česky | English

minulost a budoucnost „dvořákova domu“

Dům s adresou „Žitná 564, Praha 2“ byl donedávna jedním z nejzanedbanějších objektů v centru metropole, jehož zchátralý vzhled ve srovnání s řadou úpravných uličních fasád sousedních domů doslova bil do očí a v médiích se o něm hovořilo jako o ostudě pražské památkové rezervace. Nezasvěcené kolemjdoucí by jistě nenapadlo, že právě v tomto domě po dobu více než čtvrtstoletí žila a také zemřela světově nejproslulejší osobnost české kultury, hudební skladatel, dirigent a pedagog Antonín Dvořák. Této skutečnosti nasvědčovala jedině jeho omšelá busta, která ovšem - umístěná na úrovni prvního patra nad průčelním balkónem zarostlým plevelnou vegetací - nebyla příliš vidět a nájemníci na ní navíc sušili prádlo. Co si asi o úrovni naší současné kultury mysleli četní zahraniční turisté, když se vyzbrojeni průvodci vydali prohlédnout si někdejší skladatelovo bydliště? V poslední době se naštěstí situace začala výrazně obracet k lepšímu a zdá se, že v budoucnu by mohl celý objekt znovu ožít. Než se zaměříme na současnost a budoucnost „Dvořákova domu“, jak bývá obvykle nazýván, shrňme si nejdříve stručně jeho historii s ohledem nejen na jeho nejvýznamnějšího nájemníka, ale i na řadu dalších osobností české i světové kultury, které jsou s domem spojeny.
Antonín Dvořák s manželkou Annou se do domu v Žitné ulici, zvaného „U Pešinských“ nebo také „U bílého lva“, přistěhovali na podzim 1877 ze svého předchozího bydliště v nedaleké ulici Na Rybníčku. Zdá se, že rozhodujícím kritériem pro výběr adresy byla skutečnost, že nikdo z nájemníků nevlastnil klavír (aby měl Dvořák klid pro práci zajištěnu i do budoucnosti, měl prý dohodu s majitelem domu, že do žádného bytu, který sousedil přímo s Dvořákovým, nepřijme nájemníka s klavírem). Změna adresy vnesla do života manželů ještě jeden, podstatnější zlom: postupně se jim zde narodilo šest dětí, které se všechny dožily dospělosti (na rozdíl od prvních tří dětí narozených Na Rybníčku, které zemřely v útlém věku). Dům v Žitné byl relativně nedávno před Dvořákovým příchodem (a dále i během skladatelova pobytu) zásadně přebudován – původní obytný objekt se zahradou byl přestavěn na moderní nájemní dům s tehdy oblíbenou historizující fasádou. Celá stavba získala velkorysé proporce: na průčelní trakt, viditelný z ulice, navazují v zadní části objektu další tři křídla se dvěma dvory. V jednom z těchto zadních traktů se také nacházel první byt Dvořákových na této adrese. Rodina se v rámci domu totiž postupně třikrát přestěhovala, pokaždé do většího a reprezentativnějšího bytu, tak jak to vyžadoval rozrůstající se počet jejích členů a jak to dovolovaly skladatelovy zvyšující se příjmy. Přesné umístění jednotlivých bytů a časové ukotvení jednotlivých „přesunů“ Dvořákovy rodiny v rámci domu nebylo donedávna známo. Na základě dosud nepublikovaného průzkumu předního dvořákovského badatele Dr. Davida Beveridge (z nějž tento článek mj. čerpá) lze nyní s poměrnou přesností tyto údaje stanovit. V prvních třech bytech přebývali Dvořákovi relativně krátce, v souhrnu asi 6 let. V posledním, čtvrtém bytě žil Dvořák s rodinou posledních asi 20 let svého života a také v něm roku 1904 zemřel. Tento byt se nacházel ve druhém patře průčelního traktu, při pohledu z ulice zcela vpravo.
Antonín Dvořák vytvořil v Žitné podstatnou část svého skladatelského odkazu včetně některých symfonických, operních a vokálně-instrumentálních děl, která jsou považována nejen za vrcholy autorovy tvorby, ale která patří k nejvýznamnějším výtvorům světové hudby vůbec. Některá z nich zde vznikla cele, některá zčásti. Jedná se řádově o desítky kompozic různých žánrů a různého rozsahu, z nichž mezi nejvýznamnější lze zařadit symfonie č. 6, 7 a 8, symfonické básně na náměty z Erbenovy „Kytice“, klavírní i orchestrální verzi první řady Slovanských tanců, Requiem, oratorium Svatá Ludmila, klavírní trio „Dumky“ a posledních pět oper: Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida. Skladatel měl na komponování vyhrazenu samostatnou pracovnu s klavírem značky Bösendorfer, který se dnes nachází v expozici Muzea Antonína Dvořáka v Praze, stejně jako další části vybavení pracovny, zejména psací stůl, u kterého Dvořák komponoval. Dochovala se také fotografie této pracovny, pořízená v závěru Dvořákova života (pravděpodobně roku 1901), která je jediným známým obrazovým dokumentem bytu. Další dvě dochované fotografie pořízené za skladatelova života v domě v Žitné zachycují Antonína Dvořáka a Josefa Suka na pavlači domu, respektive skladatelovu dceru Aloisii tamtéž. Také poslední dvě Dvořákovy fotografie, pořízené už po jeho smrti, byly pořízeny v Žitné – zachycují skladatele v rakvi.
Historicko-kulturní význam budovy nespočívá jen v dlouhodobém pobytu Antonína Dvořáka, do jejích dějin se zapsala i dlouhá řada dalších osobností, které skladatele navštěvovaly. Mezi nejvýznamnější patří Dvořákovi „kolegové“: Johannes Brahms, Leoš Janáček, Edvard Grieg a Petr Iljič Čajkovskij, v jehož případě máme k dispozici i krátký deníkový záznam, týkající se jeho návštěvy v únoru 1888: „Oběd u Dvořáka. Jeho žena je prostá, sympatická žena a výborná hospodyně.“ Leoš Janáček v bytě Dvořákových dokonce krátce bydlel, a to v létě 1883, když Dvořákovi trávili prázdniny na Vysoké a byt mu poskytli k dočasnému užívání. Jsou doloženy také návštěvy dalších dvou významných osobností tehdejšího hudebního života, předního vídeňského hudebního estetika a kritika Eduarda Hanslicka a berlínského hudebního vydavatele Fritze Simrocka, jehož nakladatelství tehdy patřilo k nejvýznamnějším v Evropě a publikovalo převážnou část Dvořákova díla. Hlavně v 80. letech Dvořákův byt často navštěvovala jedna z nejvzdělanějších žen tehdejší Prahy, libretistka Marie Červinková-Riegrová, která pro skladatele vytvořila libreta k jeho operám Dimitrij a Jakobín. Dvořákův byt prokazatelně navštívil také další literát, básník Julis Zeyer. Od 90. let se u Dvořáka často objevovali jeho studenti z konzervatoře, pozdější významní hudební skladatelé Vítězslav Novák a Josef Suk, a také budoucí světový houslista Jan Kubelík. V domě se narodil a dlouhodobě bydlel akademický sochař Josef Mařatka (který později vytvořil Dvořákovu bustu pro foyer Národního divadla) a dům obýval také malíř Jaroslav Věšín. V lednu 1901 docházel do Dvořákova bytu opakovaně malíř Max Švabinský, který zde vytvořil slavný Dvořákův portrét (jednalo se o objednávku architekta Josefa Hlávky jako dar pro svoji choť Zdenku).
 
Z dobových dokumentů vyplývá, že Dvořák v posledních letech života uvažoval o koupi vlastního domu v Praze a radil se v této věci se svými přáteli. Ke koupi nakonec nedošlo, ale na základě „rodinné rady“ bylo rozhodnuto, že si Dvořákovi najmou prostornější a reprezentativnější byt na rohu Vyšehradské a Benátské ulice. Ke stěhování mělo dojít v průběhu května 1904, ale skladatel již 1. května po krátké nemoci ve svém bytě náhle zemřel. Skladatelův syn Otakar později popsal události Dvořákova posledního dne takto: „Dne 30. dubna zatoužil trochu projít se trochu po ulici. Vychází v mém doprovodu na sluneční stranu Žitné ulice. Byla to jen kratičká procházka, ale tatínka skvěle osvěžila. Také noc na 1. května minula bez jakýchkoli příhod. Byla to sobota. V neděli zůstal proti svému zvyku déle v posteli. Pak vstal a usedl k obědu. Polévku snědl zcela normálně s opravdovou chutí. Maminka mu připravovala jeho oblíbený přírodní řízek s bramborem. Tentokráte seděl tatínek u oběda v křesle (nikoliv na normální židli). Děti nebyly ještě všechny doma, když tatínek řekl: „To se mi nějak točí hlava“. V obličeji zrudl, hlava sklonila se ke straně a tvář nabývala pomalu bledé barvy. Ihned bylo posláno pro prof. Hnátka, který přišel v několika minutách, ale zjistil už jen smrt.“ Zpráva o Dvořákově smrti se brzy dostala mezi nejbližší přátele a příbuzné, takže již během odpoledne se do Žitné přišla se skladatelem rozloučit celá řada významných osobností tehdejšího kulturního a veřejného života: ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, sopranistka Růžena Maturová, hudební kritik Václav Juda Novotný, švagr Václav Kounic, hudební nakladatel Mojmír Urbánek, administrativní ředitel pražské konzervatoře Karel Knittl další. Josef Mařatka sňal skladateli posmrtnou masku a vytvořil odlitek jeho pravé ruky.
 
Budova se do dnešních dnů dochovala prakticky ve stejné podobě, jakou měla za Dvořákova života. Jediná podstatnější přestavba proběhla v roce 1924, kdy byl přední trakt domu zvýšen o dvě patra. V průběhu 20. století se na domě objevily připomínky některých významných osobností, spojených s historií domu: jednalo se o bustu Antonína Dvořáka od sochaře Otakara Španiela z roku 1927, která byla umístěna ve středu průčelní fasády nad balkónem v úrovni 1. patra, dvě pamětní desky připomínající obě výtvarné osobnosti (Josefa Mařatku a Jaroslava Věšína) na fasádě třetího patra a pamětní deska na úrovni přízemí připomínající Petra Iljiče Čajkovského (později byla odcizena). Stav dlouhodobě neudržované budovy vedl v letech 2007 k podání návrhu na prohlášení objektu kulturní památkou. Iniciátorem akce byla Společnost Antonína Dvořáka ve spolupráci s Klubem za starou Prahu, podle jehož stanoviska spočívá význam objektu také v jeho nezanedbatelných architektonických a urbanistických hodnotách. 14. července 2010 nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva kultury ČR o prohlášení domu kulturní památkou.
 
Současný majitel budovy, společnost Armida Real Estate, s.r.o., se rozhodl přistoupit k zásadní revitalizaci celého objektu. Záměrem vlastníka je dát nevzhledné budově důstojnou podobu a využít jí jako víceúčelový objekt, který bude sloužit jak soukromým účelům tak veřejnosti s důrazem na spojení místa s osobností Antonína Dvořáka. Vzhledem k památkovému statutu objektu, který se navíc nachází na území památkové rezervace Unesco, je celý administrativní proces spojený s rekonstrukcí mimořádně náročný. Totéž se týká i samotných prací, které musejí respektovat architektonickou a historickou hodnotu budovy. V první fázi proběhl stavební průzkum celého objektu. Ukázalo se, že budova i její základy jsou v zásadě v dobrém stavu, takže vnější zchátralý vzhled poněkud „klamal tělem“. Co se týká jednotlivých etap rekonstrukce, některé již byly dokončeny, v případě dalších se čeká na výsledek územního řízení.
 
V rámci rekonstrukce objektu byly dosud provedeny tyto práce: úplná rekonstrukce uliční fasády, restaurování busty Antonína Dvořáka, restaurování pamětních desek a dekorativních prvků fasády, oprava balkónu do původní podoby a oprava střešní římsy. Na jednotlivých pracích se podílela řada odborníků s dlouholetou praxí v oboru. V současné době je realizována výroba a osazení dřevěných výkladců do přízemních nebytových prostor. Budou přesnými kopiemi původních výkladců, jejichž plány se dochovaly v archivu a které můžeme vidět i na dobových fotografiích. Další plány do budoucna zahrnují zpřístupnění prostor bývalého bytu Antonína Dvořáka veřejnosti (bude se jednat o místnosti, které skladatel s rodinou obýval posledních dvacet let, v nichž měl pracovnu a kde také zemřel), vytvoření Kulturního centra Antonína Dvořáka v nebytových prostorách domu (včetně malého koncertního sálu pro pořádání kulturních akcí) a vybudování stylové kavárny v přízemí. Popřejme „Dvořákovu domu“, aby se podařilo všechny velkorysé plány realizovat a aby se toto místo zase po dlouhých letech stalo důstojným památníkem své slavné minulosti.