zajímavosti

DVOŘÁK V ČÍSLECH

délka života: 62 let, 7 měsíců, 23 dnů

tělesná výška: cca 178 cm

hlavní tvůrčí období: 1861 - 1903 (42 let)

počet dokončených dochovaných opusových celků: 186

počet dokončených dochovaných jednotlivých skladeb: cca 400

souhrnná délka trvání všech dochovaných děl: tři a půl dne (cca 85 hodin)

počet dochovaných kusů Dvořákem psané korespondence: cca 1500

počet dirigentských vystoupení: 111

DVOŘÁK POLITIKEM

císařovo povolání Dvořáka do Panské sněmovny

Roku 1901 byl Antonín Dvořák (spolu s Jaroslavem Vrchlickým) rakouskou vládou jmenován doživotním členem Panské sněmovny Parlamentu. Jednalo se o jedno z gest, kterými chtěl císař dokázat svoje "přátelské smýšlení" k českému národu. Pro Dvořáka, při jeho nevalném zájmu o oficiální rakouskou politiku, se jednalo o poctu čistě formální. Jeho účast ve vídeňské sněmovně lordů se proto také omezila jen na jedinou návštěvu (14. 5. 1901), když se spolu s Vrchlickým dostavil složit obvyklou přísahu. Během ceremoniálu a následného zasedání ve sněmovně prý Dvořák jevil značný neklid, přetrpěl i hlasování o jakési hospodářské smlouvě, o které neměl ani ponětí, a spokojenost projevil teprve po ukončení schůze. Vyšel prý ze sálu a ke krajanům novinářům vesele pronesl: "Tak jsme to tam všechno rozsekali!" Načež se obrátil ke svojí ženě, která ho do Vídně doprovázela, ukázal jí svazek erárních tužek, které sebral ze svého poslaneckého stolu, a prohlásil: "Podívej, Anna, s těmi se bude komponovat!" Tím byla ukončena "politická činnost" Antonína Dvořáka v Panské sněmovně.

DVOŘÁK VE VESMÍRU

Dne 20. 7. 1969 se uskutečnil první let člověka na Měsíc. Kosmická loď Apollo 11 přistála v Moři klidu a zůstala na Měsíci 21 hodin a 36 minut. Na palubě byli dva kosmonauti - Aldrin a Armstrong. Podle tradovaného, ale samotnými aktéry nikdy nepotvrzeného, podání si jeden z nich si při výstupu na povrch pustil nahrávku Dvořákovy Novosvětské. Pokud se tak skutečně stalo, Dvořákova hudba symbolicky doprovázela lidstvo při jeho významném kroku do vesmíru.

ZE VZPOMÍNEK DVOŘÁKOVY SESTŘENICE

Dvořák žil v Praze mnoho let (do roku 1873, kdy se oženil) u své tety Josefiny Duškové na Karlově náměstí. Sestřenice Anna Dušková na tu dobu později vzpomínala takto:

"U nás měl Antonín snídaně, na obědy chodil ke Zpěváčkům u Národního divadla, na večeře též. O prádlo se mu starala matka. V čase švestek jí prosíval o oběd, a vidím ještě, jak odpočítávala matka pro Antonína na misku 30 knedlíků, z nichž nezbylo nic. Když jsme se odstěhovali do většího bytu v zadním traktu domu, měl ve svém pokoji vypůjčené piano, naproti stůl, za ním postel. Často komponoval hned, jakmile se vzbudil. Hudební myšlenku si nejprve "zahrál" na svrchnici postele. Psával - li u stolu, držel brko mezi zuby a prsty hrály na kabátě nebo na nohách. Až za chvilku se obrátil k pianu, přehrával a přitom tichým hlasem zpíval. Často jsem se vplížila do pokoje a poslouchala. On mi hleděl do očí, slabě hvízdal a jistě ani nevěděl, že jsem na světě..."... "Milostných pletek neměl a říkalo se v rodině, že se ženských bojí. Někdy poznamenal: To je hezká holka! Dál však nikdy nešel."

AGORAFOBIE

Podle vzpomínek Dvořákových současníků skladatel trpěl agorafobií, tzn. strachem z otevřených prostor, náměstí, rušných ulicí apod. Ke konci života se tato porucha ještě stupňovala, takže ho při cestách z konzervatoře museli někdy doprovázet jeho studenti.

LOKOMOTIVY

K nejčastěji uváděným zajímavostem skladatelova soukromého života patří jeho mimořádná záliba v lokomotivách. Snad pramenila z raných dětských zážitků souvisejících se stavbou železniční trati procházející Nelahozevsí. Snad se za hlubokým zájmem o tento tehdejší vrchol techniky skrývala fascinace dokonalostí složitého soustrojí připomínajícího promyšlenou stavbu symfonického díla. Tomu by odpovídal i často citovaný výrok: "Všechny svoje symfonie bych dal za to, kdybych vynalezl lokomotivu." Dvořákův zájem o vše, co souviselo se železnicí, někdy hraničil s posedlostí. Vedl si například přesnou evidenci rychlíků z Prahy do Vídně a jeho obvyklým ranním rituálem byla procházka nad tunel, kterým vyjížděly vlaky z Hlavního nádraží.

Dvořák před cestami do zahraničí vždy pečlivě studoval jízdní řády a kombinoval různé spoje tak, aby cesta s přestupy zabrala co nejméně času. Na nádražích často debatoval se strojvůdci a měl tak dokonalý přehled o všech technických novinkách v oboru. Za svého pobytu v New Yorku si procházky na nádraží, které bylo od jeho bydliště příliš vzdáleno, vynahrazoval návštěvami přístavu a brzy dokázal přesně určit, která loď poveze do Evropy jeho dopisy dětem.

Dvořák jednou požádal svého studenta na konzervatoři a budoucího zetě, Josefa Suka, aby si ráno přivstal a šel mu zapsat číslo lokomotivy při výjezdu vídeňského rychlíku z tunelu u nádraží. Suk se chtěl v očích Mistra vyznamenat, nařídil si budík a ráno se vybaven divadelním kukátkem vydal nad tunel. Po průjezdu vlaku ihned běžel se zapsaným číslem do Dvořákova bytu v Žitné ulici. Skladatel se mu však vysmál: Suk - neznalý věci - místo čísla lokomotivy zapsal číslo tendru...

TŘIKRÁT U ODVODU

Antonín Dvořák byl, pokud je známo, u odvodu celkem třikrát, a to v letech 1862, 1863 a 1864. Pokaždé ve Slaném, k jehož hejtmanství náleželo skladatelovo rodiště Nelahozeves. Z neznámých důvodů však naštěstí pro českou hudbu nebyl ani v jednom případě odveden.

HOLUBI

Při svých pobytech na letním sídle ve Vysoké bylo Dvořákovou hlavní zálibou pěstování holubů. Nesledoval žádný konkrétní chovatelský cíl, chtěl mít ve svém holubníku zástupce všech druhů. Když byl v Praze nebo v zahraničí, vedl čilou korespondenci s vysockým havířem Hodíkem, kterého ustanovil správcem domu a zahrady, a zasílal mu řadu pokynů, jak poskytnout holubům co nejlepší péči. K tzv. anglickým voláčům a parukářům přišel skladatel neobvyklým způsobem. Při jednom z koncertů v Anglii, na kterém dirigoval své skladby, byli přítomni i členové anglické královské rodiny. Jeden z hodnostářů se během přestávky vyptával Anny Dvořákové, co má její manžel nejraději, že by to ráda věděla sama královna. Anna popravdě řekla, že jeho velkou láskou je chov holubů. Brzy po návratu do vlasti obdržel Dvořák královskou zásilku dvou párů anglických voláčů a čtyř párů parukářů.

Z Dvořákova dopisu příteli Antonínu Rusovi:

"Prosím Vás, buďte tak laskav a pozeptejte se u paní Hovorkové stran těch holubů. Právě nyní bych je potřeboval. Dnes do rána mi právě jeden samec (slepičák) pošel a potřebuji nutně jednoho. Pakli holuby neznáte, upozorňuji, že slepičák má křídla černá, kolem hlavy a krku na půl je touže barvou černou opeřen, a hlavní věc, ocas má jako slepice nahoru. Kdyby bylo možno i ten pár krásných slepičáků, co mně pí. H. slíbila, dostat, bylo by mi to velmi milé."

KOUŘENÍ

Dvořák rád a často kouřil, nejraději dýmku. S tou ho však jeho žena Anna vyháněla z bytu, a tak doma kouřil raději cigarety. Dochoval se skladatelův anekdotický výrok na adresu jednoho svého studenta: "Vy nekouříte? Tak to z vás nebude žádný komponista. Kdo komponuje, musí kouřit!"

FALEŠNÝ VÝUČNÍ LIST

Již více než sto let uplynulých od Dvořákovy smrti se traduje, že se skladatel v mládí vyučil řeznickému řemeslu. Uvádí to i starší dvořákovská literatura a ve třicátých letech 20. století byla tato legenda dokonce podpořena objevením údajného výučního listu u soukromého sběratele. Dokument byl ofotografován a reprodukován, načež opět zmizel, stejně záhadně, jako se objevil. Postupně však vyšla najevo řada závažných okolností, které badatele přivedly k pochybnostem: Dvořákovo jméno nebylo nalezeno v seznamu tehdejších učňů na Zlonicku, mezi zlonickými živnostníky neexistuje jediná zmínka o řeznickém mistru Roubalovi, který je na Dvořákově výučním listu podepsaný, písmo dodatečně dopsaného textu má zcela odlišný charakter, atd. atd. Dnes již je zřejmé, že ztracený dokument byl zcela evidentně podvrhem, který pravděpodobně vznikl dodatečným dopsáním údajů do bianco formuláře, podepsaného do zásoby třemi mistry zlonického stavitelského (tedy nikoli řeznického) cechu.

KDE TAKÉ KOMPONOVAL

Dvořák měl ve zvyku vstávat velmi brzy (třeba i kolem páté hodiny ranní) a po procházce zasednout k práci na právě rozepsaném díle. V mnoha případech ho však inspirace přepadla na velmi neobvyklých a pro soustředěnou práci nevhodných místech. Tak například hlavní téma první věty sedmé symfonie napadlo skladatele na nádraží při vjezdu slavnostního vlaku z Budapešti (viz obrázek vlevo). Osmou část Requiem (Lacrimosa) psal ve vlaku při své cestě do Londýna v květnu 1890.

Během prázdninového pobytu ve Spillville v létě 1893 komponoval svůj slavný Americký kvartet při procházkách ke Krocaní řece a okamžité nápady si zaznamenával na manžety u košile. V závěru svého působení ve Spojených státech amerických navštěvoval Dvořák často v přístavu loď Saale. Protože měl již s několikaměsíčním předstihem zakoupeny na tuto loď palubní lístky, byl mu podle tamějšího zvyku umožněn vstup na palubu, kdykoli loď kotvila v newyorském přístavu. Skladatel se chtěl alespoň takto přiblížit domovu, který v poslední fázi amerického pobytu silně postrádal. A právě zde se věnoval i práci na proslulém violoncellovém koncertu h moll. Partitura orchestrální verze 7. slovanského tance pak vznikala 1. 8. 1878 na vrcholu Špičáku během letního výletu s přáteli na Šumavě.

BOJ O DVOŘÁKA

Ostudnou kapitolou české kulturní historie je tzv. boj o Dvořáka, který ve druhé dekádě 20. století rozpoutal jeden z pozdějších nejmocnějších představitelů komunistické totality Zdeněk Nejedlý. Kořeny jeho myšlení lze patrně hledat v rodné Litomyšli (nar. 1878), rodišti B. Smetany a A. Jiráska. Z těchto dvou osobností si již v mládí vytvořil modly svých pokrokových ideálů. Záhy se ztotožňuje s Jiráskovým pojetím dějin: glorifikuje husitství a období rozkvětu českého baroka označuje jako dobu temna. Oddanost Smetanovi nezná u Nejedlého mezí a mnohdy hraničí až s fanatismem, kdy ve jménu svého Mistra likviduje "protivníky" (kromě Dvořáka i Janáčka, Suka ad.). Nutno poznamenat, že Smetanovi tím příliš velkou službu neudělal, zakladatel české moderní hudby je Nejedlého optikou dodnes někdy vnímán jako zarytý Dvořákův nepřítel. Ve shodě s pojetím hudby tak, jak vykrystalizovalo v průběhu 19. století (tzn. dělení tvorby na absolutní a programní), vynáší Nejedlý Smetanu, autora hudby především programní, na piedestal pokroku. Dvořáka vycházejícího z tradičních hudebních forem pak uměle staví v ostrém kontrastu do pozice zpátečníka.

Záhadou zůstává, proč si Nejedlý zvolil jako hlavní terč svých výpadů právě Dvořáka. Traduje se historka, podle které byl rázně odmítnut coby nápadník Dvořákovy nejstarší dcery Otilie. Nikdo ze skladatelovy rodiny však o ničem podobném neví a Dvořák se prý s Nejedlým nikdy osobně nesetkal. Blíže pravdě bude fakt, že Dvořákova nepřehlédnutelná osobnost se svojí podstatou nejlépe hodila do role protivníka, kterou Nejedlý pro svůj "boj za Smetanu" potřeboval. V průběhu let vydal řadu hudebně - teoretických spisů, týkajících se české hudby. Často v nich bohužel vítězí ideolog nad muzikologem. Roku 1910 založil časopis Smetana, v jehož redakci se obklopil skupinou oddaných příznivců. Byli mezi nimi i významní vědci Otakar Zich, Josef Bartoš či Vladimír Helfert. Vytýkali skladateli, který se již nemohl bránit, jednostrannost, nedostatečnou hudební paměť, konzervatismus, nedostatek vkusu, eklekticismus a dokonce i laciné efekty a bezobsažné melodie. V Dvořákově díle spatřovali "vážné kulturní nebezpečí", které "deformuje posluchače do oblasti hudebního primitivismu". "Uměle vyvolané dvořákovské hnutí " se prý stane "bezvýznamnou epizodou minulosti." Podle slov Nejedlého představuje Dvořák "balvan, jejž si mladý český hudebník musí odvalit z cesty, aby mohl dále." Nesmyslné kritice neušly ani skladby takového kalibru, jako je Novosvětská, "dílo, jež svou homofonní fakturou zvětralo a vybledlo až bolestně. Rovněž po stavbě symfonické není, zvláště v první větě, ani potuchy. Triviality ve scherzu a v poslední větě urážejí čím dál tím více. Jediný pěkný moment je ve finále před koncem, když nastoupí pozounové akordy z Larga. To jest ovšem na symfonii poněkud málo." Neustálé výpady "smetanovců" proti Dvořákovi vyvolaly protireakci soudnější části kulturní veřejnosti. Zastánci Dvořákova díla uveřejnili roku 1912 tzv. Protest, ve kterém se ohradili proti fanatické zaujatosti Nejedlého a jeho skupiny. Mezi podepsanými byli E. Chvála, O. Nedbal, V. Novák, F. Ondříček, J. Suk, O. Ševčík, V. Talich, H. Wihan aj. Další léta se nesla ve znamení neustálých přestřelek dvou táborů, uměle vyostřených do nesmyslného sporu "buď Smetana, nebo Dvořák."

Zlomovým obdobím se stal rok 1915. Veřejnost nezůstala lhostejná a odpor neustále sílil, Dvořákova hudba se hrála s neztenčenou intenzitou dál. Stratég Nejedlý pochopil, že je čas na částečný ústup a svoji pozornost obrátil k jinému bojišti - k dílu Leoše Janáčka. I zde však narazil. Janáček na vrcholu tvůrčích sil se dokázal proti nesmyslnému napadání účinně bránit. Po skončení 1. světové války se Nejedlý pokusil zlikvidovat i Dvořákova zetě Josefa Suka, kterého obvinil z vlastizrady. Celý spor řešil čestný soud a Suk byl v plném rozsahu ospravedlněn. Od Nejedlého se v období mezi dvěma světovými válkami postupně odklonili i jeho dřívější přívrženci, což ovšem nijak nepohnulo jeho "pokrokovou" ideologií. Stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů krajní levice, byl spoluzakladatelem mnoha politických seskupení (Dělnická akademie - 1919, Levá fronta - 1929, ad.). Roku 1939 se stal členem Komunistické strany Československa a byl pravidelným dopisovatelem většiny levicových listů.

Vrchol jeho kariéry nastal po skončení 2. světové války: stal se ministrem školství a kultury (1945 - 1946), ministrem sociální péče (1946 - 1948), ministrem školství (1948 - 1953). Od roku 1953 až do konce svého života (1962) byl ministrem bez portfeje. V tomto období patřil mezi nejaktivnější ideology komunistické totality a hrůzovlády padesátých let. Např. po vykonstruovaných politických procesech prohlásil: "Vřed je vyříznut. Ukažme, že tělo zůstalo zdravé. Tím se nejlépe pomstíme zločincům a proces bude i pro nás, čím byly moskevské procesy pro Sovětský svaz: krokem k velkému rozmachu... S jasnou myslí tedy vpřed, jak krásně zní z našeho lidu, za Gottwaldem a Stalinem!" Nejedlého moc v oblasti kultury byla v padesátých letech téměř neomezená. Docílil např. toho, že na Pražském jaru 1953 se hrála pouze jediná Dvořákova skladba (a to ještě mimo původní program), v roce 1950 zakázal na celých 13 let (!) všechny reprízy Dvořákovy opery Dimitrij v Národním divadle atd. Přes veškeré úsilí však svůj boj s Dvořákem postupně prohrával. Geniální hudba se proti jeho vůli stala světovým kulturním dědictvím, neotřesitelnou hodnotou, která naplňuje radostí posluchače po celém světě. Zdeněk Nejedlý, zlověstná postava české kultury, zmizel po své smrti v propadlišti dějin.

Primární odkazy