Tvrdé palice, op. 17, B46

Opusové číslo

17

Číslo v Burghauserově katalogu

46

Datum vzniku

září 1874 – 24. prosince 1874

Datum a místo premiéry

2. října 1881, Praha

Interpret premiéry

Leopold Stropnický (Vávra), Antonín Vávra (Toník), Betty Fibichová (Říhová), Helena Frommová (Lenka), Karel Čech (Řeřicha), dirigent Mořic Anger, režie František Hynek

První vydání

dosud nevydáno

Autor libreta

Josef Štolba

Instrumentace

1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, velký buben, činely, triangl, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla

Osoby

Vávra, rolník – baryton
Toník, jeho syn – tenor
Říhová, vdova – alt
Lenka, její dcera – soprán
Kmotr Řeřicha – bas
lidé ze vsi

Durata

cca 75 min.

okolnosti vzniku a všeobecná charakteristika

Dvořákovo zaujetí operní tvorbou v první polovině sedmdesátých let bylo velmi silné. Aniž by vyčkal, jak dopadne premiéra Krále a uhlíře – jehož první znění bylo navíc tolik kritizováno – pustil se ihned do práce na opeře nové, jíž byla tentokrát komická jednoaktovka na libreto Josefa Štolby Tvrdé palice. Přes krátký časový interval, který dělí vznik obou děl, představuje druhé z nich důkaz značného posunu ve výrazové originalitě i zvládnutí formy. Podstatně k tomu přispěla i vyšší kvalita zhudebňovaného textu. Přestože ani toto libreto nevyniká nijak výrazně literárně ani dramaticky, má na svoji dobu vtipnou (z dnešního pohledu již poněkud naivní) zápletku s jasnou pointou a výrazně vykreslené jednotlivé postavy. Libretista Josef Štolba, občanským povoláním notář, který se věnoval také dramatické tvorbě a psaní cestopisů, napsal text zřejmě přímo na Dvořákovo přání. Partitura opery vznikla za poměrně krátkou dobu, mezi zářím a 24. prosincem 1874, dodatečně následovala ještě kompozice předehry.

Příběh, který svým založením zjevně vycházel vstříc všeobecné oblibě Smetanovy Prodané nevěsty, přináší zápletku z vesnického prostředí o tvrdohlavých milencích Toníkovi a Lence, které ke sňatku přiměje teprve lest nastražená pletichářským kmotrem Řeřichou. Dvořákova hudba je lehká, plná melodických a rytmických nápadů, celková koncepce opery vychází ze základů komických oper francouzských, italských a Smetanových. Děj je rozčleněn na šestnáct polouzavřených výstupů, z nichž čtyři jsou čistě sólistické, tři sborové a ostatní čísla představují dialogy dvou, popřípadě tří osob, orchestrální předehra se tradičně skládá z pomalého úvodu a hlavní rychlé věty. Tvrdé palice představují v rámci celého Dvořákova vokálně dramatického díla jednu z mála výjimek, kdy ani skladatel ani jiní upravovatelé později nezasahovali do prvotního znění partitury.

první pokusy o uvedení

Jakmile Dvořák operu dokončil, zadal ji k provozování. Stalo se tak v lednu 1875 a skladatel jistě netušil, že své dílo uvidí na jevišti až za téměř sedm let. Není zcela jasné, proč bylo nastudování opery tak dlouho odkládáno. Podle skladatelova životopisce Otakara Šourka prý „za tehdejší doby nebyly operní aktovky u rozhodujících kruhů divadelní správy oblíbeny.“ Ať už byly důvody jakékoli, jedná se o nejdelší časovou prodlevu mezi zadáním opery k provozování a její premiérou v celé Dvořákově operní tvorbě (nepočítáme-li Alreda a první znění Krále a uhlíře, které se za autorova života nehrály vůbec). Není divu, že Dvořák počátkem roku 1881 zareagoval na poptávku, která přišla z Vídně: ředitel Dvorní opery Franz Jauner projevil zájem o uvedení některého Dvořákova jevištního díla. Jednání o provozování Tvrdých palic na vídeňské scéně postupně dostávala konkrétnější obrysy, v létě byl dokonce vypracován návrh smlouvy, ale z realizace nakonec z dnes již neznámých důvodů sešlo. 

premiéra

K prvnímu provedení Tvrdých palic nakonec došlo až 2. října 1881 v Novém českém divadle, letní scéně Prozatímního divadla, tedy paradoxně až po uvedení novějších Dvořákových oper Vanda a Šelma sedlák. Podle dobových kritik byl úspěch premiéry „v každém ohledu velmi skvělý: již předehra uchvátila obecenstvo k upřímné pochvale, jež se během provedení díla opakovala po každém téměř význačnějším čísle. Skladatel byl s nadšením volán a děkoval se několikráte rozjařenému posluchačstvu.“ Hned následující den po premiéře referuje Dvořák v dopise libretistovi Josefu Štolbovi:

„Dovolte, abych Vám pro dnes jen v krátkosti oznámil skvělý výsledek včerejšího prvého představení Tvrdých palic. Obecenstvo bylo velmi animováno a povíce čísel bylo velikou pochvalou přijato, zejména však scéna, kde přijde ponejprv sbor, vzbudila pravý entuziasmus. Můžete-li aneb chcete-li, napište mi brzo dvou neb tříaktovou operu komickou, třebas z dějin cizích, a budete vidět, že naše společné dílo v hudebním světě najde náležitého ocenění.“

K další Dvořákově spolupráci s Josefem Štolbou již nedošlo, neboť kvůli neuspokojivým honorářům ztratil spisovatel o libretní tvorbu zájem. Úspěch premiéry byl však pro Dvořáka natolik silným podnětem k další práci pro divadlo, že vzápětí žádá o libreto ke komické opeře Marii Červinkovou-Riegrovou. Z jejich spolupráce později vzejdou opery Dimitrij a Jakobín.

recepce a další osudy díla

Tvrdé palice patřily spolu s druhým zhudebněním Krále a uhlíře a Šelmou sedlákem k trojici oper, které byly v době svého vzniku radostně přivítány jako doklad Dvořákova odklonu od dřívějších novoromantických (tedy „německých“ či „cizorodých“) tendencí směrem k „prostonárodnímu“ stylu, jako počiny následující kanonický příklad Prodané nevěsty, která byla mnohými považována – z dnešní perspektivy značně dogmaticky – za jedinou možnou cestu pro českého operního autora. O Tvrdých palicích ani o dalších dvou jmenovaných operách se však nedá říci, že by zněly smetanovsky. Dvořákova originální hudební řeč je zde jasně patrná a hlavní podobnost se týká především venkovského námětu a přímočarého zhudebnění nezatíženého „učenostmi“. Z hlediska možnosti dnešního provozování Dvořákova čtvrtého jevištního opusu jsou však právě tyto vlastnosti, ve své době tolik vyzdvihované, spíše překážkou. Současnému (nejen opernímu) divadlu – s jeho zálibou v odkrývání freudovských či kafkovských rovin interpretovaného díla, s tendencí k hlubokému psychologizování a nahlížení syžetů z genderových pozic – se naivní, prostoduchý příběh zcela vymyká.

Tvrdé palice patří ke skupině Dvořákových oper, které si na zahraniční scény cestu nenašly. Na jevišti pražského Národního divadla se opera objevovala v různých nastudováních s většími či menšími přestávkami až do roku 1946, od té doby se na repertoár naší první scény již nikdy nevrátila. Mimopražské scény ji uvádějí sporadicky: Ostrava (1945), Opava (1946), Jihlava (1951), České Budějovice (1951), JAMU Brno (1969, 1994), Liberec (1974). V roce 1990 vznikla televizní inscenace opery.

obsah opery 

děj se odehrává na českém venkově v 70. letech 18. století

Vdovec Vávra má syna, vdova Říhová má dceru a rádi by je spolu sezdali. Domnívají se, že to půjde snadno, ale kmotr Řeřicha je varuje, že oba mladí mají tvrdé hlavy a nenechají si od nikoho mluvit do svých životů. Vymyslí si tedy lest: namluví Toníkovi, že ve skutečnosti si Lenku chce vzít jeho otec a Lence stejně pomluví její matku; ta se prý chce provdat za Toníka. V tu chvíli začnou oba mladí lidé zvažovat, zda neudělali chybu, když každý z nich z tvrdohlavosti toho druhého odmítal a rozhodnou se, že se vezmou.