Životopis

rodná světnice Antonína Dvořáka
rodná světnice Antonína Dvořáka

Kořeny

Dvořákův rod byl dlouhodobě usídlen ve středních Čechách, v kraji kolem Kralup nad Vltavou. Součástí regionu je obec Nelahozeves, kde od roku 1818 žili skladatelovi prarodiče. Antonín Dvořák se zde narodil 8. září 1841 jako první z devíti dětí Anně a Františkovi Dvořákovým. Rodina hospodařila v „kontribuční chalupě s vejsadní hospodou“ č. p. 12, při jejímž požáru v létě 1842 zachránil otec budoucího skladatele před uhořením. Všichni Antonínovi předci z otcovy strany byli řezníci nebo hostinští a automaticky se předpokládalo, že prvorozený živnost zdědí. Kromě řeznického řemesla se ve Dvořákově rodu geneticky předávala i jiná vloha: nadání k hudbě. „Muziku“ však považovali jen za příjemné zpestření každodenní všednosti a způsob přivýdělku. Brzy ale začalo být zřejmé, že u Antonína tomu bude jinak.

rodný dům Antonína Dvořáka
rodný dům Antonína Dvořáka

dětství

V hudbě všechny daleko převyšoval, a tak ho otec svěřil nelahozeveskému učiteli a hudebníkovi Josefu Spitzovi, aby synovy vlohy dále rozvíjel. Mladý Dvořák brzy zvládl hru na housle a obveseloval společnost při vesnických tancovačkách a časem absolvoval i své první sólové vystoupení jako houslista v kostele v nedalekém Vepřku. Dvořákovo dětství však bylo přece jen úzce spjato především s vypomáháním v otcově živnosti a s přípravou na její převzetí. K tomu patřily také návštěvy trhů v okolí, kam otec se synem chodili vybírat dobytek. Podle pozdějšího vlastního vyprávění vedl jednou mladý Dvořák z jarmarku na provazu divoké dobytče, které ho dovláčelo až do rybníka. Tehdy se prý v pláči zařekl, že řezníkem nikdy nebude. Do té doby také spadá Dvořákovo seznámení s lokomotivami, jeho pozdějším celoživotním zájmem. Když mu bylo devět let, byl svědkem budování železniční trati, která vedla právě přes Nelahozeves. V létě 1851 pak vsí projela první parní lokomotiva, vrchol tehdejšího technického umu. Lze se domnívat, že právě tyto dojmy z dětství podnítily jeho budoucí zaujetí vším, co souviselo s moderní dopravou.

Antonín Liehmann
Antonín Liehmann

Zlonice

Zanedlouho po ukončení povinné školní docházky vyslal otec mladého Antonína do nedalekých Zlonic, kde měli příbuzné. Dvořák se tak se roku 1853 ve svých dvanácti letech dostal pod dohled zlonického kantora a multiinstrumentalisty Antonína Liehmanna. Z lokálního hlediska vynikající hudebník brzy rozpoznal v mladém Dvořákovi mimořádný talent, a tak ho začal zasvěcovat do základů harmonie a hry na varhany, housle a klavír, později mu také dovolil hrát při mších. V té době vznikaly první Dvořákovy skladatelské pokusy, drobné polky. Protože se Dvořák mnohem víc než čemukoli jinému věnoval hudbě, stále zaostával ve znalosti němčiny, která byla pro něj jako budoucího živnostníka nepostradatelná. Otec ho proto vyslal na rok do České Kamenice (tehdy Böhmisch Kamnitz s převážně německy hovořícím obyvatelstvem) na „handl“, aby se v jazyce zdokonalil. Zde si Dvořák nejen vylepšil své znalosti jazyka, ale také se věnoval hudbě. Seznámil se totiž s místním regenschorim, Franzem Hankem, který ho nechával hrát při mších na varhany v místním kostele. Dvořák se řeznickému řemeslu nikdy nevyučil, neboť Liehmannovi se nakonec podařilo přesvědčit Františka Dvořáka, že mimořádný talent jeho syna zasluhuje soustavnou péči a vzdělání, které může poskytnout jen odborný hudební ústav. Na podzim 1857 se tak šestnáctiletý Dvořák stěhuje do Prahy.

Prozatímní divadlo
Prozatímní divadlo

na vlastních nohách

Do života vstupoval mladý Dvořák velmi nuzně. Dlouhá léta – až do doby, kdy se oženil – žil u příbuzných a v pronájmech na různých pražských adresách. Nejprve u sestřenice v Dominikánské ulici, později u otcovy nejmladší sestry na Karlově náměstí, asi jeden rok ve Václavské ulici a mezitím bydlel jeden nebo dva roky v podnájmu na Senovážném náměstí. Když opouštěl varhanickou školu, bylo mu necelých osmnáct let a od rodičů již nemohl očekávat finanční podporu, tím spíše, že otcova živnost stále více upadala. Přihlásil se tedy do konkurzu na místo varhaníka v kostele sv. Jindřicha. Z šesti uchazečů sice vyšel jako nejlepší, ale přesto nebyl přijat s odůvodněním na nedostatek praxe. Přibližně ve stejné době se rozhodl přijmout místo violisty v kapele Karla Komzáka, nevelkém orchestru, který hrával nenáročnou hudbu na tanečních zábavách, v restauracích a na promenádních koncertech. Když bylo na podzim 1862 otevřeno Prozatímní divadlo, celá Komzákova kapela byla angažována jako základ operního orchestru. Dvořák pak téměř devět let hrál denně violové party v operách Verdiho, Meyerbeera, Donizettiho aj., často pod taktovkou kapelníka Bedřicha Smetany. Tento příval hudby mu však nestačil a bezpočet partitur studoval i doma. Při svých skromných příjmech si nemohl dovolit noty kupovat, a tak si je většinou půjčoval od svého přítele, skladatele a sbormistra Karla Bendla, do jehož bytu docházel často i přehrávat na klavír.

varhanická škola v Praze
varhanická škola v Praze

studia

Při výběru vhodného vzdělávacího ústavu padla volba na pražskou varhanickou školu. Ústav pro církevní hudbu, jak se škola oficiálně nazývala, sídlil v Konviktské ulici na Starém Městě a poskytoval vzdělání v oblasti varhanní hry, harmonie a kontrapunktu. Zázemí školy bylo na velmi nízké úrovni: sestávalo ze tří neútulných tříd v omšelé budově bývalé jezuitské koleje a studentům byly k dispozi jen jedny nekvalitní varhany. Tyto nedostatky však byly kompenzovány výborným pedagogickým sborem, který byl schopen svým žákům vštípit solidní základy hudební teorie i praxe. Současně s varhanickou školou navštěvoval mladý Dvořák německou školu, jejíž čtvrtou třídu ukončil roku 1858. Téměř od počátků studií byl také členem orchestru Cecilské jednoty, kde získal nejen cenné zkušenosti jako orchestrální hráč na violu, ale i základní orientaci v hudbě 19. století. Absolutorium na varhanické škole složil v červenci 1859 veřejným koncertem, na němž hrál kromě Bachova preludia a fugy i dvě skladby vlastní: Preludium D dur a Fugu g moll. Patří k prvním Dvořákovým skladbám, které se dochovaly ve skladatelově rukopisu.

Smyčcový kvintet, op. 1
Smyčcový kvintet, op. 1

skladatelem

Zároveň s intenzivním studiem děl velkých mistrů již tvořil i hudbu vlastní. Zřejmě v té době napsal velké množství skladeb, z nichž provedena nebyla žádná a většinu z nich autor sám později podrobil kritické autocenzuře a partitury zničil. Prvním hudebním dílem, se kterým byl spokojen natolik, že mu přidělil opusové číslo 1, a oficiálně tak započal svoji skladatelskou dráhu, byl Smyčcový kvintet a moll z roku 1861 (skladateli bylo necelých 20 let), následoval Smyčcový kvartet A dur, op. 2. Brzy se Dvořák odvážně pokusil o vrcholnou hudební formu: zkomponoval svoji První symfonii v tónině c moll s podtitulem „Zlonické zvony“ a vzápětí se pustil do rozsáhlé Druhé symfonie B dur, kterou vytvořil za pouhé dva měsíce. Mezitím ještě stihl pro spoluhráče z orchestru vytvořit Koncert pro violoncello A dur. To vše za stísněných podmínek v podnájmu, kde jedinou místnost sdílel s několika dalšími nájemníky.

Josefina a Anna Čermákovy
Josefina a Anna Čermákovy

osudová láska

Dvořákův žák a zeť Josef Suk později vyprávěl, snad na základě sdělení samotného skladatele, že právě do období kolem roku 1865 spadá také Dvořákovo okouzlení mladou herečkou Prozatímního divadla, Josefinou Čermákovou. Setkání s touto ženou bylo v jistém smyslu určující pro jeho celý další soukromý život, neboť později se oženil s její mladší sestrou Annou (stejný model nacházíme i u Mozarta a Haydna). Kromě toho, že Dvořák působil v témže divadle jako Josefina, měl možnost se s ní setkávat také při svých návštěvách v rodině Čermákových, kam si pravidelně docházel přivydělávat hodinami klavíru. Milostné vzplanutí k herečce skladatel vtělil do cyklu milostných písní, nazývaných Cypřiše podle básnické sbírky Gustava Pflegera-Moravského, která byla podkladem zhudebnění. Josefina se později provdala za hraběte Václava Kounice, avšak vřelý vztah k Josefině si Dvořák zachoval a s oběma zůstal v přátelském styku po celý život. K Cypřišům se Dvořák později mnohokrát vrátil, a tak můžeme jejich melodie nalézt v celé řadě dalších skladeb.

plakát ke koncertu s premiérou Hymnu
plakát ke koncertu s premiérou Hymnu

první úspěchy

Angažmá v orchestru Prozatímního divadla představovalo pro Dvořáka mimořádnou inspiraci světovou operní literaturou i zatím ojedinělou tvorbou domácí, což mělo zřejmě zásadní vliv na jeho rozhodnutí pokusit se po hudbě komorní a symfonické také o dílo operní. Jako naprosto neznámý a nemajetný skladatel nemohl si dovolit objednat nové libreto, a tak použil starší text, Alfréd Veliký, z pera německého novoromantického básníka Karla Theodora Körnera. Dvořákova operní prvotina Alfred se za autorova života nikdy nehrála. Vzápětí se pustil do druhé opery, Král a uhlíř, kterou po dokončení nabídl Prozatímnímu divadlu k nastudování. Po několika zkouškách mu však byla partitura vrácena jako nehratelná, na což Dvořák reagoval tím, že na stejný text napsal operu zcela novou. Druhé zhudebnění již hratelným shledáno bylo a Dvořák se mohl poprvé veřejnosti představit jako operní autor. Rozhodující vliv na skladatelovo výrazné prosazení na domácí půdě však měl mimořádný úspěch provedení Hymnu „Dědicové Bílé hory“ na text Vítězslava Hálka v březnu 1873. Dosud anonymní violista orchestru Prozatímního divadla se tímto dílem etabloval jako originální tvůrce s nadějnou budoucností a úspěch mu byl zároveň motivací k další skladatelské práci. Povzbuzen nadšenými ohlasy na Hymnus teď chrlil jedno dílo za druhým: Symfonii č. 3 Es dur a Symfonii č. 4 d moll, tři smyčcové kvartety, jednoaktovou komickou operu Tvrdé palice a řadu dalších skladeb, z nichž některé se nedochovaly.

oddací list
oddací list

svatba

Zároveň s oživením skladatelské dráhy došlo k zásadním změnám i ve Dvořákově osobním životě. Nadále docházel do rodiny Čermákových jako učitel klavíru a časem si vytvořil úzký vztah k Anně, Josefinině mladší sestře. S Annou Čermákovou ho pojila láska k hudbě – Anna hrála na klavír a její zpěv byl vysoce ceněn, později účinkovala i v provedeních manželových děl. Pár vstoupil do manželského svazku 17. listopadu 1873 v kostele sv. Petra; Dvořák v tomto roce dosáhl dvaatřceti let věku, Anna byla o třináct let mladší. V době sňatku nebyla Anna podle tehdejších zákonů plnoletá, byla však ve čtvrtém měsíci těhotenství. Novomanželé zpočátku bydleli u Anniny matky Klotildy Čermákové, ale po pár měsících se přestěhovali do skromného bytu v ulici Na Rybníčku. Tam se jim v dubnu 1874 narodil první syn Otakar, po němž brzy následovaly dcery Josefa a Růžena. Hmotná situace rodiny byla velice tíživá, jejich přátelé dokonce mezi sebou uspořádali peněžní sbírku. Anna do skromného rozpočtu domácnosti přispívala občasnými honoráři z účinkování na kůrech pražských kostelů. Dvořák se zároveň rozhodl přijmout místo varhaníka v kostele sv. Vojtěcha, kde pak působil tři roky. Hlavní zdroj financí však i nadále představovaly příjmy ze soukromých kondicí. 

Johannes Brahms
Johannes Brahms

finanční nezávislost

Situace se obrátila počátkem roku 1875. Dvořák se rozhodl zažádat o státní stipendium, které bylo každoročně udělováno mladým nemajetným umělcům, u nichž se prokáže výrazný talent. K potvrzení o nemajetnosti, které si Dvořák vyžádal na pražském magistrátu, připojil žádost o stipendium, partitury posledních dvou symfonií a dalších skladeb a vše odeslal Ministerstvu kultu a vyučování do Vídně, kde se o přidělování stipendií rozhodovalo. Byla mu přiznána nejvyšší možná podpora 400 zlatých, což pro mladou rodinu představovalo veliké jmění. Dvořák uspěl i v dalších letech, celkem pětkrát za sebou. V porotě, která o udílení stipendií rozhodovala, také zasedal – počínaje Dvořákovou druhou žádostí – již tehdy slavný Johannes Brahms. Pro Dvořáka měl od počátku velké uznání a později s ním navázal celoživotní přátelství. Na Brahmsovo doporučení začal také Dvořákova díla vydávat jeden z nejvýznamnějších německých nakladatelů, Fritz Simrock. Honoráře, zpočátku velmi nízké, se s rostoucím skladatelovým věhlasem později přece jen postupně zvyšovaly.

Moravské dvojzpěvy
Moravské dvojzpěvy

krok za hranice

Následující období znamenalo v Dvořákově kariéře strmý vzestup, neboť státní stipendium mu umožnilo intenzivněji se věnovat tvorbě a kontakt s významným německým vydavatelstvím představoval důležitý záchytný bod na cestě k mezinárodním kontaktům. Bylo již na čase, neboť přes obrovské množství dosud vytvořených hudebních děl byl více než třicetiletý Dvořák pro širokou veřejnost stále bezejmenným autorem. Z hlediska další Dvořákovy umělecké dráhy byly nejvýznamnějším dílem tohoto období Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance, kterými na sebe Dvořák obrátil pozornost kritiky zejména v německy mluvících zemích. Kromě nich však vznikla celá řada dalších skladeb, mj. populární Serenáda E dur pro smyčcový orchestr, Klavírní kvartet D dur či Pátá symfonie F dur.

Stabat mater
Stabat mater

rodinná tragédie

Po tomto radostném tvůrčím období, naplněném intenzivní skladatelskou prací, však přišla nečekaná rána. Po smrti dcery Josefy, která zemřela dva dny po narození, umírá za tragických okolností v srpnu 1877 roční dcera Růžena (otrava fosforem) a měsíc nato i tři a půl roku starý syn Otakar (podlehl neštovicím). Dvořákovi během krátké doby přišli o všechny tři děti. Skladatel již po smrti prvního z nich vytvořil klavírní verzi kompozice, která se stane jednou z jeho nejproslulejších: Stabat mater. Po ztrátě dalších dvou dětí se Dvořák k textu středověké latinské sekvence, pojednávající o utrpení Panny Marie nad ukřižovaným synem, znovu vrátil a dal jí definitivní, orchestrální podobu. Oratorium Stabat mater později významně přispělo k Dvořákově světové slávě.

Slovanský tanec č. 1
Slovanský tanec č. 1

slovanské období

Aby co nejdříve zapomněli na tragické události nedávné doby a také zřejmě kvůli sousedům, kteří hrou na klavír rušili skladatele při práci, přestěhovali se Dvořákovi z ulice Na Rybníčku na novou adresu Žitná 10 (dnes 14), kde zůstali už natrvalo. Následující tři roky (cca 1878–1880) bývají v kontextu Dvořákovy tvorby označovány jako slovanské období. Vyznačují se výrazným příklonem ke kořenům slovanské lidové hudby a zároveň představují jedno z nejplodnějších autorových období. Hudba „okořeněná“ slovanským koloritem byla žádaným artiklem jednak v českých zemích (z vlasteneckých pohnutek), jednak v zahraničí (pro svůj „exotický“ ráz). Během relativně krátkého časového úseku vzniklo velké množství skladeb, mj. další Moravské dvojzpěvy, Serenáda d moll pro dechové nástroje, tři Slovanské rapsodie, řada klavírních skladeb, Slovanský“ smyčcový kvartet, Česká suita a také první řada proslulých Slovanských tanců. Následuje Symfonie č. 6 D dur, o které dirigent Václav Talich později prohlásil, že jde o dílo naplněné „tepem krve české země“.

Royal Albert Hall v Londýně
Royal Albert Hall v Londýně

do Anglie

Počátkem 80. let Dvořákova hudba pronikla až do tradiční země hostitelů všech hudebních géniů a jednoho z nejvýznačnějších hudebních center, do Anglie. Od Händlových dob se zde udržovala silná tradice v provádění oratorních a kantátových děl a ve chvíli, kdy kultivované londýnské publikum poznalo Stabat mater, bylo rozhodnuto. Dvořák byl pozván do Londýna, což pro jeho celou další kariéru představovalo klíčový moment. Zájem o jeho hudbu neustále rostl, tamější hudební instituce a festivaly si začaly konkrétní skladby přímo objednávat, a tak byla většina skladatelových cest za kanál La Manche spojena s uvedením nového díla v premiéře. Týká se to především Sedmé symfonie napsané pro Londýn, oratoria Svatá Ludmila pro festival v Leedsu, kantáty Svatební košile a Requiem pro festival v Birminghamu. Ostrovní zemi navštívil Dvořák celkem devětkrát a každá cesta byla triumfem pro něj i pro českou hudbu. Vyvrcholením jeho kontaktů s Anglií bylo udělení čestného doktorátu univerzitou v Cambridge v červnu 1891.

Dvořákův letní dům na Vysoké
Dvořákův letní dům na Vysoké

Vysoká

Současně s evropským věhlasem (kromě Anglie se již Dvořákova hudba hrála také ve Vídni, Budapešti, Lipsku, Berlíně aj.) přišly šťastné okamžiky i ve skladatelově soukromém životě. V průběhu let 1878–1888 se manželům Dvořákovým narodilo postupně šest zdravých dětí, které se již všechny dožily dospělého věku. Brzy po narození dcery Anny byla celá rodina pozvána Josefinou Kounicovou na zámeček ve Vysoké u Příbramě, který dostala svatebním darem od svého manžela, hraběte Václava Kounice. Dvořákovi Vysoká učarovala tak, že od švagra odkoupil starší stavení se zahradou na druhém konci vesnice a nechal ho upravit pro potřeby své rodiny. Následujících dvacet let zde rodina rok co rok trávila letní měsíce a Dvořák zde vytvořil velké množství hudebních děl, z nichž mnohá patří k autorovým nejproslulejším.

část návrhu smlouvy s newyorskou konzervatoří
část návrhu smlouvy s newyorskou konzervatoří

americké období

Roku 1891 se poprvé objevila nabídka, která měla pro Dvořákův život i tvorbu zásadní důsledky: pozvání do Spojených států amerických. Podnikavá prezidentka Národní hudební konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se rozhodla zvýšit prestiž školy tím, že nabídne post ředitele přední osobnosti evropské hudby. Volba padla na českého mistra. Po dlouhém váhání nakonec skladatel podepsal smlouvu, která ho zavazovala vést hudební ústav a vyučovat skladbě, to vše za honorář třicetkrát vyšší, než mu mohla nabídnout konzervatoř pražská. Počátkem školního roku 1892/93 odplul Dvořák za oceán, kde s jednou přestávkou strávil dva a půl roku. Své pocity a dojmy brzy vtělil do proslulého díla: v lednu 1893 začal skicovat Symfonii č. 9 e moll s podtitulem „Z Nového světa“. V létě odjel Dvořák s rodinou na prázdniny do vesnice Spillville ve státě Iowa, kde dodnes žijí potomci českých emigrantů. Skladatel se zde cítil jako doma. V radostném rozpoložení zde během několika málo dnů vychrlil radostný Smyčcový kvartet č. 12 F dur, zvaný „Americký“, a vzápětí Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, díla nevšední melodické invence. Po návratu do New Yorku ho kromě vyučování čekala také triumfální premiéra Novosvětské, která se odehrála 16. prosince 1893 v Carnegie Hall. Během následujících prázdnin již skladatel neodolal, aby nestrávil nějaký čas ve vlasti, na Vysoké. Během tohoto letního intermezza vznikl cyklus osmi Humoresek pro klavír. Školní rok 1893/94 je spojen s kompozicí Dvořákova nejintimnějšího díla, Biblických písní. V posledním roce skladatelova pobytu ve Spojených státech pak vznikl slavný Koncert pro violoncello h moll.

Rudolfinum
Rudolfinum

opět doma

Po definitivním návratu ze Spojených států se Dvořák opět vrátil k výuce na pražské konzervatoři a ke svým žákům, mezi něž patřili i budoucí přední čeští skladatelé Oskar Nedbal, Vítězslav Novák a Josef Suk, který se zanedlouho oženil s Dvořákovou nejstarší dcerou Otilií. Roku 1896 došlo k významné události pro český kulturní život. Bylo ustanoveno nové hudební těleso, které se během následujících let stalo nejproslulejším domácím orchestrem: Česká filharmonie. Jako nejslavnější český žijící skladatel byl Antonín Dvořák požádán, aby na koncertě v Rudolfinu, zahajujícím její činnost, dirigoval program složený z vlastních děl.

Rusalka
Rusalka

svět mýtů

Závěr skladatelova života se nesl ve znamení příklonu k říši bájí a pohádek. Nejprve Dvořák přistoupil ke kompozici čtyř symfonických básní na texty ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Postupně tak vznikl Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. Jedná se o jedny z mála skladatelových příspěvků k žánru programní hudby. Dvořákovu tvorbu uzavírají tři jevištní díla. Nejprve opera komická (a v jistém smyslu i autorova nejoriginálnější), Čert a Káča. Poté skladatelova opera nejhranější, lyrická Rusalka, jejíž premiéra v roce 1901 představovala pro skladatele jednoznačný triumf a satisfakci i na poli operním (doposud byl vnímán především jako autor hudby symfonické a komorní). Dvořákovým posledním dílem vůbec je opera Armida s exotickým námětem z prostředí orientu. Premiéra v březnu 1904 nedopadla podle autorových představ především vinou nedbalého nastudování. K rozmrzelosti z jevištního ztvárnění opery se přidaly i zdravotní potíže. Skladatel byl nucen kvůli ledvinovému záchvatu opustit během představení divadlo.

poslední fotografie...
poslední fotografie...

smrt

Ledvinovou koliku zkomplikovaly nachlazení a chřipka, a tak ošetřující lékař předepsal Dvořákovi klid na lůžku. Pacientův stav se přechodně zlepšil ráno 1. května a skladatel projevil přání usednout s rodinou k nedělnímu obědu. Po polévce se mu však udělalo nevolno a brzy nato ztratil vědomí. Narychlo přivolaný lékař už mohl jen konstatovat smrt, jejíž příčinou byla oficiálně stanovena mozková mrtvice. Podle poznatků moderní medicíny však byla smrt pravděpodobně způsobena plicní embolií, která pacienta postihla po dlouhodobém klidu na lůžku.

PRVNÍ DNY PO SMRTI A POHŘEB ANTONÍNA DVOŘÁKA