česky | English

vanda - libreto iii. dějství

1. výstup

VANDA:

Černoboha sídlo tu,
co se se mnou děje,
hrůza vše kol mrazí mne,
co se se mnou děje?
Bože všemocný,
duch můj láskou bezmocný
prosí tě, žádá tě:
mou ty lásku znáš,
vše v moci máš.
Své oči k tobě pozvedám,
kéž touha má dojde cíle.
Mým Slavoj buď,
neb černý smrti stín.
Ha, všude děsno, nikde zákmitu,
co to, že Slavoj zde ještě není?
Odkud ten děsný, příšerný hlas?
Mně úzko, ach, děsem tuhne krev.
Jaký to přízrak! Ruka hrozivá!
Ha - bohové, co se to děje?
dál, odtud dál, já nešťastná.

2. výstup

SLAVOJ:

Ach, Vando, má duše drahá.
Toť ona, spravedlivé nebe!
Zde, prostřed hrůzy černé noci.
Probuď se, probuď, Vando drahá,
zrak svůj pozvedni. Já s tebou jsem.

VANDA:

Kde to jsem?
Je to sen, či přikryta jsem
hrobu roušku temnou?
Však jaké štěstí,
stěží věřím zrakům svým.
Ty, Slavoji, se mnou!

SLAVOJ:

Poděsilo tě to místo divé, ubohou.
Vinou mu, že nepřišel jsem dříve.

VANDA:

Ta chvíle zlá se skončila.

SLAVOJ:

Již slyším, jaký hlas
a vidím světel jas.
Již skryj se, Vando, skryj!
Ó, Živo, chraň ty nás
a přispěj v žalný čas.

3. výstup

HOMENA:

Již půlnoc nastává a děsná černá vůkol noc.
Nad světem vyvstává, svou všude šíří, všude moc.
V té době temný host přepadá lidský, přepadá rod
a vražda, zrada, zlost,
vražda a zlost pekelný rodí plod.
Černému bohu čest, již čas mu oběť nést.

SBOR:

Černému bohu čest,
již čas mu oběť nést.
Černého boha to hlas vyzývá nás
rozžehnout obětní jas,
již čas, již čas, již čas.
Nahoře, dole,
točme se v kole,
čilým tancem zpěvy,
kroťme boha hněvy.

4. výstup

RODERICH:

Zde pohanská ďáblice,
snad dobrou radu od ní zvím,
jak dobýt mám dcery Krakovy,
po níž mé srdce vřele touží dnem i nocí.

VANDA:

Neklame-li mne bledé luny jas,
toť Roderich, však nechať nezří nás.

RODERICH:

Má duše stále po ní touží,
o ní jen sním a po ní prahnu.
Ať bůh neb ďábel mně poslouží,
ach, jen když jí dosáhnu.

SBOR:

Nahoře, dole,
točme se v kole,
čilým tancem zpěvy,
kroťme boha hněvy.

5. výstup

HOMENA:

Toť kníže pán!

RODERICH:

Pekelná kněžko,
pověz, zdali mě znáš.

HOMENA:

Nuž, kníže, pověz,
jakou žádost máš.

RODERICH.

Ihned ji, kněžko, tobě sdělím sám.

Když ondy srnu honila,
do mého lesa zbloudila.
A před ní stál jsem najednou
a tu mě zrakem ranila.
Okouzlen od té doby jsem
tou její krásou, půvabem.
Srdce moje láskou plane
ku spanilé panně, ku panně ždané.
A přece všecka po ní touha moje
jen marně posud podnikala boje.
Prostředek vhodný však máš,
čáry nebo zradu znáš.
Přilákej sem v jeskyni
krakovskou tu vládkyni
a mně dobu vědět dej!
Čím ji mít chci, málo dbej,
milenkou či chotí svou,
jen když v nitru skončím muku zlou,
jenom když zajmu krásu milostnou.
A když zanesu ji ve svou vlast,
ve vlast vzdálenou,
za to dám ti, ženo, vše,
co jen bude přání tvé.

HOMENA:

Žádosti vyhovím tvojí,
ale přísahej, co mi zlata dáš.

SLAVOJ:

Královno, nyní toho skteu znáš?

HOMENA, RODERICH:

Ha, zrada!
Královna zde, ó, zrada!

SLAVOJ:

Ničemný zrádce, vytas meč!

VANDA:

Jaká váda zde, jak nerovná to seč!

RODERICH:

Snad zdání klame moje oči,
je královna to má!

VANDA:

Slavoji, odlož meč!
Zde Roderich kníže schůzku měl
s Homenou kouzelnicí,
zde smlouvu učinit s ní chtěl,
by zavedla mne v jeskni,
kde spoutati mne kníže měl
a mocí do svých krajů odnést chtěl,
leč bohové mne chránili.

Za temna noci uprostřed těchto skal
jsi ty v mé moci.
Život tvůj i smrt v mé jsou moci.
Já však po pomstě netoužím,
vzdal se, kníže, vzdal se, vzdal!

RODERICH:

Jdu, však v krátce přijdu zase.

SLAVOJ:

Stůj chvíli ještě, bídný zrádce, stůj!
Proč, královno, zradu takovou
nestresceš ihned smrtí zrádcovou?

VANDA:

Nikoliv, nezměním já vůle své.

SLAVOJ:

Jen smrtí předejdeš však válce zlé.
A proto zhyň zrádný cizák ten!

VANDA:

Již, kníže, vzdal se, vzdal!

RODERICH:

Nuže jdu, však přijde zúčtování den,
kdy výrok tvůj já odměním.
Svou pomstu najdu,
ztrestám všechen národ tvůj.

► 4. dějství