Kompoziční styl

Dvořákova hudba je univerzálně sdělná a působí bezprostředním, „samozřejmým“ dojmem. Jejími největšími devízami jsou výrazná melodičnost, rytmické bohatství a působivá instrumentace. Skladatelovy kompozice zahrnují širokou paletu nálad od radostného výrazu lidského štěstí až po niterné meditace. Výrazným rysem většiny skladatelových kompozic je lyrika.

Dvořák je čelným představitelem okruhu autorů tzv. klasicko-romantické syntézy. Zatímco v rovině výrazových prostředků vytvořil nový, originální jazyk, ve stavbě kompozice obvykle vycházel z tradičních formálních útvarů ustálených v období vrcholného klasicismu, zejména sonátové formy, ronda a variací, a to i v dílech s mimohudebním programem. I když v tomto směru nebyl novátorem, podařilo se mu strukturu tradičních forem obohatit o nové prvky, zejména začleněním stylizace lidového tance furiant na místo scherza v sonátovém cyklu a útvaru dumky na místo věty pomalé.

Jako řada jiných autorů 19. století se i Dvořák nechal v mnoha dílech inspirovat lidovou hudbou. Díky tomu bývá považován za jednoho z reprezentantů tzv. národních škol. Na rozdíl od staršího Bedřicha Smetany, který se soustředil výhradně na českou lidovou tvorbu, Dvořák rozšiřuje inspirační okruh i na folklór dalších slovanských národů a v době svého amerického pobytu i na původní hudbu Afroameričanů a indiánů. Dvořák lidovou hudbu téměř nikdy necituje. Studiem lidové hudby získává povědomí o jejích charakteristických rysech, na jejichž základě tvoří novou hudbu s využitím moderních kompozičních prostředků své doby.