Všeobecná charakteristika Dvořákova uměleckého odkazu a jeho význam
Umělecký odkaz Antonína Dvořáka patří k základním pilířům evropského kulturního dědictví. Skladatel se již za svého života stal v mezinárodním kontextu nejhranějším českým autorem a nejproslulejším českým umělcem vůbec. Všestrannost jeho tvorby je pozoruhodná - Dvořákovo dílo zahrnuje téměř všechny myslitelné hudební formy: od symfonií, symfonických básní, rapsodií, serenád a instrumentálních koncertů přes nejrůznější žánry hudby komorní, písňové cykly, sbory a opery až po velká vokálně instrumentální díla kantátová a oratorní. Také co do kvantity patří Dvořák mezi nejplodnější autory své doby (více než 50 skladeb orchestrálních, přes 40 děl komorních, 11 oper a desítky klavírních, vokálních a dalších skladeb). Jeho výboje do nejrůznějších hudebních oblastí vždy nesou originální pečeť svého tvůrce a souzní se skladatelovým životním postojem, jehož hlavními rysy byly láska k rodině, ke své vlasti a hluboká zbožnost.
Dvořákova hudba se vyznačuje nevyčerpatelnou melodickou invencí, jadrností rytmické složky a mistrovskou instrumentací. Je hluboce lidská, nepovyšuje se a je prosta jakékoli okázalosti. Odzbrojuje svojí upřímností a pokorou před Řádem světa, v nějž její autor tolik věřil. Charakteristická je také svojí objektivitou; dokonce ani v tak intimních výpovědích, jakými jsou Stabat mater či Biblické písně, skladatel okatě netrpí, jen „zaznamenává, co je mu diktováno". Pro dnešního člověka, strhávaného zběsilým úprkem počátku 21. století a vládou všudypřítomného ukřičeného konzumu, může Dvořákova lidská a laskavá hudba představovat pevný bod, nezpochybnitelnou hodnotu, návrat ke kořenům.
Dvořákovo postavení v dějinách hudby (a možná kultury vůbec) je jedinečné tím, že se jedná o jednoho z mála umělců, kterým se ve svém díle podařilo jednoznačně vyjádřit pocit lidského štěstí. Přes nesporný „pozitivní“ a „světský“ výraz, který Dvořákovo dílo jako celek charakterizuje, však nelze přehlížet duchovní a filozofický rozměr skladatelovy tvorby. Řada autorových děl - a mnohdy právě těch nejzásadnějších - je na hony vzdálena prosluněné venkovské idyle, se kterou mnohdy bývá Dvořákovo dílo automaticky spojováno. Sedmá symfonie, Requiem, Klavírní trio f moll a další skladatelovy opusy představují Dvořáka ve zcela jiné podobě: jako člověka přemítajícího o smyslu lidské existence, jako hloubavého jedince, který se k vnitřní vyrovnanosti musí bolestně probít.
Výčtem hudebních děl a jejich kvalit však Dvořákův význam pro českou a světovou kulturu není vyčerpán. Neoddělitelnou součástí skladatelova odkazu je také pedagogická činnost na pražské a newyorské konzervatoři, kde pod jeho vedením vyrostla řada vynikajících autorů, či působení v úloze dirigenta: velké množství vlastních skladeb provedl v premiéře i četných reprízách, a dal tak najevo svoji představu o způsobu interpretace daného díla. A konečně je to skladatelova role symbolická. Dvořákovo dílo reprezentuje na sklonku 19. století zcela novou historickou situaci: české prostředí již necítí potřebu dohánět moderní emancipované národy, ale naopak je schopno kulturní hodnoty evropské ražby vyvážet do světa.
Dvořákova hudba - vyrůstající z českých kořenů a zároveň světová, tradiční, ale v každé době moderní - měla a má klíčový význam pro vnímání českých zemí v kontextu evropských kulturních dějin.
