Armida, op. 115, B206 | Libretto

LIBRETTO OF THE 1ST ACT

1. výstup

ŽENSKÝ SBOR:

Jak z dervišových prstů řinou

se vonná zrnka růžence,

tak v klidu naši dnové plynou

a splítají se do věnce.

Slyš, ptáče volá v klenbu stinnou

k hrám lásky šťastné milence.

MUEZIN:

K čtyřem úhlům světa

zní má píseň stálá

k slunci a zpět slétá:

"veliký je Alláh!"

MUŽSKÝ SBOR:

Jdou kupci dlouhou pouště plání,

kde šakal hryže sprahlou kost,

jim lupič hrozí ostrou zbraní

a slunce žár a živlů zlost,

však nesou pro šíj našich paní

šperk, zlata, perel vzácný skvost.

MUEZIN:

Hvězdy pojí úže

láska boží stálá,

svět je velká růže,

na niž dýchá Alláh!

ŽENSKÝ SBOR:

Kde oázy stín vlídný láká,

tam odpočine poutník rád,

naslouchá sladké písni ptáka

a cítí zdroje šumný chlad

a zadívá se na oblaka,

jež vidí v dál se větrem hnát.

MUEZIN:

Z tmy se rodí jitro,

proměna to stálá,

zvonem buď tvé nitro,

který volá Alláh!

MUŽSKÝ SBOR:

Co z dálky přines´ kupec pilný,

to za hradbami přísných měst

svým chrání mečem vojín silný,

by v slunce záři, svitu hvězd

všem v oddech mohla kratochvilný

vždy ustavičná radost kvést.

MUEZIN:

K čtyřem úhlům světa

zní má píseň stálá

k hvězdám a s nich slétá:

"veliký je Alláh!"

SMÍŠENÝ SBOR:

Jak z dervišových prstů řinou

se vonná zrnka růžence,

tak v klidu naši dnové plynou

a splítají se do věnce.

Slyš, ptáče volá v klenbu stinnou

k hrám lásky šťastné milence.

2. výstup

HIDRAOT:

Co znamená trub hlahol výstražný,

tvůj chvat, Ismene! Běda, co se stalo?

ISMEN:

Ba, v okamžik jsem přišel převážný,

bych pravdu říci moh´ ti, co se dálo.

HIDRAOT:

Nuž, mluv!

ISMEN:

Já nesu zprávu nečekanou,

však dříve hleď, ať ustoupí ti stranou!

HIDRAOT:

Nuž, vypravuj a nerozdírej dál

mé srdce, kterým zmítá těžký žal;

dost na tom již, a to mne smutkem střebe,

že nechce Armida za chotě tebe,

má ještě nový trud se pojit k tomu?

Ó, tuším strašnou kletbou svého domu!

ISMEN:

Jak mohla by mě také milovat,

když pro jiného zřím ji mocně plát;

ty dlouhé její v hájích procházky,

ty divé hony - mně se pouze vyhnout

mně, k němuž vzhlíží s nudou, bez lásky,

jejž výsměchem svým touží vždy jen stihnout

a potají ty vzdechy ztlumené,

to naříkání, to omdlévání,

jeť srdce její těžce raněné.

HIDRAOT:

Však novou, jinou zprávu neseš teď;

ó, neváhej a dej mi odpověď!

ISMEN:

Já nevím, pane, zda to víš,

že Frankové jsou tady již.

HIDRAOT:

Jak Frankové?

ISMEN:

Ba, valné voje!

HIDRAOT:

Jsi šílený?

ISMEN:

Ba, oči moje

jich zřely nekonečné pluky,

já slyšel polnic jejich zvuky.

HIDRAOT:

Rci, odkud přišli a kam spějí,

co vede je k nám, co as chtějí?

ISMEN:

Z dalekých končin severu

sem přicházejí v záměru,

jenž záminkou, prý osvobodit

jdou boha svého svatý hrob;

v tvém kraji budou zhoubu plodit,

dnes král - již zítra budeš rob!

HIDRAOT:

Co dělat - rychle svolám voj,

když chtějí zmar, ať mají boj!

ISMEN:

Jen pomalu, svou prudkost zkoj!

Svět západní se na tě žene,

ty východu jsi první stráž,

tvé vojsko špatně připravené

a ty jim sotva odoláš;

již padla Gaza, pad Tyr

a dál se hrne jejich vír

a rostou jako bouře valem

za sebou močál krvavý

a ptáš se, kdo je zastaví?

I řeknou tobě Jerusalem;

však ty bys, králi, bláznem byl,

těm slovům kdybys uvěřil,

ti půjsou dál a stále vpřed,

snad chtějí dobýt celý svět.

HIDRAOT:

Však rci, mám v této hodině

klást ruce v klín svůj nečinně?

ISMEN:

Ty špatně v budoucnost vidíš

a zbraněmi nic nepořídíš.

HIDRAOT:

Nuž říci, kde cesta spásy jest,

když slabý meč?

ISMEN:

Buď silná lest!

HIDRAOT:

Ó, nech mně slyšet spásy zvěst!

ISMEN:

Lstí zvítězíš! Ty zjevně neozbrojíš

lid věrný sobě, necháš klidně projít

voj křesťanský na dostřel z praku k městu,

však na jedno jen ucho budeš spát.

Armidu pošleš ve křesťanský tábor,

ať zbájí zvěst si pravděnepodobnou,

to jedno, jí v tom věrně půjde k ruce

vděk postavy a kouzlo lepých vnad;

ať pomate tam rytířům všem hlavy,

na vůdce sama ať své hodí sítě,

já získám tím, na tajnou svoji lásku

v tom dobrodružství zapomene snad,

neb strojit pikle, dobrodružné žerty

a úsměvem vylhanou též slzou

přilákat srdce mužská do tenat

vždy ženy těší, lest ta povede se.

Ji pošli v tábor, ať všem splete hlavy,

ať vznikne nesvár v jejich slavném sboru,

ať zášť je hlodá, ctižádosti hlad,

ať na sebe pak tasí vztekem meče,

ať sebe zdáví závistí a záštím

se utkají a vesměs udolají

a zničí. To jest rada má, můj spád!

HIDRAOT:

Však bude-li jen chtíti Armida

nám pomocná být v tomto díle zkázy?

ISMEN:

Zda bude chtíti? Řekni, ona musí!

Lstí rozšlápneme jen ty francké plazy,

kříž zdeptáme jich, přeražený v kusy.

HIDRAOT:

Je bájí mně, co tvůj ret povídá,

však zetěm budeš mým, věř dozajista,

když lstí svou zkrušíš nepřítele!

Tam přichází, s ní promluv okamžitě!

ISMEN:

Líp tobě sluší to, je tvoje dítě;

já přijdu trochu pozděj´ s důkazy

a kouzly vyvedu tě z nesnází,

snad kdyby měla zprvu odporovat.

HIDRAOT:

Jde sama sem - čas na chvíli se schovat.

ISMEN:

A dříve zdaleka ji pozorovat.

3. výstup

ARMIDA:

Za štíhlou gazelou

v houštinu setmělou

ráno jsem s veselou

chvátala myslí;

náhle ve háje tmách

divný mě schvátil strach,

napjatý luk můj v prach

sklonil se svislý!

Jak zářný archanděl

v zlaté se zbroji skvěl,

v duši mou tisíc střel

sypaje zrakem,

jak jsem ho ve snění

vídala v tušení,

k němu jsem v mlčení

zřela jak mrakem.

HIDRAOT:

Zda rozumíš?

ISMEN:

Ni slova, pane můj!

HIDRAOT:

Zas blouzní, ubohá.

ISMEN:

Dál poslyšme!

ARMIDA:

Nežli jsem vztáhla dlaň,

šípem sbod´ moji laň,

schvátil ji a s ní v pláň

pustil se dále,

na mě se neohlíd´,

a přece z duše klid

vyrval mi, že můj cit

ztápí se v žale.

Odešel - jen se mih´,

jak paprsk ve větvích,

gazelou chtěla bych

raněnou býti!

S hrdostí jeho šíp

nesla bych jistě líp,

sotva by krok můj shýb´

u cesty kvítí!

HIDRAOT:

Slyš, Armido!

ARMIDA:

Můj otče, to tvůj hlas!

HIDRAOT:

Co nutného ti, dcero, říci mám.

Mne vyslyš vlídně.

ARMIDA:

Otče, poslouchám.

HIDRAOT:

Nuž tajně tobě pouze do ucha

ti prosbu svoji mohu zvěstovat,

jde o trůn můj, o blaho říše mé,

o štěstí tvé i tvoji budoucnost.

Pojď, vyslechni mě.

ARMIDA:

Ó, má budoucnost!

ISMEN:

Ty sladké výmluvnosti duchu,

na jeho jazyk sestoupiž,

ať přesvědčivě zní ji k uchu,

čím hrozí nám zde Kristův kříž,

ať ku jeho se prosbě skloní,

neb nerad sahám v říše čar,

neb přeludů kde roj se honí,

dost častým hostem bývá zmar.

Sem, okřídlená slova, spějte

a zněte mocně v její sluch,

mé lásky zvěst jí v duši lejte,

ať zkvete kořen mojich tuch!

Ať ku mojí se prosbě skloní,

neb nerad sahám v říše čar,

a zvůlí místo lásky roní

se jedu krůpěj ve pohár.

HIDRAOT:

Vše marná slova, jazyk jako v křeči

se nehne, nezná naše nebezpečí

neb nechce znát.

ISMEN:

Pak užij přemoci

a kletby, třeba její pomoci,

neb bez ní ve svém každém snažení

jsme bez milosti všichni ztraceni!

HIDRAOT:

Nuž, slyšelas´ a hodláš poslechnout?

ARMIDA:

Já slyšela, však nechci.

HIDRAOT:

Řekni, proč?

ARMIDA:

Nic neláká mě k této výpravě.

HIDRAOT:

Což otce život - co ti vlastní trůn?

ARMIDA:

Nic, nedbám toho!

HIDRAOT:

Pak tě proklínám!

Pak nechci znát se více k tobě,

za nevděk svůj můj vezmi hněv,

a stejně na zemi jak v hrobě

proklínám v tobě vlastní krev!

Ty hnusem buď před tváří boha

a svým i cizím ohavou

a tvoje kam se šine noha,

buď slunce zář ti otravou!

ARMIDA:

Odešel, jen se mih´

jak paprsk ve větvích,

gazelou chtěla bych

raněnou býti!

S hrdostí jeho šíp

nesla bych jistě líp,

sotva by krok můj shýb´

u cesty kvítí!

HIDRAOT:

Co s šílenou? Nám dlužno jednati!

ISMEN:

Dost nerad, ale nucen, Armido,

ti odhalím, co z dálky hrozí nám,

snad uvidíš-li na své vlastní oči

náš jistý zmar, se pohnout přece dáš.

HIDRAOT:

Co počínáš?

ISMEN:

Nuž, nevěřící, viz!

SBOR (za scénou):

Za křížem vzhůru, bojovníci Krista,

vám odměna se na výsosti chystá,

tam v stínu chladném, v květu rajských palem

vás čeká věčný, boží Jerusalem.

Chraptivý hlahol

pekelné trouby

volá vás k radě,

knížata zhouby!

Hydry a draci,

sfingy a chiméry,

potvorní ptáci,

pekelné příšery,

pospěte již

v pekelný sněm,

na Kristův kříž,

skupte se sem,

že je naše vláda pevná,

všady zjevná,

ať zví to zem!

ARMIDA:

Jdu, otče, ráda, kam mne posíláš!

HIDRAOT:

Dík, Ismene, ty spasitel jsi náš!

ISMEN:

Ó, poslechni a šťastna býti máš!

HIDRAOT:

Ó, věru, nadpozemskou mocí

ten děsný obraz vykouzlen,

dík, dcero, nám že ku pomoci

se vydáš, jak vzplá zítra den!

ISMEN:

Ba věru, nadpozemskou mocí

se s ní stal obrat divný ten,

snad vstane jitro též mi z noci,

snad láskou budu oblažen!

ARMIDA:

Ne divů tvojich strašnou mocí,

mně láskou vzešel nový den,

on mezi nimi! Ku pomoci

ne vám, já půjdu sobě jen!

HIDRAOT:

Jak ňadro mé zas volně dýše

a bezpečněj´ zřím v budoucnost,

můj pevný trůn a má je říše,

jak přelud zmizí cizí host.

ISMEN:

Jak nadějí mé ňadro dýše,

teď vzbouřím duchů pekel zlost,

v prachu zdeptáme kříž v jeho pýše,

a naše bude budoucnost!

ARMIDA:

Jak štěstím ňadro moje dýše,

buď požehnána skutečnost,

jen k němu, k němu, z plné číše

chci píti lásky blaženost!

HIDRAOT:

Nuž, na cestu se, dcero, vypravíš?

ARMIDA:

Jak vyjde slunce zítra již.

HIDRAOT:

Mé budiž s tebou požehnání

i modlitba má stálá!

ISMEN:

Mé půjde s tebou vzpomínání,

ó, naděj má zas vzplála!

ARMIDA:

Jdu, s bohem, buďte na shledání,

jdu, kam si duše přála!

MUEZIN:

Veliký je Alláh!

LIBRETTO OF THE 2ND ACT

1.výstup

SBOR RYTÍŘŮ:

Při tělu tvém, jež kněz výš vznáší,

tě prosíme, pouť řidiž naši,

při krvi tvé, již bude pít,

krev naši nedej vycedit;

buď s námi, nebes věčný králi,

tvůj věrný lid sem přišel z dáli,

na hrob tvůj zbraň svou zavěsit!

SBOR VOJSKA A LIDU:

Veď pouští dále naše kroky

a ze skal vykouzli vln toky,

buď naše pavéza a štít,

když pro tvé jméno chcem se bít,

dej smělost srdcím, sílu paži,

chcem hrobu tvého býti stráží,

chcem pro tvou slávu žít a mřít!

PETR:

Již klekněte, neb k vám se sklání

teď Nejvyššího požehnání!

2. výstup

GERNAND:

Dost v poušti toho otálení,

to není válka, to je mír!

ROGER:

Nač stále čeká Bohumír,

slyš, Rinalde!

GERNAND:

Zas upad´ v snění.

Však beze všeho otálení

to řeknu vůdci ještě dnes.

Náš tábor v babskou radu kles´,

to prázdných žoků hromada,

již chladný rozum ovládá,

jenž nepovede nikdy k cíli.

ROGER:

Máš pravdu, zde je třeba síly!

GERNAND:

A krušné práce, námahy

a nejvíc k činu odvahy.

My klesli již na houfec bab;

je liknavostí tábor sláb.

ROGER:

Ba věru tak! Rinalde, slyš!

GERNAND:

Ni hlavu nepovznese výš,

vše marné, divná vidina

jej opředla, pojď do táboru,

v svém pokračujme rozhovoru,

snad najdem jinde více ohlasu

a chuti k boji, k zápasu.

DUDO:

Je tábor jedna rodina

a Bohumír jak otec všech,

vláť jeho ňadry boží dech,

on s Bohem všecko počíná

a v jeho taje pouze vnik´

muž boží, Petr poustevník.

Nuž, kroťte zpupných myslí sváry

a důvěřujte ve všem vůdci,

jen poslušnost povede v zdary,

kdo jinak dí, jsou vaši škůdci.

SVEN:

To pravda vše jest, co jsi děl.

UBALD:

Však ticho! Ejhle, hlasatel!

3. výstup

HLASATEL:

Všem nejvyššího vůdce vřelý pozdrav;

před stan svůj ústy mými všechny zve,

kdo rytířského stavu jsou a řádu,

chceť zvěstovati vojsku vůli boží,

již ve snu vyjevil mu archanděl;

po třetím zatroubení čeká všecky

a doufá, všichni že se sejdou sem!

4. výstup

DUDO:

Což neřek´ jsem to, s Bohem hovoří.

GERNAND:

To bude nám zas nové příkoří.

SVEN:

Kde lodě naše, někde na moři!

UBALD:

A zatím hlad nás tady vymoří.

ROGER:

Kdo jeho zpupnost, kdo ji pokoří?

GERNAND:

Čí mysl, čí jen vzdorem zahoří?

GERNANDŮV SBOR:

Však brzy uslyšíme zprávy nové.

DUDŮV SBOR:

Ať žije vůdce, jenž nám otcem slove!

5. výstup

1. STRÁŽ:

Ha, zpátky!

2. STRÁŽ:

Zpátky!

ARMIDA:

Ó, smilování mějte,

mně průchod k vůdci přejte!

DUDO:

Co chcete, nač ty hádky?

ARMIDA:

Chci mluvit s vůdcem, pane!

DUDO:

Snad jsou to věci vážné,

sem vnikáš s myslí smělou.

ARMIDA:

Ba, pro výpravu celou

jsou důležité velmi.

Ó, zažeň tyto šelmy,

slyš úpění mé snažné!

DUDO:

Nuž tedy ať se stane,

zpět, stráže!

ARMIDA:

Pane, dík!

DUDO:

Jen malý okamžik,

na vůdce počkej tady,

až půjde kolem z rady.

ARMIDA:

Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý,

teď u cíle jsi brzy již,

jej, který je tvůj život celý,

zas uvidíš a uslyšíš!

Snad milostí se k tobě schýlí

a v kalich srdce, který zpráh´,

soucitu paprsk vpustí bílý

a štěstí manu po kapkách.

Krok první šťastně učiněn,

teď opatrně dále.

Ó, lásko, čarovný jsi sen,

ó, voň a kveť mi stále,

ve hloubi srdce zapusť kořen

a na mohutný vyrosť peň,

jenž pro nejvyšší hvězdy stvořen,

jejž nesžehne blesků pochodeň.

Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý,

teď u cíle jsi brzy již,

jej, který je tvůj život celý,

ty uvidíš, ty uslyšíš!

PETR:

Co vidím, v táboře je žena cizí

a mladá, v smutku je a spanilá?

ARMIDA:

Nech dotknouti se lemu tvoji řízy,

tvá veleba mne, otče, ranila.

PETR:

Co tady chceš, neznámá cizí ženo,

mám pravdu říci tobě do očí?

V nich vidím hádě dřímat utajeno,

jež rázem tryskne z nich a zaskočí

svou oběť, rostouc v srašlivého zmoka,

zpět, nešťastná, zří satan z tvého oka!

ARMIDA:

Tak tvrdý jsi na ženu, kterou stihla

zlá rána losu, jsi přece kněz.

PETR:

V tvém oku se mi peruť hříchu mihla

a v úsměvu tvém zasyčel mi běs;

zpět, odkuds´ přišla!

ARMIDA:

Já chci, pane, k vůdci!

PETR:

Kol všady pekla plouhají se škůdci

a věčný Bůh mi odpusť hřích,

tys jedním z nich

a proto, že jsi krásná, z nejhorších!

Sem stráže beze všeho hovoru,

na slovo mé ji veďte z táboru!

ARMIDA:

Ó, běda, v necitné jsem ruce padla,

má naděj, poslední květ, v slunci zvadla!

RINALD:

Jak tady spor - zas meč mě vábí,

na ženu s mečem, zpátky, baby!

Jak, svatý otče, dopouštíš,

by slabou ženu týrat směli?

ARMIDA:

Ó, pane, přijmi dík a slyš

můj pláč a srdce nářek vřelý!

PETR:

Ty, Rinalde, mi nezazlíš,

že blaha tvého byl jsem bdělý,

leč pamatuj, že krásy vnadidla

jsou nebezpečná, těžká osidla!

RINALD:

Však, otče, vím; rytíře první ctnost

je vždycky chránit dívčí nevinnost!

Co, dívko, chceš?

PETR:

Chce mluvit s Bohumírem.

ARMIDA:

To přání moje, pane, jediné.

RINALD:

Sám uznáš přece, to že nevinné!

Stráž stržena jen války divým vírem

se prohřešila proti hostinnosti,

já poroučím ji tvoji šetrnosti;

sám dovedu tě k vůdci, pakli mému se,

krásná dívko, svěříš vedení;

též prominout rač otci nábožnému,

on, zvyklý postu jen a modlení,

tvůj vzácný půvab jistě neviděl.

Ty nevíš ani, paní, jak mi žel,

že při tvém prvním v tábor vstoupení

jsi cítila, že tady nepřítel!

ARMIDA:

Ten hlasu tón,

ach to je on,

mé srdce jemu v náruč letí,

ten čacký zjev

mou sžíhá krev

ku polibku a ku objetí!

RINALD:

Ten hlasu tón,

té hlavy sklon,

tak jsem ji viděl v rámci snětí,

ten luzný zjev

mou bouří krev

a duše má jí v náruč letí!

PETR:

Je zmámen on,

zlých obav shon,

ach, bičuje mě v divé změti,

ďábelský zjev

můj budí hněv,

dát oba církev na prokletí!

ARMIDA:

Jak nyní hbitě

mám hodit sítě,

by drahý klesl v náruč moji?

RINALD:

Ó, sladké dítě,

ve stanu skrytě

chci zlíbat krásnou hlavu tvoji!

PETR:

Teď k vůdci hbitě,

bych strhal sítě,

jež tady ženou peklo strojí!

VŠICHNI TŘI:

Já provedu přec vůli svoji!

6. výstup

BOHUMÍR:

Vy, kteří jste mne vyvolili vůdcem,

mou slyšte vůli, již vám teď chci zjevit.

Mně kynul pán, jenž vládne širým světům,

by další krok jsme učinili v poušti.

a v poušť se dali, kde ční Jerusalem.

Však divno nám, že naši vyslancové

se nevrátili z Damašku až po dnes,

že zjevno není nám, zda v nepřátelství

chce trvat s námi jejich král, či přízeň

chce nakloniti ku praporům našim.

RINALD:

To právě, pane, může dívka říci,

o jejíž vyslyšení jsem tě prosil,

je z Damašku a poví pravdu tobě!

PETR:

Ó, neslyš, pane!

BOHUMÍR:

Možno slyšet všecko,

jen úsudek když podřídíme Bohu.

Nuž, předstup, dívko!

Vstaň a hleď mi v tvář.

SBOR RYTÍŘŮ:

Mně jímá divně krásy její zář!

BOHUMÍR:

Jsi z damašku?

ARMIDA:

Přicházím odtamtud.

BOHUMÍR:

Co žádáš na mně?

ARMIDA:

Přemohla jsem stud

a vydala se slepě v řady stanů

a mečů třesk, já prosím za ochranu.

SBOR RYTÍŘŮ:

Té jistě z naší ruky dostaneš!

PETR:

Ó, nevěř, pane, každé slovo lež!

BOHUMÍR:

Vy kroťte ještě čacký oheň svůj!

Ty, luzná cizinko, však vypravuj!

ARMIDA:

Slyš, z hlubin bídy svojí

já zvedám k tobě skráň

v té naději, že k boji

mně vztáhneš v pomoc dlaň.

Jsem dcera Hidraota,

jenž v Damašku byl pán,

při dvoře našem živ byl

zlý ujec Arbilan.

Oslepil mého otce,

jej do žaláře vrh´,

mne s bratrem zamknul na hrad,

sám vládu na se strh´.

O mou pak žádal ruku

a když jsem nechtěla

se vzdáti jeho chtíči,

tu dítě, anděla,

on bratra mého chytil,

v poušť zavésti ho dal,

v plen šakalům a supům

mne za ním z města hnal.

O tobě slyšíc cestou,

o velkém voji tvém,

jdu k tobě za ochranu

tě žádat v hoři zlém.

Ó, skloň se vlídně ke mně,

jen vojska tvého část

již stačí trůn mi vrátit

i starou moji vlast,

mně stačí pomstít vraha,

neb lid můj se mnou jest.

Chci Damašk vzdáti tobě,

tu bílou perlu měst,

chci ukázati cestu

v poušť tvému národu,

jen pomsti bratra mého,

vrať otci svobodu!

Slyš, z hlubin bídy svojí

já zvedám k tobě skráň

v té naději, že k boji

mně v pomoc vztáhneš dlaň!

SBOR RYTÍŘŮ:

Jak možno nečinně zde státi,

chcem válku, meči z pochvy leť!

V boj rozkaz musí vůdce dáti,

ó, vůdče, dej jí odpověď!

RINALD:

Sám v čele vojska já chci státi,

jež Damašk zteče v útoku!

SBOR RYTÍŘŮ:

My všichni chcem ho obléhati,

my všichni jejím po boku.

ARMIDA:

Ó, jaké mám vám díky vzdáti!

PETR:

Než všecky zhouba pekla schvátí,

vstaň, velký vůdce, promluv již!

RINALD:

V svém nitru cítím sopku pláti

a požár její neztrávíš!

SBOR RYTÍŘŮ:

Svou vůli, pane, již nám zjev,

neb po boji vře naše krev!

BOHUMÍR:

Vím ovšem, rytířská je povinnost

vždy hájit potlačnou nevinnost,

a chcem jí také dostát jak se sluší,

však především je dbát o blaho duší:

My na svůj prapor zvedli Kristův kříž,

jen za ním naše touha, naše plání,

ty, dívko, zatím bol svůj ukojiž,

až Jerusalem padne, bez váhání

ti pomoc slétne z ruk naší jistá,

však především buď svaté dílo Krista!

SBOR RYTÍŘŮ:

Tím nová pohana se pro nás chystá.

RINALD:

Abyť by všickni, velký pane,

po tvém jednali věhlasu,

můj meč, ten jistě z pochvy vstane,

by pomohl jí v zápasu.

Sám jediný chci při ní státi,

kdo pravý rytíř, statný rek,

ten se mnou půjde, však se vrátí

jak vítěz brzy nazpátek!

Na cestě Damašk hračkou stečem

a svaté dílo Kristovo

jen získá, neb tou ranou mečem

jest slavně zpola hotovo.

Já sám chci dívce v pomoc jíti,

byťs´ pekla vyštval hlubiny

mně na odpor, já chci se bíti

pro její blaho jediný!

ČÁST RYTÍŘŮ:

My též! My též chcem s tebou jíti!

BOHUMÍR:

Ó, duchu věčný, z moudrosti své moře

jen krůpěj nyní pusť mi v citů vír,

by lidu mému soud můj nezděl hoře,

by v srdce rozbouřená padl mír,

tys vždcky se mnou, řiď můj soud též nyní,

vždy dobře dělá, koho dlaň tvá stíní!

Můj slyšte soud! Uznávám milerád,

že chránit opuštěnou nevinnost

je zákon vám, a proto dovoluji,

by dívce té jste spěli na pomoc.

Však aby nesvár nevznik´ z toho,

spor a hádky zlé, kdo vydat s ní se má,

v mém stanu losem rozhodnuto buď,

ty vyčkej tady zatím osud svůj.

ARMIDA:

Já za vše vzdávám tobě vřelý dík!

7. výstup

RINALD:

Mně nelze čekat dél, jak rozhodne se

ten lhostejný a necitelný soud,

má celá bytost jen se k tobě nese,

mým srdcem, skrání buší krve proud.

Tys paní má, tu již jsem zřel tam v lese,

má rozvaha je pod plamenem troud,

má vůle, cit, můj duch se k tobě sklání,

ty rozkazuj, já žádám slitování!

ARMIDA:

Čím lásce mé jsou tyto vaše boje,

já vídala tě dávno již v svých snech,

tys vyplnil mé žití, to je tvoje,

nuž, s poklidem je v dlani mé teď nech,

ó, lásky svojí otevři mi zdroje,

schlaď duši mou, jež zmírá v plamenech

a vstříc ti nese v jarém rozkvétání

svůj celý vděk, ó, měj s ní smilování!

OBA:

Mně nelze čekat dál, jak rozhodne se

ten lhostejný a necitelný soud,

má celá bytost jen se k tobě nese,

vím, že mi nedáš, nedáš zahynout.

Já objímám tě v nekonečném plese,

mé líce smáčí horký slzí proud,

já cítím božství dech vlát kolem skrání

a nekonečné dýchám smilování!

RINALD:

My prchneme, drahé dítě,

co soud jich?

ARMIDA:

Prchněm okamžitě!

RINALD:

V mé bytosti ty život nový

rozlíváš kouzelnými slovy.

ARMIDA:

Ach, ještě víc ti láska poví!

RINALD:

Ty tvoje vlasy!

ARMIDA:

To tvé čelo!

RINALD:

Ta ústa sladká, tvoje tělo!

Ó, nech mne sníti věčně tak,

a dívati se ve tvůj zrak,

až divně tak by v něm se stmělo jak,

patříme-li do oblak,

kde v daleku se tratí pták.

ARMIDA:

Pojď rychle odsud v moji říš,

tam plná čeká slasti číš,

ji povzneseme ke rtům výš!

RINALD:

Rád poslouchám, ó, pojďme již!

8. výstup

PETR:

Ni o krok dál, já tušil zradu pekla!

ARMIDA:

Pojď, miláčku!

PETR:

Zpět, zmije prokletá!

Sem, bojovníci Krista, zachraňte

zde Rinalda, jenž upad´ v sítě zrady,

sem, na pomoc mu, z pochev taste meč,

a v bubny udeřte, trub vzbuďte vřesk!

Stůj, Rinalde! Tys Kristův, ty jsi náš!

SBOR RYTÍŘŮ:

A my jsme všichni věrná tvoje stráž!

ARMIDA:

Pojď, láska volá!

PETR:

Zůstaň, rozum káže,

ó, kam jste dali meče své a paže,

ó, zrado zlá, ó, peklo vítězí!

ARMIDA:

Jsi ke mně připjat, skován řetězy!

PETR:

Stůj!

RINALD:

Všecko marné; jdu, kam láska volá!

PETR:

Ó, běda, v hříšná zadrhla jej kola,

ven meče z pochvy, násilím dál jděte

a od sebe je mocí odtrhněte!

ISMEN:

Sem ke mně neprodleně vstupte oba,

sem lítá jich se neodváží zloba!

PETR:

To pekla přelud, neustupte zpět!

Jen s Kristem do nich!

ISMEN:

Draci moji, v let!

Ó, lásce slouží nebe, peklo, svět!

SBOR RYTÍŘŮ:

Ký děsný zjev, tam vzduchem oba hřmí

a zem se třese, obloha se tmí,

kdo kročit dál, kdo jednati tu smí?

Ó, Rinalde, rytířstva perlo skvělá,

či nyní osvobodí tebe páž,

jsi ztracen Kristu a výprava celá

se hroutí v zmar...

HLASY Z PODSVĚTÍ:

Je náš, je náš, je náš!

LIBRETTO OF THE 3RD ACT

1. výstup

SIRÉNY (za scénou):

Poutníku, jenž pouště prachem

potácíš se žízní mdlý,

pohleď, kterak zhoubným nachem

z dálky hrozí Samum zlý;

v oázu sem pospěš v loubí,

kde se staré kmeny snoubí,

v jejich vonné, stinné hloubi

oddech, mír a láska dlí.

Oáza tu kyne chladná

a v ní vztyčen vzdušný hrad,

léč nehrozí tady žádná,

nepadneš zla do tenat,

v nezdupané trávě svěží

chladné zdroje tady běží,

na nichž plný paprsk leží,

jak by spal tam zlatý had.

V hustém listí oranž zlatý

čtverácky se usmívá,

hnědý fík a kropenatý

banán tam se ukrývá,

perly zrn v svém nitru chová

plodů hojnost granátová,

mezi nimiž věčně nová

svěžest listí prochvívá.

Pestří lítají zde ptáci

větví tmou jak plameny,

ten v jas tryskne, v stín se ztrácí,

hrají v drahé kameny.

Jak na výsměch němé poušti

z hrdla zpěvní perly pouští

v tmavý pohár lesních houští,

kde zní zlaté prameny.

A než naděješ se náhle

v květné stoje souvrati,

políbení na rty sprahlé

jako vír tě uchvátí;

bílá ňadra, plné boky

vhrouží tebe v blaha toky,

plamennými hltáš loky

lásku v šťastné závrati.

RINALD:

V tom polibku bych dlíti tak chtěl věčně

a stokrát mřít a žít zas nekonečně.

ARMIDA:

Na ňadrech tvých tak nechat svoje skráně

a na nich cítit měkké tvoje dlaně, to štěstí!

OBA:

Užijme je svrchovaně!

NYMFY:

Kde šeptá rákos tiše

a leknín vůni dýše,

tam klid,

kde skrze močál, sítí

se perla skví a svítí,

tam konejší se ňader vlnobití

a cit.

My lučinou a lesem

se v tanci hravém nesem,

teď hloub,

jak chytit bychom chtěly

od slunce záře skvělý,

jenž padá ve vln palác chmurně ztmělý

ten sloup.

On ale jiskrou v jase

nám stále vyhýbá se

až k dnu,

tam stopíme se za ním

jak hudba větru k skráním

nám nese vůni lesa s usmíváním

v říš snů.

RINALD:

Jen níž, jen níž se skloň až k srdci mému

a pověz, jak ti zní as jeho tluk,

zde není rovno ptáku vězněnému,

jejž vábí z lesa druhů zpěvný hluk;

ó, chyť v svou ruku toto plaché ptáče,

než mezi hvězdy tobě uletí,

neb v zlatých kapkách blaženého pláče

je umačkej v svém objetí.

ARMIDA:

Hleď, s větví jaké sladké temno skrádá

se v naší škeble prostor mlhavý,

čas blízko je, kdy tichne větrů váda

a lesem bloudí mlžné postavy;

ó, blíž se přitul, v ňadech mojich vlny

stop jak v moře žhoucí svoji skráň,

tam pohár přetéká, jest plný,

tam stud můj skryl se, plachá laň.

OBA:

Ó, lásko, lásko, nekonečné moře,

kdo vhrouží se k dnu tvojí propasti?

Kdo stihne jas, jenž z tvojí věčné zoře

se line v proudech k zemské oblasti?

Svět celý třímáš pod růžovou patou,

tvůj otrok v prachu červ i v nebi bůh,

buď velebena, číší vrchovatou,

kde vzbouzíš věčný žití ruch!

VÍLY:

Přes pláň i horu

letíme za vámi,

neznáme vzdoru;

jasem i mlhami

do vaší změti,

křídlaté děti,

šíp letí!

Prchejte dále,

však my vás chytneme,

k vysoké skále

za vámi vlítneme

divokým chvatem,

kde kapraď blátem

plá zlatem.

My známe skrýše,

hustý kde voní mech,

kde zvoní tiše

kapek spád v kamenech,

tam zpěv náš ptáka,

v noc když se smráká

vás vláká.

ARMIDA:

Hleď, slunce již se chýlí v svojí dráze,

žár poledne jsme přestáli zde blaze,

čas nejvyšší jít v palác ke stolu.

RINALD:

Vždy za tebou a vždy jen pospolu!

SBOR:

Zde v růží plných stohu,

kde štěstí ze svých rohů

vám sype rozkoš v klín,

zde žijte život bohů,

jejž nezkalí ni stín!

2. výstup

ISMEN:

Na prahu děsných pouští,

kde Samum mraky spouští,

by zhltil zemi v tmách,

já prutu svého kynem

jsem sklenul v loubí stinném

a stromů korunách

si pěkný, vzdušný hrad;

v něm jako ptáčník sedím,

v dál hledím

a ptáčky lákám do tenat.

Již pár jich mám v své kleci,

ó, jsou to statní reci,

šli hledat druha sem:

tu Dudo šedobradý

pad´ v léčku moji zrady,

i Gernand s Tankredem;

ty hostí vzdušný hrad,

kde jako ptáčník sedím,

v dál hledím

a ptáčky lákám do tenat:

pojď, pojď,

strach shoď,

mám vzdušnou loď,

čeká tě choť,

ó, pojď!

O druhém jeden neví

a všichni soptí hněvy

a zde se honí kol,

pryč nemohu, je svírá

můj čár, a Rinald zmírá,

jej tráví lásky bol;

vzplá v noci světlem hrad,

v němž jako ptáčník sedím,

v dál hledím

a ptáčky lákám do tenat.

Tvář svou jsem v starce vrásky

si skryl, však hodů lásky

se dočkám tady přec;

až Rinalda zde zmořím,

pak ruky vzmachem zbořím

tu kouzelnou svou klec;

Armidu, již mám rád,

pak strhnu v náruč svoji,

pak spojí

nás štěstí lásky do tenat:

pojď, pojď,

stud shoď,

mám vzdušnou loď,

čeká tě choť,

ó, pojď!

3. výstup

ISMEN:

Dost, Armido, již nebezpečné hry,

je třeba slyšet povinnosti hlas,

teď přemýšlej, jak zničit Rinalda,

neb nejvyšší již k tomu čas!

ARMIDA:

Já nerozumím nijak řeči tvojí,

co o hře pravíš, já zde nehrám přec!

ISMEN:

Což nechápeš snad těžký úkol svůj?

ARMIDA:

Ó, chápu dobře, to buď přesvědčen,

však nehrám nijak, nebo láska má

je hluboká a silná jako smrt,

má láska k Rinaldovi - rozumíš?

ISMEN:

Smrt vzejde tobě, zaslepená, z ní.

Já tedy, blázen, svoje umění

vám propůjčil, by vskutu doopravdy

vám ku lásky hrám skytlo útulek?

Či šílíš snad jak v domě otce svého,

za neznámým se ženeš dobrodruhem,

jenž oklame tě a pak opustí!

Ó, pamatuj na otce svého osud

a věř, Armido, miluji tě posud!

ARMIDA:

Já s určitostí však ti opakuji,

že Rinalda jen chovám v srdci svém,

on peruť lásky dal mi, po níž pluji,

tou nesena, pod sebou nezřím zem,

tys hnusný mi - on lepý bohatýr,

v něm síla s něhou, něžnost v něm i žár,

na jeho srdci věčný dýchá mír.

ISMEN:

Na jeho srdci stihne tebe zmar!

ARMIDA:

Však neupustím, věř mi, od lásky své!

ISMEN:

V ráz ztroskotám já liché štěstí tvé

tím prutem, jehož mocí vykouzlil

jsem palác ten i nádherný zde sad,

zas ztroskotám a zhroutím všecko v pád,

nuž naposledy vzdej se mojí moci,

a nebo vzdej se záhubě a noci!

ARMIDA:

Ty klameš se, když svými kouzly pyšný

chceš sypati mi písek do očí,

znám podlý chtíč tvůj hltavý a hříšný,

jenž po nejčistším drze útočí,

zpět ode mne, ty bídný pekla plaze,

své duše jedem ty se zalkni sám,

ať více v své tě neuvidím dráze,

neb zahyneš, to slavně přísahám!

Já rovněž moc znám tajuplných kouzel,

já též se vyznám v díle Hekaty,

a byť bys jim se tisíckráte vzpouzel,

mou rukou zhyneš, plaze proklatý,

bys věděl vposled, jakém žil jsi bludu,

na srdci Rinalda dnes spáti budu!

ISMEN:

Ó, kletá, jejž jsi dala výhost studu!

4. výstup

RINALD:

Pojď, večer již se smráká,

vše barvy tlumí v šer

a měsíc v tanec láká

na nebi zástup sfér.

Již měkké lože čeká

a tmavých ze zahrad,

kde fontán s šumem stéká

po mramoru, vlá chlad.

Ó, pojď již, v lásky báje

nám kyne luny srp,

jsou sladké její taje,

je s úsměvem jen strp!

ARMIDA:

Máš pravdu, čas ten letí,

kdo zdrží jeho chvat,

jen jednou ve objetí

lze cele milovat!

Ach, kdo ví, co pak čeká

až vzbudíme se zas,

je život bouřná řeka,

jež trhá každou hráz

i růži panských sadů

i prostý vínek chrp,

a proto v lásky vládu

skloň šíji svou a trp!

ISMEN:

Já ohřál sobě zmiji

na ňadrech, procitla,

teď krví mou se spíjí

a v tělo zachytla

se ostrým zubem, lítá,

a ňadra moje rve,

že bolest hrudí zmítá,

že pláču do krve.

Však zvednu na ni hněvně

msty jedovatý srp

a chřtán jí smáčknu pevně

a v smích řeknu trp!

RINALD a ARMIDA:

Pojď, večer již se smráká,

vše barvy tlumí v šer

a měsíc v tanec láká

na nebi zástup sfér.

Již měkké lože čeká

a tmavých ze zahrad,

kde fontán s šumem stéká

po mramoru, vlá chlad.

Ó, pojď již, v lásky báje

nám kyne luny srp,

jsou sladké její taje,

je s úsměvem jen strp!

ISMEN:

Má pomsta na vás čeká,

svůj zbořím vzdušný hrad,

ba zřím, jak proudem stéká

krev tvoje v tento sad.

Ó, jděte v lásky báje,

já zvedám pomsty srp,

mou kletbu, kouzel taje,

když lásku nechceš, trp!

RINALD:

Pojď Armido, však dobrý starče ty,

za pohostinství přijmi dík,

až dobudeme v slávě Damašek,

chci královsky se tobě odměnit

za službu, již jsi prokázal nám rád,

nám propůjčiv svůj k pohostinství hrad.

ISMEN:

Čas nastal, bych tě z bludu vyvedl,

jdi odtud chlapče, Armida je má!

RINALD:

Zda mračno tobě padlo na rozum,

ty, vetchý kmet - ó, netrop žerty jen!

ISMEN:

Jsem Ismen, vladař celé Sýrie

a Armida je moje nevěsta

a chotí tvojí nikdy nebude;

hleď, Ismen, já jsem mocný čaroděj,

mně stačí máchnout prutem tímto v noc

a rozpadne se tento vzdušný hrad

a v sutinách vás oba pochová!

ARMIDA:

Ne rychle tak, já máchnu rukou též

a v staré kráse zas povstane,

moc proti moci tady stojíme,

ty ustup v noc, která jest domov tvůj;

mám dokázati tobě svoji moc?

RINALD:

Kdes, Armido, mne jímá strach,

ó bdiž se mnou v těchto tmách!

ARMIDA:

Ty, plaze, zpět se navrať v prach

a neburcuj nás v lásky hrách!

ISMEN:

Jsem zkrušen - ale na mžik jen,

však počkejte až vzplane den!

ARMIDA:

Pojď, miláčku, věř v moji moc,

pojď, blažená nám kyne noc!

5. výstup

ISMEN:

Však jděte, jděte v náruč zmaru, tmám,

já pomstím se, to peklu přísahám!

SIRÉNY (za scénou):

Poutníku, jenž pouště prachem

potácíš se žízní mdlý,

pohleď, kterak zhoubným nachem

z dálky hrozí Samum zlý;

v oázu sem pospěš v loubí,

kde se staré kmeny snoubí,

v jejich vonné, stinné hloubi

oddech, mír a láska dlí.

ISMEN:

Ten zpěv? Ó, jistě lemem pouště kdosi

se blíží sem a snad již o vstup prosí;

ó, kdyby peklo seslalo v tu noc

sem někoho z svých sluhů na pomoc.

Však rytíře dva vidím bludnou nohou

se potácet sem - ti mi nepomohou.

Však možná přece za Rinaldem spějí,

v ráz budu opět kmetem v obličeji,

plán zraje v mysli - dobrá, uhlídáme,

zda staré kouzlo ještě v moci máme!

6. výstup

UBALD:

Zde samé kouzlo, samý čar,

kam pohlédneš, tam číhá zmar.

SVEN:

Zde jakýs kmet dlí, blíže hleď,

snad vlídnou nám dá odpověď.

UBALD:

Hoj, starče, čí je tento hrad,

kdo pánem v něm, bych zvěděl rád.

ISMEN:

Armida, velká kouzelnice,

jej pro Rinalda vystavěla.

UBALD:

To stačí, vědět nechcem více.

SVEN:

Ach, ovšem, to nám stačí zcela,

jsme u cíle, teď mysl smělá

nám pomůže a lásky cit

jej z vazby hříchu vyprostit.

ISMEN:

Ó, drazí páni, mýlíte se,

neznáte jistě Armidu,

vy zkameníte dříve v děse

a vrátíte se bez klidu,

sta potvor tam vám v cestu vstoupí,

tam promění se v zmoky sloupy,

neb ďáblů, běsů celý shon

práh střeží, kde s ní dřímá on.

Teď jistě na lože s ní stoupá

a v moři blaha skráň svou koupá,

ó, zpátky obraťte své kroky,

neb hrnete se v zhoubu svou,

ó, zpátky, nežli v pekel zmoky

vstoupíte nohou váhavou!

UBALD:

Nám štítem bude Kristův kříž,

ó, Svene, bratře, pospěš již!

ISMEN:

Vy přece vstoupiti tam chcete,

nuž starce radu vyslechněte!

Ten palác byl kdys statkem mým

od otců vzácným dědictvím,

než Armida mě za vše služby

bezcitně odsud vyhnala,

že Kristu vzdal jsem svoje tužby.

Div nezšílel jsem bezmála,

však v srdci zrál mi pevný cit,

že blízko musí spása být.

Ten palác velmi dobře znám,

tam v sklepě v hloubi svěřen tmám

dlí velký démantový štít,

jenž Michalu kdys z nebe slít´,

když pekla duchy v propast hnal

a házel v bezdno věčných skal.

Tam duchové ho uložili,

tam leží, v osudné až chvíli

jej čistá ruka zvedne zas

a vrátí jemu třpyt a jas.

Než k Rinaldovi pospíšíte,

vy statní reci dovolíte,

bych k štítu onomu směl vést

vše bludné kroky vašich cest.

Ó, pojďte rychle v záři hvězd

podzemní chodbou, přísahám,

ukáži pravou cestu vám.

UBALD:

A jaká toho štítu moc?

SVEN:

Jak můž´ nám přijít na pomoc?

ISMEN:

On v jasný den promění noc,

v něm síla magnetická dřímá,

že ten, který jej v ruce třímá,

je takou oděn velebou,

každého táhne za sebou;

toť Michaelův zářný štít,

v něm slunce s hvězdami lze zřít;

jím ozbrojeni vejdete

v jich lásky hnízdo prokleté

a jeden do komnaty krok,

bez vlády klesne drak i zmok,

a Rinald nechť se namáhá,

za vámi půjde, kam jen chcete.

S ním naroste vám odvaha,

s ním jemu spása i vám zkvete!

UBALD:

Nuž, tedy pro štít a pak s ním

se opásejme vítězstvím.

7. výstup

SIRENY:

Tiše, tiše větřík dýše,

sotva čeří proudy vod,

z listů vonných tmavé skrýše

oranže se dívá plod,

růže šeptají si v pýše:

"zde se strojí lásky hod".

NYMFY:

Ňadra k ňadrům, k ústům ústa,

líbejte se o závod,

lístků s růží sprcha hustá,

slavíka zpěv, šepty vod

zněte v plese, vám který vzrůstá,

jak se strojí lásky hod!

SMÍŠENÝ SBOR:

Hvězdné nekonečné světy,

živočichů všechen rod,

duchů sbor i drobné květy,

všecky jímá lásky svod.

Ňadra k ňadrům, k retům rety,

líbejte se o závod!

8. výstup

UBALD:

Jen dále statně vydrž, Svene můj,

ten štít je těžký jako celá hora,

však pravdu o něm hovořil ten kmet.

SVEN:

Jde Rinald stále, plaché zraky noří

do jeho zářné zrcadelné plochy

a rdí se studem, pláčem chví se ret.

RINALD:

Jsem bezbranný, mně úzkost hrdlo svírá,

kdo sem vás poslal, ó, kterak jsem zrazen,

ó, Armido, kéž propadne se svět!

ARMIDA:

To strašlivá je Ismenova pomsta,

však co ten štít, proč do něho se díváš?

Jen odvrať zrak a nehleď v jeho světlo,

ó, miláčku můj, slyš a vrať se zpět!

UBALD:

Já neudržím štít dél, dobrý Svene!

SVEN:

Jen chvíli ještě do výše ho vznes!

RINALD:

Já musím jít, kam vaše zlost mne žene.

ARMIDA:

Mne jímá zoufalost a strach a děs!

UBALD:

Ó, děsná tíže, břímě bezejmenné!

SVEN:

Jen, bratře, vzhůru, pohleď do nebes!

RINALD:

Vše ztraceno, tma nade mnou se klene.

UBALD a SVEN:

Je vyhráno; mé srdce jímá ples!

ARMIDA:

Slyš, miláčku, v nebe ohvězděné,

jak strpíš to, že úkladem tím kles!

ISMEN:

To pomsta moje - podnikej, co chceš,

na srdci jeho spát dnes nebudeš!

ARMIDA:

Stůj, Rinalde!

UBALD:

V prach padá pekla lež,

pojď, Rinalde, tam Krista nalezneš!

LIBRETTO OF THE 4TH ACT

1. výstup

RINALD:

Sám, v poušti sám, ó hrůzo, byl to sen,

ten divný cval, já věčně na vahách,

dál pouští, nocí, dál, až vzplanul den,

mne divnou silou divný ten štít táh´

a z něho také lilo blesků moře

a padalo v mou duši ubohou,

že zajásal jsem, sotva jitra zoře

se mračnou roztáhnula oblohou.

Ba, z něho zely Erynií tváře,

mne šlehajíce metlami svých kštic

do ňader, boků, v oči prala záře,

že nemoh jsem o krok jíti víc,

až vysílen jsem na poušte kles lemu,

tam pramen zvoní - nemohu však k němu.

Na tváři své polibky její cítím,

na pažích jejích paží oblý tvar,

jak z vlny na vlnu se ňader řítím,

z úst piju nektar, saji sladký zmar.

Blíž k sobě tisknu prahnoucí ta ústa,

kde ohnivá se růže rozvila,

a její lože nade mnou v tom vzrůstá,

já ohlédnu se, a je - mohyla!

Na dvéře těžké dopadají rány:

Slyš, Rinalde, vstaň, již se blíží soud!

Ó, neslyš, lkají rty jí zulíbány,

ó, neslyš, volá, slzí horký proud,

pode sekerami povolily dvéře

a Sveno s Ubaldem se ke mně béře.

Ó, strašná chvíle, kráčejí blíž k loži,

kde s Armidou jsem v něze lásky bděl,

krok jejich duní temně, zrak jich boží

je trestající pomsty archanděl.

Již výše vznesli ten štít démantový,

mé strašné viny děsné zrcadlo,

zkad, nemusili ani plýtvat slovy,

sta blesků v moje srdce upadlo;

já v hříchu svém stál nahý před tím štítem,

jenž háral v mojí duši žhavým třpytem.

A divou silou, magnetickou mocí

ten štít mě táhl stále dál a dál,

ven z lože, z jizby, sadem, vlhkou nocí,

jak struna napjat chvěl se každý sval,

ti strašní dva jej stále zvedajíce

mne bez milosti táhli za sebou,

já v štítu viděl Medusiny líce

se mračit s trestající velebou,

já neslyšel jsem nářky Armidiny,

pláč, kletby, jek, Ismena děsný smích,

stín zatracený šel jsem mezi stíny,

tvář v slzách, čelo v potu krůpějích,

až vysílený zle pod štítu vlivem

jsem padl zde ve sváru citů divém.

Svou hanbu vidím patrně a jasně,

ó, věčný Bože, zadrž přísný soud,

shoď na mne blesk svůj s mraku temné třásně,

slyš úpění mé, viz mých slzí proud!

Ó, lítosti mé pramen rose v moře,

ó, Bože, otče, králi, slyš mne, slyš,

v noc hanby moji očisty vziť zoře

a odpusť vině mojí pro svůj kříž,

pro hřeby tvé, pro trny svatých skrání,

ó, králi, Bože, otče, slitování!

2. výstup

UBALD:

Zde přepadeni Maurů zálohou

jsme nechali ho; tuším, raněn kles´.

SVEN:

Spíš vyslílen tou divou noční honbou,

když přišli Mauři sem, již ležel tady,

za mrtvého jej měli.

PETR:

Tady jest.

Ó, zvedni hlavu, drahý synu,

a dýchej jas a denní mír,

svou duši vybav z pekel stínů,

zkoj v bludném srdci bouře vír!

UBALD:

Ó, vzbuď se k žití na mém klínu

ten, v srdci jenž ti hlodá, štír,

jak povzneseš skráň k Hospodinu,

se uspí brzy v stálý mír!

SVEN:

Bůh vinníkovu nechce vinu,

kde andělských zní tóny lyr;

ve palem rajských věčném stínu

za odpuštěním kráčí mír.

VŠICHNI:

Ó, zvedni hlavu, drahý synu,

Bůh láska je a věčný mír,

blah, v jeho kdo zde kráčí stínu,

ten neví, co je vášní vír!

UBALD:

Otevírá oči...

SVEN:

Vzdychnul zhluboka.

PETR:

Já nakapu mu balzám hojivý

na sprahlé rty...

UBALD:

Hle, ruku pozvedá.

SVEN:

Slyš, Rinalde!

PETR:

Slyš, drahý synu můj!

RINALD:

Kde jsem?

UBALD:

Jsi u svých.

SVEN:

Mezi soudruhy!

PETR:

Což neznáš nás, ó, zapuď z čela stín,

jeť láskou, odpuštěním Hospodin.

RINALD:

Ach, je-li možné odpuštění,

kde k nebi sahal velký hřích,

viz, otče, slza má se pění,

v svých oklamán jsem nadějích.

Já zradil svatý prapor Krista

za mrzké vášně krátký pal;

je služkou hříchu duše čistá;

já svatý prapor zaprodal;

zda mohou slzy smýti vinu,

jež, otče, na tvé nohy řinu?

PETR:

Jak pravil jsem ti, v sadě božím

vyrůstá odpuštění květ,

a do tvé duše mezi hložím

je v kyprou půdu rovněž vset,

ó, zlívej ho tokem slzí

a zkvete na strom bájný brzy

ten odpuštění vzácný květ!

RINALD:

Ó, kéž bych měl zas starou sílu

a zdraví v údech, v oku jas,

k svatému bych se vrátil dílu,

zkad odloudil mne pekel ďas;

ó, dejte meč mi, dejte kopí

a oře sem, dlaň uzdu chopí

a již se řítím ve zápas.

Jsem hotov, otče, krví smýti

tu vinu, jíž jsem zradil kříž,

chci jako lev se v boji bíti

a vznášet svatý prapor výš!

Již z duše býlí mrzké trhám,

za Krista do boje se vrhám;

již, bratři, jdu; však co to? Slyš!

3. výstup

SBOR KŘIŽÁKŮ:

Zas vlaje Kristův prapor svatý

v boj bojovníkům, za ním dál,

kde východ hoří, zoří vzňatý.

Kde Jerusalem vznáší val,

dál, za ním dál;

zas vlaje Kristův prapor svatý,

jímž arcivraha Michal sklál,

dál, za ním dál!

Bůh s námi jest, bůh s námi jest,

dál za ním, dál!

RINALD:

Jak balzám padá této písně zvuk

ve strašné rány mojich muk.

Kam táhnou, otče, tyto svaté sbory?

PETR:

Jdou na Damašek!

RINALD:

Musím jíti s nimi!

UBALD:

Ty nemůžeš!

SVEN:

Vždyť klesneš slabostí!

PETR:

On vstane silný boží milostí;

jen podejte sem Michaelův štít,

dřív hrozný, teď mu bude líbezný,

dřív zkrušil ho, teď vznese vítězný;

neb litoval a slzí hořký křest

to smíru, voda vykoupení jest!

RINALD:

Zas cítím v ňadrech sílu pláti,

zas v srdci, v tepnách buší krev,

v boj vesel chci se zase hnáti

a bíti se jak lítý lev!

Sem prapor Kristův, vzhůru, bratři,

Bůh na nás s výše hvězdné patří.

Nuž za mnou, kde vlá korouhev!

PETR:

Ó, bezdná studno slitování,

zkad k hříšníku se milost sklání,

jak tebe pojmout slovem smrtelným?

UBALD:

Ó, dive, zázraku, on vstává

a jako druhdy mečem mává,

zda možno zrakům uvěřiti svým?

SVEN:

Zrak jemu jako slunce plane,

dech boží mu kol hlavy vane,

ó, bezpečně my zvítězíme s ním!

SBOR KŘIŽÁKŮ:

Zas vlaje Kristův prapor svatý,

dál za ním, dál!

Boj hřímá, Jerusalem zlatý

nám v hvězdách kyne již,

ó, vzneste prapor výš

a za ním dál!

4. výstup

ISMEN:

Hoj, dobře já tě znám!

RINALD:

Však se ti nepoddám!

ISMEN:

Byť jsi byl ďábel sám.

RINALD:

Vždy odvetu ti dám.

ISMEN:

Zde moje rána!

RINALD:

A zde má!

ISMEN:

Tak mečem vlást jen Rinald zdá,

však v této má jest odměna!

RINALD:

Ba, v té poznávám Ismena!

ISMEN:

Tu máš!

RINALD:

V bok, v paž!

ISMEN:

Ta platila tvé přilbě zas!

RINALD:

Krunýři tvému tento ráz!

ISMEN:

Tu máš!

RINALD:

Zle hráš!

Však s žitím svým se neshledáš!

ISMEN:

Ten úskok nebyl hoden rytíře!

RINALD:

Máš v dlani trosky končíře,

teď klekni v prach a pros!

ISMEN:

Tě pojal blud!

RINALD:

Jen odlož stud

a vyznej, že jsi přemožen.

ISMEN:

Mne nepřemůže ledakdos.

RINALD:

Nuž, tedy zhyň!

ISMEN:

Ó, zadrž jen

a nade mnou se slituj v hrozné bídě,

chci sdělit s tebou něco o Armidě.

RINALD:

Té neznám víc! Tu bídnou proklínám

tak strašlivě, jak pekelný tvůj mam!

5. výstup

RYTÍŘ (ARMIDA):

Zpět ustoupiž, já vzývám tebe v boj!

RINALD:

Já ustoupím, však přes tvou mrtvolu.

RYTÍŘ (ARMIDA):

Zda víš, že Armida je mrtva již?

RINALD:

To nejlepší los, jenž ji potkat moh´.

RYTÍŘ (ARMIDA):

Na slova tato nemám odpověď

a pravdu děls - to los je nejlepší.

RINALD:

Ó, nebesa, ten hlas, ten vzrůst - ó, Bože...

Armido má!

ARMIDA:

Miláčku, Rinalde!

Jsem na smrt raněna, dík rukou tvou,

smrt zhojí to, však tvrdá slova tvoje,

ta na věky mne budou v duši žhnout!

Že musela jsem slyšet je z tvých úst!

RINALD:

Ó, vládce nebes, teprv nyní

tvůj spravedlivý cítím soud,

smrt byla by mi dobrodiní,

s ní kdybych směl jen zahynout!

Zas pálí v srdci stará rána,

sup vášně zas mi klove hruď,

ó, Armido, buď požehnána,

však ruko má, ty kleta buď!

ARMIDA:

Umírám, drahý, láskou vroucí

já tobě byla snoubena,

ach, rajsky sladkou, peklem žhoucí;

já zříkala se Ismena,

já otce v bídě zanechala,

já ozbrojila záštím hruď,

ó, lásko, jež´s mne oklamala,

ne Rinald můj, ty kleta buď!

RINALD:

Ó, neklň lásce, vždy jest světlem,

kde lidský krok se ztrácí v šer,

ji dýcháš v sadě májem zkvětlém,

jí slavíš žití svatvečer.

Má teď je sladce zkolébána,

jen o tebe žal rve mi hruď,

ó, Armido, buď požehnána,

ó, Armido má, s bohem buď!

OBA:

V sklon teskné dráhy jsme přec svoji,

v krev tvoje (moje) slunce zapadá,

milenko (miláčku) po zemském ti (mně) boji,

teď rajská kyne zahrada!

Však bychom věčně spolu byli,

ó, sáhni (já sáhnu) v zdroje chladný proud,

a láskou dojem přece k cíli,

jeť milostivý boží soud!

RINALD:

Ó, padejte již z nehodné mé ruky

vy svaté kapky na skráň jí i hruď,

mně vraťte mír a jí utište muky!

ARMIDA:

Hle, bílý zjev mi kyne - s bohem buď!

SBOR KŘIŽÁKŮ:

Zas vlaje Kristův prapor svatý,

dál za ním, dál!

Vše obětujem, Kristův svatý

jen prapor vlát když bude dál!