symfonie č. 9 „z nového světa“

„Za zpěvu a zvuku píšťal,
zvuků bubnů, zvuku hlasů,
švarný chlapík Pau-Puk-Kíwis,
tančit započal své tance.

Slavnostním se začal krokem
pomaloučku, polehoučku
províjeti mezi stromy,
ve stínu a hned zas v světle,
nakračuje jako panter.
 

Rychle pak a pořád rychlej,
krouže, stáčeje se v klubku,
skokem k hostům shromážděným

skokem, vírem kolem chaty,
až i listí zakroužilo,
s prachem v povětří se vzdulo,
vírným větrem v rej se hnulo.

U Velkého jezera pak
po písečném jeho břehu
hnal se, divě posunkuje,
dupal písek, dul a metal
divoce jej do povětří;
až se rozvířil sám vítr,
až ten písek rozevlátý
závějemi vůkol lehal -
hle, kde břeh, tam písku přesyp,
z písku chlumy Nagou Wudžů!“

Strhující rytmičnost dílu A je narušena pouze v jeho střední části, která je svojí idylickou atmosférou natolik kontrastní, že lze hovořit o jakémsi malém triu:

Skutečné trio, díl B, je rovněž divokým rytmům na hony vzdáleno. Ale nejen to, zdá se, jako by se náhle z hudby vytratila i její „americká“ atmosféra. Otakar Šourek dokonce hovoří o „taneční melodii typu česky lidového, která ve své střední části rozradostní se lehkými poskoky a jemnými trylky, jakoby to Dvořákovi zamilovaní holoubci na Vysoké spustili svůj vrkavý koncert“:

Po repríze dílu A následuje koda, která se svým závažným výrazem celkovému ladění věty vymyká a představuje tak určitý myšlenkový přechod k větě závěrečné. Na dynamickém vrcholu kody se náhle vynoří další z reminiscencí: závěrečné téma první věty.
 

Čtvrtá věta (Allegro con fuoco) je v základních rysech komponována v sonátové formě, takže v jejím půdorysu lze jasně rozeznat expozici, provedení i reprízu. Princip reminiscencí, který v této větě vrcholí, však přináší do struktury věty nové formotvorné prvky: jedná se zejména o výrazné využití témat předchozích vět. Jestliže samotný princip kumulace reminiscencí v závěrečné větě odkazuje k Beethovenově deváté symfonii, způsob jeho uplatnění beethovenovský není. V poslední symfonii vídeňského klasika přináší začátek čtvrté věty jakousi rekapitulaci tematického materiálu předchozích vět a v dalším průběhu věty se již znovu neobjevuje. Dvořák naproti tomu exponuje materiál předchozích vět teprve počínaje provedením. Hlavní téma čtvrté věty je i na Dvořákovy poměry neobyčejně výrazné a nosné, navíc je hned napoprvé exponováno v efektní instrumentaci žesťových nástrojů a předznamenává tak náladu celé věty:

Jeho strhující dojem je ještě posílen následnou triolovou variantou s ostře akcentovaným rytmickým doprovodem:

Vedlejší téma kontrastního charakteru se postupně rozezpívá v širokou lyrickou kantilénu:

Závěrečné energické téma znovu posiluje prvotní dojem ladění celé věty:

Provedení je dokladem Dvořákovy neselhávající fantazie v rozvíjení tematického materiálu i jeho schopnosti přinášet stále nová kompoziční řešení. V jednom úseku tak například současně zaznívají hlavní témata druhé, třetí a čtvrté věty:

Repríza je oproti expozici zkrácena, aby o to více vynikla grandiózní koda, ve které se znovu dostanou ke slovu všechny klíčové myšlenky symfonie včetně úvodních akrodů Larga ve zmonumentalizované podobě.

premiéra

Premiéra nové Dvořákovy symfonie byla očekávána s neobyčejným napětím, obzvláště po rozruchu, který už o půl roku dříve vyvolala skladatelova veřejná prohlášení o černošské a indiánské hudbě jako základu pro americkou národní hudební školu. Newyorský tisk již v předstihu přinesl řadu článků o novém díle, dokonce s notovými ukázkami některých témat. Podle místních zvyklostí předcházela samotné premiéře veřejná generální zkouška, která se konala 15. prosince 1893 v odpoledních hodinách. Přestože ten den silně pršelo, už od poledne se podél Carnegie Hall táhla fronta dychtivých zájemců o vstupenky. Generální zkouška byla zcela vyprodaná, Dvořák se svojí rodinou se jí ale nezúčastnil, společenská etiketa žádala, aby se objevil až na premiéře. Svoji vstupenku prý věnoval někomu, kdo si velmi přál slyšet jeho nové dílo. Deník New York Herald přinesl z generální zkoušky obsáhlou reportáž, v níž se k symfonii vyjádřila řada předních hudebníků. Dirigent Anton Seidl, který dílo s Newyorskou filharmonickou společností nastudoval, prohlásil, že by symfonie měla „mladé americké skladatele povzbudit k tomu, aby pokračovali stejným směrem, který jim tak úspěšně ukázal dr. Dvořák, a postarali se tak o vznik opravdu národní školy hudební skladby.“ Hudební skladatel Victor Herbert na otázku, zda bude mít symfonie vliv na hudební budoucnost země, odpověděl: „Ano, pokud skladatelé budou Dvořáci.“

Samotná premiéra, která se konala následujícího dne, 16. prosince 1893, se stala vrcholnou kulturní událostí sezóny a pro Dvořáka představovala největší triumf jeho umělecké dráhy. O přijetí, kterého se symfonii dostalo, nejlépe svědčí jeho vlastní slova z dopisu nakladateli Simrockovi: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, sál byl obsazen nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!..“ Řadu podrobností z průběhu premiéry se dozvídáme také z rozsáhlých novinových článků, které byly druhý den uveřejněny v předních newyorských listech (viz níže). Skladatelův syn Otakar, který byl premiéře rovněž přítomen, zaznamenal ve svých vzpomínkách atmosféru večera takto: „Zájem o vstupenky na slavnostní premiéru Novosvětské symfonie byl tak mimořádný, že by k plnému uspokojení zájemců musela i tak obrovská Carnegie Hall několikanásobně zvýšit počet sedadel. Všechny noviny se předháněly v úvahách, zda tatínkova symfonie určí další vývoj americké hudby a předem tak dílo obklopily jakousi aurou jedinečnosti. Úspěch byl tak obrovský, že se jeho velikost vymykala běžným lidským představám, a jistě slouží ke cti amerického publika, jakým způsobem dokázalo ocenit hudbu žijícího skladatele. Již po první větě zcela neočekávaně propukl dlouhotrvající potlesk. Po úchvatném Largu druhé věty lidé vůbec neumožnili pokračování, dokud tatínek nevystoupil na pódium, aby přijal ovace nadšených posluchačů už uprostřed díla. Po skončení symfonie lidé doslova šíleli nadšením. Snad dvacetkrát musel tatínek vystoupit s dirigentem Seidlem na pódium a přijímat díky uchváceného publika. Byl šťastný.“ 

další osudy díla

Úspěch symfonie byl okamžitý a trvalý. Dílo se brzy stalo pevnou součástí repertoáru symfonických orchestrů a dirigentů v Evropě, Americe i Austrálii. První provedení symfonie na evropském kontinentu se odehrálo 21. června 1894 v Londýně, v Čechách zazněla skladba poprvé 20. července 1894 v Karlových Varech, pražská premiéra se konala 13. října 1894 za řízení autora v Národním divadle.

Hlavní téma Larga zpopulárnělo natolik, že vznikla celá řada jeho instrumentálních, ale také vokálních úprav. Nejznámější z nich je aranžmá s názvem „Goin‘ Home“, které v roce 1922 vytvořil Dvořákův někdejší americký student William Arms Fisher (1861-1948). K jeho vzniku poznamenal: „Jako hudebník z povolání nemám velkou důvěru v různé úpravy děl slavných skladatelů. Jednoho letního dne roku 1922 přede mě kdosi položil klavírní úpravu Larga a já si ji čistě z nostalgických důvodů přehrál. Jak tak hraji, zničehonic se mi v hlavě vynořila slova: „Goin‘ home – I‘m going home“. Poznamenal jsem si je a později jsem je doma v souladu se svým vnitřním hlasem zpracoval.“

William Arms Fisher: „Goin‘ Home“

„...Dr. Antonín Dvořák, slavný český skladatel a ředitel Národní konzervatoře hudby, věnoval americkému umění velké dílo. Stalo se to včera, kdy byla jeho nová symfonie e moll nazvaná Z Nového světa uvedena při druhé premiéře v Carnegie Music Hall. Byl to důležitý den v hudební historii Ameriky. Bude zaznamenán jako den, kdy byla poprvé veřejně uvedena skvělá skladba. Byl to den, kdy obvykle vlažné americké publikum propuklo téměř ve frenetické nadšení a aplaudovalo jako ti nejnadšenější "Italissimi" na světě. Dílo má přímo heroické proporce. Je odlito ze stejné hudební formy, kterou používali takoví básníci hudby jako Beethoven, Schubert, Schumann, Mendelssohn, Brahms, aby obohatili hudební imaginaci světa. A tato nová symfonie Dr. Dvořáka si v ničem nezadá s nejlepšími kreacemi hudebníků, o nichž jsem se právě zmínil"..."Dr. Antonín Dvořák celý zářil štěstím, když včera večer naslouchal koncertu Filharmonické společnosti v Carnegie Music Hall. Kdyby se neradoval z nadšení, kterým publikum přijalo jeho novou symfonii Z Nového světa, pak ho asi nepotěší nic na světě. Už po druhé větě se mu dostalo upřímných ovací: aplaus vyvrcholil skutečnou bouří potlesku. Všichni hleděli směrem, kterým se díval Anton Seidl. Všichni se natahovali, aby spatřili, na koho Seidl tak energicky gestikuluje. Dotyčný si zřejmě přál dál skromně sedět ve své lóži. Konečně je onen urostlý muž přímého držení těla - drží se stejně zpříma jako borovice, o nichž tak vznosně šeptala jeho hudba - rozeznán několika přítomnými.

Užaslým šepotem si navzájem sdělují "DVORAK!". "Dvorak" je slovo, které se vzápětí nese od úst k ústům. A zatímco se uklání, my máme čas, abychom si pozorněji prohlédli tohoto muže, hudebníka, básníka tónů, který umí uchvátit početné publikum a jehož hudba v nás vyvolává nespočet krásných pocitů. Je tmavý. Má tmavé vlasy, na temeni hlavy již prořídlé. Jeho tvář je ozdobena krátkou tmavou bradkou, která prokvétá stříbrem. Má tmavé oči a jeho pohled je jasný a veselý - občas se však zatoulá kamsi daleko. Je v tom trochu zvláštního patosu. Jeho obličej je upřímný a laskavý - nese pečeť něhy a poctivosti. Tak tedy vypadá muž, jemuž obecenstvo nadšeně aplauduje. Je to jeho myšlení, jeho představivost, která z vágního neznáma vytvořila dílo, jemuž jsme právě naslouchali. A právě na tohoto člověka učinil Nový svět hluboký dojem, a on, tak tichý, důstojný a vážný, je prvním hudebníkem, který dokázal transformovat prosté hudební fragmenty rudého muže a nevzdělaného černocha do překrásného hudebního díla. Gestem rukou, které se chvějí dojetím, Dvořák uznale mávne směrem k dirigentu Antonu Seidlovi, k orchestru a k publiku. Pak mizí v temnotě své lóže a dílo pokračuje dál...“

„...výsledkem je velké umělecké dílo. Od první noty do poslední nenalezneme v jeho symfonii únavnou pasáž. Posluchač je neustále zaplavován novými zážitky... A instrumentace! Prostě fantastická!... Krásné orchestrální barvy nejsou od časů Wagnerových výjimkou, ale takové barvy, jaké se objevují v Dvořákově Largu, budou vždycky výjimečné. Člověk by zůstal v hudební síni celou noc jen proto, aby je mohl znovu a znovu vychutnat. Jednoduše se nedají popsat, právě tak jako se nedá popsat patos a melancholie tohoto díla. V Dvořákově Largu je obsažen tak silný stesk, že snad ani není možné, aby to byl stesk jediného člověka...“

New York Times, 17. 12. 1893:

„...Nejdřív budiž řečeno, že dr. Dvořák prokázal své dokonalé mistrovství symfonické skladby tím, že se úspěšně dokázal vyhnout pasti, do níž se chytají američtí skladatelé. Dr. Dvořák totiž pronikl do ducha černošské hudby a pak vynalezl svá vlastní témata. Učinil ze sebe dokonalého mistra v ovládnutí základních rytmických a harmonických zvláštností černošských melodií...“

„...základní melodie symfonie jsou krásné, osobité, jsou rozvíjeny jasně a logicky - a symfonie jako celek je symetrická, mocná a nesmírně zajímavá. Domníváme se, že je to nejlepší Dvořákova práce v tomto žánru, a to je totéž, jako kdybychom řekli, že je to velká symfonie, která si právem zaslouží být přičítána k tomu nejlepšímu, co bylo od smrti Beethovena složeno... My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím...“

z Dvořákovy korespondence
 

příteli Emilu Kozánkovi (New York, 12. 4. 1893):

„Práce mnoho ve škole nemám, takže mi pro mou práci času zbývá a nyní právě dokončuji novou symfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý, kdo má "čuch", musí vycítit...“

sekretáři londýnské Philharmonic Society, Francesco Bergerovi (Vysoká, 12. 6. 1894):

„Můj nejdražší příteli Bergere! Zasílám Vám výňatek z rozborů pana H. Krehbiela mé symfonie "Z Nového světa" e moll, která byla poprvé provedena za řízení Antona Seidla na filharmonickém koncertu v New Yorku 15. a 16. prosince 1893. Nazval jsem Symfonii "Z Nového světa", protože to bylo první dílo, které jsem napsal v Americe. Podle mého názoru vliv této země (to znamená lidové písně černošské, indiánské, irské atd.) je zde patrný a toto i všechna ostatní díla (napsaná v Americe) se velmi odlišují od mých ostatních skladeb co do barvy i charakteru, ale nebudu posuzovat sám sebe. Doufám, že mi Angličané porozumí stejně dobře jako dříve a pouze lituji, že nemohu být přítomen prvnímu provedení svého díla...“