Všeobecná charakteristika

Umělecký odkaz Antonína Dvořáka patří k základním pilířům evropského kulturního dědictví. Pro dnešního člověka, strhávaného zběsilým úprkem 21. století a vládou všudypřítomného ukřičeného konzumu, může jeho lidská a laskavá hudba představovat pevný bod, nezpochybnitelnou hodnotu, návrat ke kořenům.

Dvořák se již za svého života stal jedním z nejvýznamnějších evropských symfoniků a tvůrců oratorní a komorní hudby. Jeho díla byla od 80. let 19. století provozována špičkovými interprety v nejproslulejších hudebních centrech mnoha zemí Evropy, ve Spojených státech amerických, v Kanadě, Rusku a Austrálii. V závěru svého života byl Dvořák často označován za největšího žijícího hudebního skladatele.

Dvořák je v mezinárodním kontextu nejhranějším českým autorem a nejproslulejším českým umělcem vůbec. Položil základy české kantátové a oratorní tvorbě a byl prvním, kdo v širší míře seznámil Evropu s českou moderní hudební kulturou. Dvořákova hudba – vyrůstající z českých kořenů a zároveň světová, tradiční, ale v každé době moderní – měla a má klíčový význam pro vnímání českých zemí v kontextu evropských kulturních dějin.

Dvořákovo postavení v dějinách hudby je jedinečné tím, že se jedná o jednoho z mála umělců, kterým se ve svém díle podařilo jednoznačně vyjádřit pocit lidského štěstí. Přesto nelze přehlížet také druhý rozměr skladatelovy tvorby. Řada autorových děl – a mnohdy právě těch nejzásadnějších – je na hony vzdálena prosluněné venkovské idyle, se kterou často bývá Dvořákovo dílo automaticky spojováno. Sedmá symfonie, Requiem, Klavírní trio f moll a další skladatelovy opusy představují Dvořáka ve zcela jiné podobě: jako člověka přemítajícího o smyslu lidské existence, jako hloubavého jedince, který se k vnitřní vyrovnanosti musí bolestně probít.

Neoddělitelnou součástí Dvořákova odkazu je také pedagogická činnost na pražské a newyorské konzervatoři, kde pod jeho vedením vyrostla řada vynikajících autorů, či působení v úloze dirigenta: velké množství vlastních skladeb provedl v premiéře i četných reprízách, a dal tak najevo svoji představu o způsobu interpretace daného díla.

Dvořákova dějinná role je rovněž symbolická – jeho dílo reprezentuje na sklonku 19. století zcela novou historickou situaci: české prostředí již necítí potřebu dohánět moderní emancipované národy, ale naopak je schopno kulturní hodnoty evropské ražby vyvážet do světa.