les!

JENÍK:

Sotva ubráním se zlosti,

abych hněv svůj neprones!

KRÁL:

Jak violka v hustém houští

perla děv tu vykvétá,

její hled mne v této poušti

v kouzlo lásky zaplétá!

MATĚJ:

On s ní zraků svých nespouští,

hledem svým k ní zalétá;

ha, snad jemu v této poušti

láska srdce oplétá!

LIDUŠKA:

On s mne zraků svých nespouští,

hled jeho mne oplétá;

kéž bych skrýt se mohla v houští,

v němž violka rozkvétá.

JENÍK:

Kéž by byl tam zůstal v houští!

Noc to hrozná - prokletá!

Jeho zrak se jí nespouští

a k ní v lásce zalétá!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

On s ní zraků svých nespouští,

hledem svým k ní zalétá;

snad se jemu v této poušti

v lásku srdce zaplétá.

MATĚJ:

Ale což, můj hoste milý...

UHLÍŘKY:

Slyšte!

MATĚJ:

...na malou jen dopřej chvíli...

UHLÍŘI:

Mlčte, mlčte!

MATĚJ:

...svou mně milou společnost!

Vypravuj nám..

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Vypravuj nám...

MATĚJ:

...jak jsi z cesty...

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

...jak jsi z cesty...

MATĚJ:

...zabloudil zde v naše klesty?

UHLÍŘI:

Teď to zvíme!

UHLÍŘKY:

Ó, radost!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Příhodu svou sdělí host!

KRÁL:

Vesele s králem...

MATĚJ a SBOR:

Aj, aj, aj, s králem?

KRÁL:

..hnal jsem se cvalem...

MATĚJ a SBOR:

Hnali se cvalem!

KRÁL:

V doubraví zeleném

statným za jelenem...

MATĚJ a SBOR:

Statným za jelenem!

KRÁL:

..vždy dál a dál!

MATĚJ a SBOR:

Huš - huš!

KRÁL:

Z houští do houští...

MATĚJ a SBOR:

Z houští do houští...

KRÁL:

...jelen utíkal...

MATĚJ a SBOR:

...jelen utíkal...

KRÁL:

...v strašnější poušti...

MATĚJ a SBOR:

...v strašnější poušti...

KRÁL:

...vždy hlouběji vnikal.

MATĚJ a SBOR:

...vždy hlouběji vnikal.

KRÁL:

S bezcestné skály

skok nenadálý...

MATĚJ a SBOR:

Skok nenadálý...

KRÁL:

...jemu spásu přál!

MATĚJ a SBOR:

Huš - huš!

KRÁL:

Jelen zmizel! Mne obstírá

všude děsná pustota;

vyděšeným zrakem zírá

na mne mrtvá samota.

Marně z rohu svého zvuky

rozesílám vůkolím -

všude ticho! Stesku muky

čákou spásy chlácholím.

Vždy dál kráčím v nedotknuté

lůno bujné přírody,

tu vás potkám - v tísni kruté

najdu přátel - hospody!

MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:

Povyjasni již svých hledů -

my jsme bodrý, tichý lid;

nic neboj se, v našem středu

milý tobě kyne klid!

MATĚJ:

Ale král? Což ten?

KRÁL:

Jistě jest spasen!

Našel snad již svoje druhy.

MATĚJ:

Pohřeší-li svého sluhy,

přispěje mu ku pomoci!

KRÁL:

Jen co ráno zjasní noci,

vydám zpět se na cestu

nejbližšímu ku městu.

8. výstup:

ANNA:

Hle, pečínku ku požitku

a to víno k přípitku

nesu, milý hoste můj.

MATĚJ:

Chutě, chutě, nelenuj.

Jako doma, Matěji.

KRÁL:

Z lovu mám již dobré chuti

v jídle nejsem hudlařem.

MATĚJ:

Tak tě vidím raději!

ANNA:

Vzácný hoste...

KRÁL:

Ach, neproste!

MATĚJ:

Ať se sám již k tomu nutí,

hlad je dobrým kuchařem!

UHLÍŘKY:

Ach, to není vyběráček;

v naší stravě sobě libuje!

UHLÍŘI:

Odžeňme již těch sprosťaček!

Jak hltavě naň to zevluje.

Špatné, holky, máte,

špatné cviky.

UHLÍŘKY:

Proč nás nenecháte?

Nač ty křiky?

UHLÍŘI:

Hosta obtěžovat!

UHLÍŘKY:

Na nás pokřikovat!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Špatný mrav!

KRÁL:

Buď pochválíno

vaše bydlo!

Dobré je víno,

chutné jídlo.

ANNA a MATĚJ:

Velká pro nás čest!

KRÁL:

Jaký zvuk to jest?

SBOR:

Vít náš jde tudy,

hraje na dudy.

KRÁL:

Zavolejte ho sem!

MATĚJ a ANNA:

Hned ho přivedem.

SBOR:

Vesele,

přátelé!

Hudba nás volá

k tanci do kola!

9. výstup

MATĚJ:

Zpátky! To se nesluší.

V klidu pána to ruší.

KRÁL:

Aj, to již dnes

přejte ten ples!

SBOR:

Aj, to již dnes

přejte nám ples!

Pán ať si poskočí,

s námi se zatočí

v hlučném kole!

JENÍK:

Bolem se mi srdce ouží,

nesnesu ten tance rej!

Pro niž srdce mé se souží,

dívko, zde se dobře měj!

LIDUŠKA:

Mně žalostí srdce ouží

dnešních hodů divý rej;

s ním odejít srdce touží,

s Bohem se, můj hochu, měj!

KRÁL:

Zapuďme, co srdce souží,

k tanci teď se každý měj!

s lidem tím mé srdce touží

dát se v tance divý rej!

MATĚJ a ANNA:

Že se mládci v kole krouží,

hostiteli se nesměj;

dokud nohy staré slouží,

vábí mne vždy tance rej.

SBOR:

Ó, jak v prsou krev mi krouží,

spouštím-li se v tance rej;

zapuď jen, co srdce souží,

k tanci se jen každý měj!

MATĚJ:

Dudák děvče měl...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...pro ni láskou mřel;

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...celý den pískal si,

kam přišel, dudal si:

SBOR:

Dum dudy dum!

ANNA:

Netoč se tak pomalu,

chceš-li získat pochvalu!

SBOR:

Cupy cup!

MATĚJ:

U nás, pane můj drahý,

jde to vzhůru s podlahy!

SBOR:

Dupy dup!

MATĚJ:

V noci nic nespal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...jenom si dudal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...před její komorou,

až znělo oborou:

SBOR:

Dum dudy dum!

ANNA:

Jdi, dudáku, dál...

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

...jiné děvče chval!

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

Já už mám jiného

hocha upřímného!

SBOR:

Dum dudy dum!

KRÁL:

Ach, již dosti

jsem se pobavil;

do sytosti tělo unavil.

SBOR:

Půjdeme spat

MATĚJ:

Než uložím se na lože,

Tvůrci se poděkuji;

za vše dobré, milý Bože,

vděčnou lásku slibuji.

VŠICHNI:

Ó, nechť zžehná na výsosti,

práce naší podniky,

po smrti ať nás v milosti

soudí, bídné hříšníky.

MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:

Dobrou noc!

VŠICHNI:

Dobrou noc! 

LIBRETO II. DĚJSTVÍ

1. výstup

KRÁL:

Nechce spánek v oči vkročit;

neklid v noc mne pudí ven.

Kéž bych ji moh´ jistě zočit,

jež mi sladý plaší sen.

Rozdílné jsou naše dráhy,

jí opustit velí čest;

avšak obraz její blahý

smím přec v srdci vděčně nést.

2. výstup

LIDUŠKA:

Již se jasní! - Tichým krokem

vykradu se z domova;

ach, tam v dáli za potokem

čeká na mne slast nová!

KRÁL:

Aj, aj! Z domu ranní dobu

co ven pudí vnadnou robu?

LIDUŠKA:

Hle, tu jsem, milence čekám;

přijde dnes?

Při každém se zvuku lekám:

kdo to hles´?

Ach, to někde ve vůkolí

strom se hnul.

Tam si ve snu pták šveholí -

zas usnul.

Co, žežulko, ještě tají

tvůj se hlas?

Probouzí se den již v háji,

to tvůj čas!

Nežli bude slunce vstávat,

zakukej:

budu-li se letos vdávat,

zprávu dej!

KRÁL:

Za žežulku prozpěvuju,

ku ku ku.

Svatbu tobě přislibuju

v tom roku!

LIDUŠKA:

Ach, jak jsem zlekána!

KRÁL:

Co tak časně zrána

ven tě pobádá?

LIDUŠKA:

Srdce mé postrádá

doma pokoje.

KRÁL:

Lásky rozbroje

jistě v ranním vzduchu chladíš?

LIDUŠKA:

Ó, slib, že mne neprozradíš!

KRÁL:

Slibuji!

LIDUŠKA:

Miluji!

KRÁL:

Písni svůdné lásky vnadné

mladost ráda naslouchá;

chraň se slasti její zrádné,

než tvé srdce porouchá.

LIDUŠKA:

Tajemnství mé ucho chladné,

hoste můj, tvé poslouchá;

zradíš-li mne, srdce zvadne,

srdce mé se porouchá.

KRÁL:

Neboj se nic, všecko mně sděl!

LIDUŠKA:

Což tě tak jímá cizí žel?

KRÁL:

Snad bych mohl ti pomoci.

LIDUŠKA:

Kéž tomu tak!

Žehnala bych této noci

na věky pak!

Hoch upřímný mne miluje

dlouhou dobu;

otec jeho zavrhuje

pro chudobu.

KRÁL:

To bych věděl já pomoci.

LIDUŠKA:

Kéž tomu tak!

Žehnala bych této noci

na věky pak!

3. výstup

JENÍK:

Což s cizinem v této době

potají zde rokuje?

Stěží ubráním se zlobě,

zdaliž mne nezrazuje!

KRÁL:

Vystrojím ti svatbu pyšnou

malou jenom za cenu!

LIDUŠKA:

Nežádáš-li věc jen hříšnou,

zříš mne k všemu svolenu!

KRÁL:

Vyplať věno si hubinkou!

JENÍK:

Polibek teď splatí smrtí!

LIDUŠKA:

Přijmi cenu tak malinkou.

JENÍK:

Zlost má oba zrádce zdrtí!

KRÁL a LIDUŠKA:

Ach, co to?

JENÍK:

Tvé hanby mstitel!

LIDUŠKA:

K čemu pudí tebe hněv?

JENÍK:

Věrnosti tvé pokušitel

vycedí zde bídnou krev!

LIDUŠKA:

Běda mně!

KRÁL:

Neboj se!

JENÍK:

Vari!

Jinde hledej, svůdníku,

oběť chlípné pro rozmary!

LIDUŠKA:

Křivě soudíš, Jeníku!

KRÁL:

Ha, to můj sbor!

Přichází včas,

by skončil spor.

JENÍK:

Duši svou spas!

KRÁL:

Bídné tvoje podezření

vzbuzuje mi v prsou zlost,

nevzala tu porušení

panenská tvé dívky ctnost.

LIDUŠKA:

Ach, v jaké to podezření

vrhá mne tvá kvapná zlost,

jediné jen políbení

ode mne obdržel host.

JENÍK:

Marné, Lidko, tvé prošení,

musí zemřít zrádný host!

Zjevné jeho provinění,

zjevná tvoje nevěrnost!

4. výstup

UHLÍŘI:

Ejhle, jak v seči

zvedají paži,

pádnými meči

na se doráží.

UHLÍŘKY:

Jaký to křik!

Ach, to je rvačka.

Kým vzala vznik

zde tato pračka?

UHLÍŘI:

Mezi ně vkročme,

zbraň jim vytočme!

UHLÍŘKY:

Mezi ně vkročte,

zbraň jim vytočte!

5. výstup

MATĚJ:

Jaký ryk mne plaší z lože?

ANNA:

Zaslechla jsem potýkání!

MATĚJ:

Nač tasili tyto nože?

ANNA:

Co vás v prudký boj pohání?

MATĚJ:

Sporu udejte příčinu!

KRÁL:

On začal, má všecku vinu!

JENÍK:

Lidunku zlíbal!

MATĚJ, ANNA, SBOR:

Ó, ten šibal!

KRÁL:

Nic nectného nespáchala,

že jsem jí věno přislíbil,

z vděčnosti mne zulíbala.

ANNA:

Tedy že ji jen políbil,

proto zde ten křik?

MATĚJ:

Hloupý to povyk!

JENÍK:

Hanebnou věc

spáchala přec!

6. výstup:

LOVCI:

Král náš a pán

budiž vítán!

Jaké to štěstí

nám bylo dáno;

krále nalézti

nám bylo přáno.

JINDŘICH:

Račiž pane, prominouti

slhů svojich nedbalost.

KRÁL:

Ta příhoda mne nermoutí,

jsi zde každé viny prost.

Ale ticho, nemá zvědět

nikdo tu, co jsem.

Musím usmířit jich hledět,

než se odbeřem.

Vděk svůj vzdávám v slovu vřelém

za lásku tvou hostinnou;

loučím se již s teskným žalem

s vaší tichou dědinou.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, SBOR:

Zachovají tvou památku

věčně tvoji přátelé.

KRÁL:

A to vezmi na oplátku

za nemilé svízele.

LIDUŠKA:

Ach, jak velký dar!

JENÍK:

Lásky mé to zmar!

MATĚJ:

Ach, což víc se neshledáme?

KRÁL:

Chceš-li tomu, poznově

v Praze se zas uhlídáme.

MATĚJ:

Navštívím tě v domově.

KRÁL:

Přijď ke mně na posvícení.

MATĚJ:

Avšak kde jsi k nalezení?

KRÁL:

Na Matěje v bráně ptej se,

poví tobě o mně stráž.

MATĚJ:

Přijdu zajisté, nestarej se,

než se toho nadáš.

KRÁL:

Ó, jak loučení mne rmoutí,

zármutek mne ovládá,

nerad jen se strojím k pouti,

jež mne o vás okrádá.

Těžce mé srdce oželí

vašich písní jemný hlas.

V dáli přítel osiřelý

vzpomene si rád na vás.

JINDŘICH:

V našem kruhu pán oželí

brzo dnešní noci kvas!

Za návrat tvůj osiřelý

lid ku nebi sýlá hlas.

LOVCI:

Hled těch dívek rozohnělý

k těmto místům poutá nás.

Ach, k pochodu pán již velí,

rád bych prodlel delší čas.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Těžce srdce tě oželí,

často vzpomeň si na nás;

les nám bude osiřelý,

k nám-li nevrátíš se zas.

JENÍK:

Hle, jak Lidunka proň želí,

jako zvadlý hyne klas;

ó, zničím tě, nepříteli,

věř mi, sledáme se zas.

LOVCI:

Nedbejte žalostných hlasů,

k předu nás cesta vede;

nezdrží veselou chasu

panenky tváře bledé.

Dívčích slzí tok,

světem líný krok

to nejvíce tíží.

Halo! Halo!

7. výstup

MATĚJ:

Aj, zanechte slzy ženám,

přišel plesu nyní čas.

ANNA:

Co vás rmoutí, již znamenám:

k věčné lásce pojím vás.

JENÍK:

Ó ne! Ó ne!

LIDUŠKA:

Ach, Jeníku!

MATĚJ a ANNA:

Proč se takto vzpouzí?

LIDUŠKA:

Za přečin jen okamžiku

zlost tvá se probouzí.

JENÍK:

Věrnosti jsi výhost dala,

zrušila jsi lásky slib;

do světa jsi mne vyhnala:

to výsledek tvých je chyb.

LIDUŠKA:

Ach!

SBOR:

Jaká krutost!

MATĚJ a ANNA:

Již těch svárů dost!

JENÍK:

Nezůstanu s vámi,

na vojnu se dám;

zde mne všecko mámí,

kam se podívám.

Pro hocha se sluší,

by na vojnu šel;

války hlas přehluší

každý trpký žel.

Nad mnou až zavíří

boje vichřice,

smrt mne s tebou smíří,

zrádná dívčice!

8. výstup

LIDUŠKA:

Neodcházej od své milé,

zanech bezdůvodných zlob:

nenadálá strasti chvíle

kopá mně předčasný hrob.

JENÍK:

Vojína jen statné síle

kyne nejkrasší všech zdob!

Slávu rodí smrti chvíle,

vavřín stíní reka hrob.

KRÁL a JINDŘICH:

V lese proudí žití čilé,

zármutku to sladký hrob;

obydlí svobody milé,

nad mnou rozkleň vonný strop.

LOVCI:

Kdo chceš užít každé chvíle,

zbraně se statečně chop;

máť vojín své všude milé,

všude najde nových zdob.

MATĚJ, ANNA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Neodcházej od své milé,

zanech bezdůvodných zlob:

nenadálá strasti chvíle

kopá jí předčasný hrob.

LIBRETO III. DĚJSTVÍ

1. výstup

PÁNI:

Sem, ó sem, vy krásné dámy,

v bujných plesů našich proud;

Ó, jak rádi bychom s vámi

jeho tokem chtěli plout.

DÁMY:

Není radno dát se s vámi

v plesů vašich bujný proud;

vábíte jen svými hrami

nás do nerozpojných pout.

PÁNI:

Ó, jen směle, ó, jen směle...

DÁMY:

Ne tak vřele, ne tak vřele...

PÁNI:

Vstupte mezi nás!

DÁMY:

Máme ještě čas.

2. výstup

EVA:

Ó, jak mdle a zdlouha

plyne dnes mi čas

tuším, stejná touha

že zde svede nás.

Ach ne, touha lásky -

věčně stejný žel,

že nám osud pásky

sňatku odepřel.

Musí srdce mříti

bez úlevných slov;

a tak blaho, žití

klesá v časný rov!

3. výstup

JINDŘICH:

Kouzelná kéž písně síla

v náruč mou ji přivolá!

EVA:

On to, o němž duše snila,

kdož těm zrakům odolá?

JINDŘICH:

Ach, jak blaží mne shledání,

neutajím citů víc;

dí mé písně klokotání,

co nemohu chladně říct!

EVA:

Tiše, tiše! Tolik zraků

nás tu obletuje!

JINDŘICH:

Ó, kéž spasných do oblaků

Mílek nás včaruje!

EVA:

Zvolna, zvolna!

JINDŘICH:

Touha bolná

najde v slovu sladký lék.

EVA:

Meškals v dáli dlouhou dobu.

JINDŘICH:

Čas tak mdlým se krokem vlek.

EVA:

Teskno bylo mně jak v hrobu.

JINDŘICH a EVA:

Ach, jak prsa ouží

v dálce samu být;

po spojení touží

lásky mocný cit.

4. výstup

PÁŽE:

Královské milosti!

PÁNI a DÁMY:

Pochválen buď na výsosti

nebes všemohoucí král,

odlesk jeho kéž moudrosti

se po vlasti rozléval.

Ó, kéž plémě

této země

šíří stále

slávu krále

a milostné králové,

skvoucí v kráse vždy nové!

KRÁL:

Vítáme vás, bohatýry,

k veselému turnaji,

ale radím, pryč s vizíry,

když se voje setkají.

SBOR:

Kdo se Mílka zbraní

pozorně vždy straní,

do pasti, v níž číhá,

jistěji jen vbíhá!

KRÁL:

Ba velíme, hry a šprýmy

nechť se volně chystají,

a kdo chce, ať špatné rýmy

šeptá družce potají.

SBOR:

Jen kdo bývá v hříchu,

držívá se v tichu;

a když číše zvoní,

čelo své kaboní.

KRÁL:

Než, krom plesu, překvapení

na vás, přátelé, zde čeká;

přijdou sem na posvícení

hosté milí mi zdaleka -

Znáte všichni uhlíře zásluhu,

u něhož jsem byl kdys hospodou;

byl jsem doposud mu ještě v dluhu,

sem teď přišel šťastnou náhodou.

Z žertu zajat v brance

Matěj, můj ochránce,

prv jej postrašíme,

než se vyzradíme -

protož jemu tajte hodnost mou.

5. výstup

MATĚJ:

Šlaku! Pod nohou tu kluzko;

nevídáno, v létě led!

Na mou věru, je mi úzko,

snad jsem v kouzla se zaplet!

LIDUŠKA a ANNA:

Ach, mně tu je již do pláče,

na pěkné to vedeš nás koláče.

KRÁL:

Nuž, jen blíže k nám přistupte!

MATĚJ:

Ženo, Lidko, neprohlupte,

to vám povídám!

KRÁL:

Pravdu vyznej nám!

MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:

Jazyk držme za zubem,

mají zlou věc za lubem!

KRÁL:

Zpráva došla nás nemilá,

že se u vás pikle kují.

MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:

Kéž by hříšná ústa shnila,

kteráž na nás to žalují.

KRÁL:

Bereš na noclehy

nepřátelské zběhy!

ANNA:

Tu to máme, ten pan Matěj

to je panáček nám zlatej.

Tvářil se jak milostpán,

Matěj jím byl obelhán.

MATĚJ a LIDUŠKA:

Byl to pěkný, hodný pán,

někým snad jste obelhán.

ANNA:

Hned jsem řekla, že je šibal,

když nám tady Lidku zlíbal.

SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:

A, to věru jesti k smíchu;

ha, ha, ha, ha!

ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:

Řekla hloupost jsem (jsi) pohříchu!

Aj, aj, aj, aj!

KRÁL:

Nuž, vyznej se honem, brachu!

MATĚJ:

Aj co, nemám za mák strachu;

což se v soudu po tmě hraje,

k čemu slouží ty mumraje?

KRÁL:

Tedy honem s páskou dolů!

MATĚJ:

Lépe promluvíme spolu.

Co to? Matěj!

ANNA a LIDUŠKA:

Náš pan host!

MATĚJ:

Ó, čtveráku!

KRÁL:

Máš snad zlost?

MATĚJ:

To bohatství a ta sláva!

ANNA a LIDUŠKA:

Podivem jde kolem hlava!

MATĚJ:

Lovec nejsi, taký dům?

To mi nejde na rozum!

KRÁL:

Inu, někdy povalec

padne mi tak pod palec.

MATĚJ:

Aj, chytráku, celý les

nestačil by na ten ples!

SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:

Aj, to věru jesti k smíchu;

ha, ha, ha, ha!

ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:

Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu!

Aj, aj, aj, aj!

MATĚJ:

Nu, ať málo jsi neb mnoho,

nedělám si pranic z toho:

jenom věř, že ač jsi kos,

nepovedeš mne za nos!

SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:

Aj, to věru jesti k smíchu;

ha, ha, ha, ha!

ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:

Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu?

Aj, aj, aj, aj!

KRÁL:

Ale teď, co dělá kuchyně,

okus milý Matěji!

MATĚJ:

Napřed rci, kde hospodyně,

od ní přijmu raději.

KRÁL:

Zde před tebou, hle, tu je!

MATĚJ:

Vidět hned, že k čemu je!

ANNA, LIDUŠKA a MATĚJ:

Ach, to krásná jestiť paní,

pyšný vzrůst a růže tvář,

úsměv nás, jak slunce ranní,

kouzlí v miloteplou zář.

KRÁL, KRÁLOVNA, JINDŘICH, EVA a SBOR:

Hle, jak pěkné pochlebenství

otrocké bez příchuti;

a ta vzorná podobenství

k podivení nás nutí!

KRÁL:

Nyní ku stolu!

MATĚJ:

Půjdem spolu!

KRÁL:

Jen prosím

jako doma, Matěji!

MATĚJ:

Okusím,

vaříte-li chutněji.

SBOR:

Ha, nalejte do pohárů

medového vína tok,

mužná sílá z jeho žárů

vlévá se nám v pružný bok.

Dokud život plápolá,

pijme víno dokola!

Ohnivějším tlukem krouží

v útrobách nám vřelá krev;

srdce k lásce se roztouží,

ve víně ves hyne hněv:

dokud život plápolá,

pijme víno dokola.

Ve vínu píseň

se rozkvétá,

milostná tíseň

nás oplétá.

Jako se révy

ku jilmě vinou,

vábivé zpěvy

k vám dívky (naše) linou.

KRÁL:

Hle, jak víří vše a kvapí,

aj, proč netančíte v kole?

LIDUŠKA, EVA a JINDŘICH:

Ach, mé srdce tone v bole.

KRÁL a KRÁLOVNA:

Rcete, co vás takto trápí?

MATĚJ:

Aj co, platí na to sázka?

Uhodl jsem, že to láska!

LIDUŠKA:

Jeník se straní

mne od tvé návštěvy.

KRÁL:

A kde mešká, rci mi, kde je?

LIDUŠKA:

V královském vojsku zde!

KRÁL:

Pro tvé již lkání

mám snadné úlevy!

EVA a JINDŘICH:

Ach, kdy se zhojí

to naše trápení?

KRÁLOVNA:

A kdo podnik strasti dal?

EVA a JINDŘICH:

Ach, nám brání v sňatku král!

KRÁLOVNA:

Ach, to zle stojí:

pomoci vám není!

KRÁL:

Aj, slečno, zas přichmuřena

vaše vnadná žalem tvář?

KRÁLOVNA:

Ach, jí spasená přidušena

vůlí mocnou lásky zář!

KRÁL:

Času dost má ještě k sňatku.

KRÁLOVNA:

Ženich hojných drží statků,

proč mu, pane, v sňatku bráníš?

Srdce obou na smrt raníš.

JINDŘICH a EVA:

Ach, zde, pane, na kolenou

z lásky se vyznáváme,

lásku doposud tajenou

na soud tobě dáváme!

KRÁL:

Ne, ó ne, ba nikoli,

střezte se mé nevoli!

KRÁLOVNA:

Odpor tvůj mi žalné budí

jenom v prsou podezření.

KRÁL:

Kéž bys četla v mojí hrudi,

našla bys, že v hříchu není!

Chci ji vidět kolem sebe,

nechť mi dceru nahradí:

v ní a tobě zřím své nebe,

vámi život se vnadí.

Dovol mi se radovati

z jejího zde pobytu;

nectí mne, kdo mně uchvátí

těchu toho pocitu.

MATĚJ:

Ejhle, ejhle, taky tady

lékaře je zapotřebí.

Inu, nemocní jsou všady:

stálá slasť je pouze v nebi.

6. výstup

SBOR:

Hudba vám vlíbá

v tváře zardění,

tanec vkolíbá

v slaďounké snění.

Čarovným plouti

hudby klokotem

a v něžné pouti

brát se životem.

K tomu hudba nás volá

v tanci, v tanci do kola.

7. výstup

KRÁL:

Hádej, Lidko, koho vedou?

LIDUŠKA:

Ach, nevím!

KRÁL:

Však tušení sype růže

v tvář ti bledou.

LIDUŠKA:

Kéž se v skutek promění.

KRÁL:

Nyní ale jděte stranou

dívejte se zpovzdálí,

společnost sem nyní zvanou

zajisté Lidka pochválí.

8. výstup

SEKÁČEK:

Pozor nyní, milí braši,

pozor na mé velení!

Kdo tu chybí, notnou kaši

dostane si k snědení.

Pochod, v krok!

Přímo bok!

Aj, co ty jsi za nešiku,

vykračuješ mi tu z šiku.

na to pamatuj,

že jde o krk tvůj!

Zde, milosti,

je ten delikvent!

Udatnosti

nemá v sobě kvent.

Nedávno nám chtěl utéci...

KRÁL:

Aj, to jsou mi pěkné věci!

SEKÁČEK:

Ale přišel na pravého:

já si všímám dobře svého.

Ve své četě všechny vzpůrce

držím pevně, jak na šňůrce.

KRÁL:

Jak byl v útěku postižen?

SEKÁČEK:

Zprvu řádný byl a dvorný,

takže v hodnosti byl zdvižen.

Najednou však duch odporný

v něm se hnul:

nejed, schnul;

já ho slýchal,

jak si vzdychal:

nu, myslím si, pro libůstku,

má snad někde ňákou kůstku.

I dal jsem se hned na špehy

a sleduje jeho běhy

jeho jsem kdys při tom jal,

an přes pole v čilém chvatu

co dech stačil, utíkal.

Chtěl prý jen do Křivoklátu -

je to hanba povídat -

na děvče se podívat.

KRÁL:

Vidím již, by neutíkal,

že musí být připoután.

Tož, by pořádku přivykal,

v pouta manželství buď vklán.

SEKÁČEK:

Tahle hodná ochechule,

trestu smrti jesti půle:

protož pravím, na mou čest,

zasloužený trest to jest.

JENÍK:

Ne, ó ne - a raději smrti

podstoupím já úlohu:

hněv váš ať mne zcela zdrtí,

Lidku zradit nemohu.

SEKÁČEK:

Ejhle! Lidku nechceš zradit?

To již, bloude, musíš snést..

Ty bys bral se s Lidkou hladit,

ale kde by zůstal trest?

JENÍK:

Milost!

KRÁL:

Již ti dána!

Tuto tvá nevěsta.

JENÍK:

Nesmím!

SEKÁČEK:

Nezlob pána,

když tak vlídně trestá!

KRÁL:

Nuž, pohlédni, jaká žena

tobě za trest usouzena.

JENÍK:

Lidko! Tě-li ženou zváti smím!

LIDUŠKA:

Sma nevím, zda-li bdím či sním!

SEKÁČEK:

Jakživo to neslýcháno,

aby zběhům bylo dáno,

za trest děvče jako luska!

Jářku, kdyby taká kůstka,

byl pro mne uschována,

hned bych utek zítra zrána.

LIDUŠKA a JENÍK:

Ach, po dlouhé noci žalu

nastal jasný blaha den;

tomu vděčnou vzdejme chválu,

sladký jenž nám splnil sen.

KRÁL, KRÁLOVNA, MATĚJ, ANNA, EVA, JINDŘICH a SBOR:

Vám po dlouhé noci žalu

nastal jasný blaha den;

Bohu vděčnou vzdejte chválu,

sladký jenž vám splnil sen.

9. výstup

KRÁL:

Nuže tedy, milý hoste,

jsem-li tobě ve dluhu?

MATĚJ:

Ach, tvá vděčnost nad mou roste

o tebe již zásluhu!

KRÁL:

Aj, nech toho upejpání,

jako doma, Matěji!

MATĚJ:

Aj, což o to, bez meškání

šel bych po tvé šlépěji.

KRÁL:

Jaké tedy máš rozpaky?

MATĚJ:

Cožpak nemám zdravé zraky?

Vidím již, žes velkým pánem.

KRÁL:

Proč tak náhle tě to trudí?

MATĚJ:

V srdci mém se polekaném

náhlá lítost nad tím budí,

že nectím tvůj slušně stav!

KRÁL:

Nedbej také na předsudky,

v muži ctím jen dobré skutky,

nezřím na jeho snad háv.

Ruku dej mi, čím jsem koli,

rovné máme zde úkoly.

MATĚJ:

S želem by ti bylo,

kdybych vzal tě za slovo.

KRÁL:

Bylo by mi milo,

slibuji tak nanovo.

MATĚJ:

Nu, co kdybych tak si činil,

jak ty v mém kdys domově?

KRÁL:

Myslíš, že bych tebe vinil?

Ne! Já stojím ve slově!

MATĚJ:

Nuže tedy, u mnes hodoval.

KRÁL:

Slušno, abys v tom mne sledoval.

SBOR:

Víno se již v číši pění,

nejdražší to vlasti dar:

v sladkou shodu mžikem změní

každý v srdci citů svár.

Jím se síla pěstí,

v něm se rodí štěstí,

dokud budem žít,

víno budem pít!

MATĚJ:

Nato tanec se ti zlíbil!

KRÁL:

V tom též odplatu jsem slíbil.

SBOR:

Strun libý zvuk

z tajených muk

se vyznává;

tu si zahrává

jak zefyr s růží,

pak se zas vzmuží

a se vyrojí

k vzdornému boji;

s námi, s námi dokola

zvučná hudba tě volá!

MATĚJ:

Aj, to všecko nepostačí!

KRÁL a KRÁLOVNA:

Dáme vše, co srdce ráčí.

MATĚJ:

Nuž poslyš!

hned to zvíš;

v lese kvítko vykvétalo

jako violka - dcera má;

kvítko v lásce povzdychalo

květovýma ústama.

Otec ale jen posměchy

měl pro dítka svého vzdechy!

Host zavítal v mé zátiší

co chtěl, vše mu činěno,

to nejdražší v chudé chýši,

dceru provdat svoleno.

Nuže rci, zda na výměnu,

zde smím vybrat sobě cenu?

KRÁL:

Ach, já nemám dcery žádné!

MATĚJ:

Hle, jak ochotnost tvá chladne.

Nuže tedy, za oddárek

dej mi, pane, tento párek!

KRÁL:

Drzá zde mi tvá odvaha

na mé svaté právo sahá.

MATĚJ:

Jenom za slovo tě bera

k té jsem dospěl odvaze!

KRÁL:

Aj, přílišná má důvěra

v tomto pyká úraze.

Slovo tvé jest drzá zrada

prokázané milosti;

ranila mne zubem hada

v srdce bídnou chytrostí.

Pýcha má pout slova střese.

Otročit vám - to nesnese!

KRÁLOVNA:

Zapuď hněv, jenž tě ovládá,

nedej slechu prchlosti!

Slib svůj splň, ať nepostrádá

slovo tvé kdys platnosti.

Láska k tobě prosbu nese,

neměň v žal, co počlo v plese.

JINDŘICH, EVA a SBOR DAM:

Ach, ta chvíle nás okrádá

o života (toho dne) blahosti.

Těžkou zkoušku na nás (ně) vkládá

osud ve své krutosti.

Hlas náš k nebi prosbu nese;

neměň v žal, co počlo v plese.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:

Přísnost tvoje mne (nás) okrádá

o toho dne blahosti.

Důminku, jež tě ovládá,

z prsou, pane, vyhosti.

Hlas náš k tobě prosbu nese:

Neměň v žal, co počlo v plese.

SBOR PÁNŮ:

Slovo to je drzá zrada

prokázané milosti.

Ranila jen zubem hada

krále bídnou chytrostí.

Vel jen; hněv náš zmiji střese,

vylíhnutou v divém lese.

MATĚJ:

Aj tedy, milé děti,

nechcem zde víc překážeti.

ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:

Ano, domů do lesa,

tam zas duše zaplesá!

MATĚJ:

Les jest otcem jaré síly,

z lesů vchází světla svit:

ševel větví nás nemýlí

les jest pravdy svatý byt.

Pojďte, dítky! Zde nás klame

cizích mravů lživý květ;

zde jen o klid duše hráme:

jiný vzduch tu, jiný svět.

Ó, když nám zase zašumí

nad hlavami větví hlas:

bohdá každý bol se ztlumí

a mír pojme v náruč nás!

KRÁL:

Ne, již neodcházej

takto ode mne v hněvu!

Tuto si provázej

žitím vnadnou děvu.

EVA a JINDŘICH:

Díky, díky, mocný králi!

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:

Ach, my králi se rouhali!

KRÁL:

Nic víc. Dobré naučení

jsme od tebe sobě vzali.

KRÁLOVNA:

Lid se za tvé se zapření

chvalnou pověstí odmění!

KRÁL:

V tobě k prsům lid svůj tlačím:

jeho řídit chci se zvykem

a pokud svou silou stačím,

blaha být mu prostředníkem.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, JENÍK, JINDŘICH, EVA a SBOR:

Co svět blaha má v svém lůnu,

v tvém prokvítej území,

sláva věčná vůkol trůnu

poj se s lásky růžemi.

A když míru ti koruna

zaskví moudrém na čele:

slavit bude každá struna

v tobě lidu přítele.