Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B178 „Z Nového světa“

Opusové číslo

95

Číslo v Burghauserově katalogu

178

Datum vzniku

10. ledna – 24. května 1893

Datum a místo premiéry

16. prosince 1893, New York

Interpret premiéry

New York Philharmonic Society, dirigent Anton Seidl

První vydání

Simrock, 1894, Berlín

Základní tónina

e moll

Instrumentace

1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, triangl, činely, housle, violy, violoncella, kontrabasy

Části / věty

1. Adagio. Allegro molto
2. Largo
3. Molto vivace
4. Allegro con fuoco

Durata

cca 41 min.

okolnosti vzniku a všeobecná charakteristika

Ve světovém kontextu nejpopulárnější Dvořákovo dílo vzniklo v prvním roce skladatelova pobytu ve Spojených státech amerických. U jeho zrodu stála příznivá konstelace okolností: skladatelovy silné dojmy z nového prostředí, finanční nezávislost, pocit „velvyslance“ české hudby a ambice dokázat, že nezklame očekávání. To vše zastihlo Dvořáka na vrcholu jeho tvůrčích sil a přispělo ke vzniku díla mimořádných kvalit. Symfonie měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků afroamerické a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. Symfonie je dílem vrcholné kompoziční suverenity, vyznačuje se ideálním souladem obsahu a formy a neomylným citem pro architekturu celku. Mimořádná působivost díla tkví v nevšední zpěvnosti a lapidárnosti užitých témat, strhující rytmice, výrazové čistotě, živelném temperamentu a vzájemné vyváženosti všech těchto složek. Charakteristickým znakem kompozice jsou časté reminiscence na témata z předchozích vět ve vrcholných místech každé věty následující, tedy princip, který dává symfonii její homogenní výraz. Dvořák tento postup použil již mnohokrát předtím, ale nikdy jej neuplatnil s takovou důsledností a promyšleností.

inspirační zdroje

Za nejsilnější inspirační zdroj symfonie z čistě hudebního hlediska lze považovat písně afroameričanů. Skladatel se s nimi seznámil již během prvních měsíců svého pobytu v New Yorku jednak díky černošskému zpěvákovi Harrymu T. Burleighovi, s nímž se intenzivně stýkal již před kompozicí symfonie, ale zřejmě i prostřednictvím jiných zdrojů. Cestu ke vzniku americké národní hudební školy totiž Dvořák viděl především v poučení se evropskými vzory, kde byla v 19. století často zdrojem inspirace i pro nejzávažnější díla tvorba lidová. Lidovou hudbu americkou, která měla být podle tohoto principu chápána jako základ pro tvorbu místních autorů, spatřoval Dvořák především právě v černošských spirituálech vzniklých na americké půdě. V jejich typických zvláštnostech, především pentatonice a synkopovaném rytmu, cítil silný inspirační zdroj. K této otázce se opakovaně vyjadřoval i v rozhovorech pro americký tisk: „V melodiích amerických černochů jsem objevil vše, čeho je třeba pro velkou a vznešenou hudební školu.“ Dvořákova teorie vyvolala značný rozruch v americkém i evropském tisku a vyjádřila se k ní celá řada významných hudebních autorit: Anton Bruckner, Hans Richter, Arthur Rubinstein, Joseph Joachim, Anton Seidl, ad. Řada z nich tuto myšlenku zcela odmítla, snad i kvůli zkreslení Dvořákových výroků: skladatel neměl na mysli prosté přebírání již existujících melodií do nově vznikajících skladeb, jak bylo někdy prezentováno. Podle vzpomínek Josefa Kovaříka tyto reakce Dvořáka nijak nezaskočily: „Mistr zůstal vůči všem těm článkům úplně netečným a klidným, a nestaral se o to, aby jeho výrok stran americké hudby byl poopraven. To jediné, co řekl, bylo: ‚No, tak ti páni myslí, že je to nemožné? No, to se ukáže!‘“

Odbornící vedou již více než sto let debaty nad otázkou, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil jasně, a to jak veřejným prohlášením, tak v soukromé korespondenci. V interview pro New York Herald zdůraznil: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem však jediné z nich.“ V únoru 1900 píše Dvořák v dopise Oskaru Nedbalovi, který se chystal symfonii dirigovat v Berlíně: „Posílám Vám Kretschmarův rozbor symfonie, ale ten nesmysl – že jsem upotřebil indiánských a amerických motivů – vynechte, poněvadž je to lež, hleděl jsem psát jenom v duchu těch národních melodií amerických!“ Většina muzikologů se nicméně shoduje, že závěrečné téma první věty je vědomě či nevědomě inspirováno spirituálem Swing Low, Sweet Chariot. Jejich melodický obrys i rytmické členění vykazují tolik podobností, že je nelze považovat za pouhou náhodu.

V souvislosti s „Novosvětskou“ symfonií se často hovoří také o inspiracích původní hudbou indiánskou. Není však úplně zřejmé, při jaké příležitosti ji Dvořák mohl poznat už před započetím kompozice. Celá symfonie totiž vznikla v New Yorku mezi 10. lednem a 24. květnem 1893, zatímco do amerického vnitrozemí skladatel vstoupil až v červnu téhož roku. Přesto se mohl Dvořák s indiánskou hudbou setkat již dříve. Měl k tomu v zásadě dvě příležitosti: Již třináct let před skladatelovým odjezdem do Ameriky, počátkem srpna 1879, se v Praze uskutečnilo vystoupení skupiny Irokézů, kteří zde po dobu deseti dnů prezentovali své kmenové tance a zpěvy, lukostřelbu a akrobacii na koních. Pro obyvatele tehdejší Prahy se jistě muselo jednat o neobyčejně atraktivní událost, jak vysvítá i z četných zpráv v dobovém tisku. Není známo, zda se skladatel některé z produkcí osobně zúčastnil, ale prezentovanou hudbu mohl poznat prostřednictvím notových ukázek, které v rámci svého článku uveřejněnil Dvořákův přítel Václav Juda Novotný v časopise Dalibor. Této teorii by odpovídal Dvořákův výrok z rozhovoru v New York Heraldu 15. prosince 1893: „Důkladně jsem prostudoval nějaké indiánské melodie, které mi poskytl přítel, až jsem byl zcela prodchnut jejich příznačnými rysy – vlastně jejich duchem.“ Druhou příležitost měl Dvořák přímo v New Yorku, kde navštívil tzv. Wild West Show pořádanou legendárním Buffalo Billem. Na vystoupení, volně inspirovaném tematikou dobývání Divokého západu, se podílela také skupina indiánů Oglala Sioux. Podle muzikologa Michaela Beckermana k tomu došlo na jaře 1893 (bez bližší specifikace), tedy právě v době kompozice symfonie, avšak teprve po dokončení náčrtu prvních tří vět.

Spornou otázkou rovněž zůstávají inspirace básní Píseň o Hiawathovi amerického básníka Henryho Wadswortha  Longfellowa. S tímto textem se Dvořák setkal již v 70. letech v Praze v překladu Josefa Václava Sládka a v době svého pobytu ve Spojených státech měl k dispozici i anglický originál. Rozsáhlá básnická skladba čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Podle některých badatelů byla báseň Dvořákovi klíčovou inspirací především pro obě střední věty symfonie. Tuto domněnku podporuje mj. Dvořákovo údajné prohlášení, že druhá věta symfonie byla komponována pod dojmem scény pohřbu z Longfelowova Hiawathy. Autentičnost výroku je bohužel sporná, protože jediná zmínka o něm je tzv. z druhé ruky: ve své studii Antonín Dvořák v Americe z roku 1919 se o něm zmiňuje její autorka Kateřina Emingerová s odkazem na blíže nespecifikovaný článek z amerického tisku. Podle muzikologa Michaela Beckermana, který se otázkou podrobně zabýval, však žádný v úvahu připadající článek podobné informace neobsahuje. Podle Beckermana je druhá věta symfonie inspirována dvěma scénami z Hiawathy: hlavní téma, slavné Largo, má svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty je prý odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Teorii o mimohudební inspiraci Larga nasvědčují také skladatelovy poznámky v náčrtech k této větě: „Legenda“ a „Začátek Legendy“. Třetí věta symfonie je podle Beckermana inspirována svatební scénou, konkrétně divokým tancem kouzelníka Pau-Puk-Keewise. Muzikolog zde vychází ze skladatelova výroku v New York Heraldu, podle kterého „Scherzo mé nové symfonie bylo inspirováno scénou slavnosti, ve které tančí indiáni“ a poukazuje na shodný gradační průběh přislušné pasáže v textu a hlavního dílu třetí věty symfonie.

Celkový výraz symfonie je především výsledkem ohromení novým prostředím a novými kulturními podněty, které skladatelova tvůrčí fantazie přetvořila prostřednictvím umělecké stylizace v dílo výjimečných kvalit. Z hlediska techniky kompozice však o žádných zásadních nových vlivech hovořit nelze. Dvořák přicestoval do Spojených států v jednapadesátém roce svého života jako autor se zcela vykrystalizovaným osobitým kompozičním stylem a ustáleným kánonem vyjadřovacích prostředků, jako mistr v ovládání všech složek kompozice. Místní vlivy tak mohly nanejvýš rozšířit paletu jeho hudebního výraziva. Tedy: přestože Dvořák v symfonii využil některých principů, na kterých stojí černošská a indiánská hudba, nelze říci, že by vznikla „americká národní symfonie“, neboť – jak trefně poznamenal jeden kritik po premiéře – „Dvořák se nemůže zbavit svého češství, stejně jako se gepard nemůže zbavit svých skvrn“. V symfonii se „černošské“ a „indiánské“ motivy navzájem proplétají s „českými“ (nebo jednoduše dvořákovskými) a v podivuhodném souladu tvoří jednolitý, vyvážený a mimořádně působivý celek.

charakteristické rysy kompozice

- pentatonika (pětitonová stupnice, která neobsahuje čtvrtý a sedmý tón tradiční evropské durové stupnice)
- synkopické rytmy (přesouvání přízvuku z těžké doby na lehkou)
- tečkované rytmy
- aiolský mollový modus s malou septimou
- princip reminiscencí

formální struktura a obsah

Zatímco z hlediska volby tematického materiálu i celkové atmosféry díla vstoupil Dvořák skutečně do „nového světa“, ve stavební konstrukci zachovává symfonie převážně klasická schémata vycházející z hlubokých tradic evropské hudby. První věta (Allegro molto) je komponována v sonátové formě, která je uvozena introdukcí v pomalém tempu (Adagio). Kromě toho, že introdukce anticipuje tematický materiál první věty, konkrétně její hlavní téma, přináší hned ve svém úvodu myšlenku, kterou lze označit jako určitý leitmotiv Dvořákova amerického období. Její charakteristický melodický obrys se později znovu objeví v tématu třetí věty Smyčcového kvintetu Es dur nebo v klavírní Humoresce č. 1. Celá introdukce má být podle Dvořákova vyjádření hrána „co možná zdlouha“, což ne vždy bývá v praxi respektováno. Expozice první věty je vystavěna ze tří nosných tematických myšlenek. Hlavní téma se vyznačuje kontrastní podobou svého předvětí a závětí. Pro další průběh symfonie je určující především předvětí fanfárového charakteru, které se později znovu objeví na klíčových místech všech následujících vět. Vedlejší téma první věty dobře dokládá „americko-český“ charakter symfonie: ve své základní mollové podobě (s malým melodickým rozpětím, sníženou septimou a monotónním doprovodem) má v sobě skutečně cosi „indiánského“. V dalším rozvíjení tématu se však jeho charakter zcela změní (změna tónorodu, větší melodické rozpětí, paralelní tercie) a náhle zní téměř jako česká polka. Závěrečné téma je ve svém úvodu rytmicky shodné s tématem hlavním, ale jinak má zcela odlišný, lyrický charakter. Často bývá poukazováno na jeho blízkou podobnost s melodií sprituálu Swing Low, Sweet Chariot. Také s tímto tématem Dvořák pracuje i v dalších větách symfonie. Provedení využívá především hlavního tématu a předvětí tématu závěrečného. Jeho dramatický charakter má harmonický průběh A – a – F – fis – es – e – f. Repríza je téměř doslovným opakováním expozice, jen s tím rozdílem, že vedlejší a závěrečné téma je transponováno o půltón výš. Efektní koda s výraznou úlohou tympánů vrcholí vzepjetím hlavního tématu v žestích nad orchestrálním tutti.

Druhá věta (Largo) je uvozena harmonicky pozoruhodným sledem akordů v dechových nástrojích (E – B(6) – E – Des – Heses – ges – Des). Geneze slavných úvodních taktů věty nebyla snadná. V Dvořákových náčrtnících se zachovala celá řada variant, které předcházely definitivnímu znění. V jedné z nich začíná harmonický sled v C dur a do stejné tóniny se opět navrací. V konečném znění je však počátečním akrodem E dur zdůrazněna návaznost na závěr předchozí věty, která končí v e moll. Podle výkladu Michaela Beckermana přestavují úvodní akrody jakousi hudební podobu formule „bylo nebylo“. Muzikolog Antonín Sychra poukazuje na souvislost tohoto akrodického sledu s podobně koncipovanými místy v jiných Dvořákových skladbách: s katarzí v symfonické básni Holoubek, s akordy doprovázejícími začátek vodníkovy árie v Rusalce při slovech „Ubohá Rusalko bledá, v nádheru světa zakletá, běda!“ a s harmonickými sledy na několika místech Biblických písní (např. v písni č. 3 při slovech „Pozoruj a vyslyš mne, neboť naříkám v úpění svém a kormoutím se“). Hlavní téma Larga je široká, vznešeně prostá melodie přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců. Téma bylo původně předepsáno pro klarinet, ale Dvořák později instrumentaci změnil, neboť zvuk anglického rohu mu údajně připomínal zabarvení hlasu Harryho T. Burleigha, který ho prostřednictvím svého zpěvu seznamoval s černošskými spirituály. Také samotná podoba tématu byla poněkud jiná, „evropštější“, než jak ji známe z definitivního znění. Na rozdíl od náčrtů je teprve v partituře pomocí drobné, ale v celkovém účinku významné změny prohlouben pentatonický charakter melodie. Střední část věty přináší hudební plochu v cis moll, v jejíž teskné náladě bývá spatřován obraz rozlehlých, pustých prérií amerického vnitrozemí (které ovšem Dvořák v době kompozice symfonie ještě nemohl znát), stylizace indiánského lamenta, ale také odraz stesku po domově. Obraz bezútěšnosti je ještě prohlouben, když hudební proud vyústí do jakéhosi smutečního pochodu na pozadí pravidelně kráčejícího pizzicata v basech. Následuje kontrastní quasischerzový úsek v Cis dur, na jehož dynamickém vrcholu se propojí několik tematických myšlenek: vlastní téma Larga, hlavní téma první věty a závěrečné téma první věty. Věta je zakončena ztišeným návratem k hlavnímu tématu a v samém závěru znovu zazní také sled úvodních akordů.

Třetí věta (Molto vivace) je komponována ve formě A–B–A. Podle Dvořákova výroku má tato část symfonie souvislost se „slavností ve které tančí indiáni“, tak jak ji znal z Longfelowova Hiawathy. Celý charakter dílu A i jeho gradující průběh jakoby skutečně líčil pasáž básně, která popisuje divoký tanec kouzelníka Pau-Puk-Keewise z kapitoly Hiawathova svatba:

Za zpěvu a zvuku píšťal, Rychle pak a pořád rychlej, hnal se, divě posunkuje,
zvuku bubnů, zvuku hlasů, krouže, stáčeje se v klubku, dupal písek, dul a metal
švarný chlapík Pau-Puk-Kíwis,                skokem k hostům shromážděným                divoce jej do povětří;
tančit započal své tance. skokem, vírem kolem chaty, až se rozvířil sám vítr,
Slavnostním se začal krokem až i listí zakroužilo, až ten písek rozevlátý
pomaloučku, polehoučku s prachem v povětří se vzdulo, závějemi vůkol lehal –
províjeti mezi stromy, vírným větrem v rej se hnulo. hle, kde břeh, tam písku přesyp,
ve stínu a hned zas v světle, U Velkého jezera pak z písku chlumy Nagou Wudžů!
nakračuje jako panter. po písečném jeho břehu (překlad Josef Václav Sládek)

Strhující rytmičnost dílu A je narušena pouze v jeho střední části, která je svojí idylickou atmosférou natolik kontrastní, že lze hovořit o jakémsi malém triu. Skutečné trio, díl B, je rovněž divokým rytmům na hony vzdáleno. Ale nejen to, zdá se, jako by se náhle z hudby vytratila i její „americká“ atmosféra. Otakar Šourek dokonce hovoří o „taneční melodii typu česky lidového, která ve své střední části rozradostní se lehkými poskoky a jemnými trylky, jakoby to Dvořákovi zamilovaní holoubci na Vysoké spustili svůj vrkavý koncert“. Po repríze dílu A následuje koda, která se svým závažným výrazem celkovému ladění věty vymyká a představuje tak určitý myšlenkový přechod k větě závěrečné. Na dynamickém vrcholu kody se náhle vynoří další z reminiscencí: závěrečné téma první věty.

Čtvrtá věta (Allegro con fuoco) je v základních rysech komponována v sonátové formě, takže v jejím půdorysu lze jasně rozeznat expozici, provedení i reprízu. Princip reminiscencí, který v této větě vrcholí, však přináší do struktury věty nové formotvorné prvky: jedná se zejména o výrazné využití témat předchozích vět. Jestliže samotný princip kumulace reminiscencí v závěrečné větě odkazuje k Beethovenově Symfonii č. 9, způsob jeho uplatnění beethovenovský není. V poslední symfonii vídeňského klasika přináší začátek čtvrté věty jakousi rekapitulaci tematického materiálu předchozích vět a v dalším průběhu věty se již znovu neobjevuje. Dvořák naproti tomu exponuje materiál předchozích vět teprve počínaje provedením. Hlavní téma čtvrté věty je i na Dvořákovy poměry neobyčejně výrazné a nosné, navíc je hned napoprvé exponováno v efektní instrumentaci žesťových nástrojů a předznamenává tak náladu celé věty. Jeho strhující dojem je ještě posílen následnou triolovou variantou s ostře akcentovaným rytmickým doprovodem. Závěrečné energické téma znovu posiluje prvotní dojem ladění celé věty. Provedení je dokladem Dvořákovy neselhávající fantazie v rozvíjení tematického materiálu i jeho schopnosti přinášet stále nová kompoziční řešení. V jednom úseku tak například současně zaznívají hlavní témata druhé, třetí a čtvrté věty. Repríza je oproti expozici zkrácena, aby o to více vynikla grandiózní koda, ve které se znovu dostanou ke slovu všechny klíčové myšlenky symfonie včetně úvodních akrodů Larga ve zmonumentalizované podobě.

premiéra

Premiéra nové Dvořákovy symfonie byla očekávána s neobyčejným napětím, obzvláště po rozruchu, který už o půl roku dříve vyvolala skladatelova veřejná prohlášení o černošské a indiánské hudbě jako základu pro americkou národní hudební školu. Newyorský tisk již v předstihu přinesl řadu článků o novém díle, dokonce s notovými ukázkami některých témat. Podle místních zvyklostí předcházela samotné premiéře veřejná generální zkouška, která se konala 15. prosince 1893 v odpoledních hodinách. Přestože ten den silně pršelo, už od poledne se podél Carnegie Hall táhla fronta dychtivých zájemců o vstupenky. Generální zkouška byla zcela vyprodaná, Dvořák se svojí rodinou se jí ale nezúčastnil, společenská etiketa žádala, aby se objevil až na premiéře. Svoji vstupenku prý věnoval někomu, kdo si velmi přál jeho nové dílo slyšet. Deník New York Herald přinesl z generální zkoušky obsáhlou reportáž, v níž se k symfonii vyjádřila řada předních hudebníků. Dirigent Anton Seidl, který dílo s Newyorskou filharmonickou společností nastudoval, prohlásil, že by symfonie měla „mladé americké skladatele povzbudit k tomu, aby pokračovali stejným směrem, který jim tak úspěšně ukázal dr. Dvořák, a postarali se tak o vznik opravdu národní školy hudební skladby.“ Hudební skladatel Victor Herbert na otázku, zda bude mít symfonie vliv na hudební budoucnost země, odpověděl: „Ano, pokud skladatelé budou Dvořáci.“

Samotná premiéra, která se konala následujícího dne, 16. prosince 1893, se stala vrcholnou kulturní událostí sezóny a pro Dvořáka představovala největší triumf jeho umělecké dráhy. O přijetí, kterého se symfonii dostalo, nejlépe svědčí jeho vlastní slova z dopisu nakladateli Simrockovi: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, sál byl obsazen nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!“ Řadu podrobností z průběhu premiéry se dozvídáme také z rozsáhlých novinových článků, které byly druhý den uveřejněny v předních newyorských listech. Skladatelův syn Otakar, který byl premiéře rovněž přítomen, zaznamenal ve svých vzpomínkách atmosféru večera takto: „Zájem o vstupenky na slavnostní premiéru Novosvětské symfonie byl tak mimořádný, že by k plnému uspokojení zájemců musela i tak obrovská Carnegie Hall několikanásobně zvýšit počet sedadel. Všechny noviny se předháněly v úvahách, zda tatínkova symfonie určí další vývoj americké hudby a předem tak dílo obklopily jakousi aurou jedinečnosti. Úspěch byl tak obrovský, že se jeho velikost vymykala běžným lidským představám, a jistě slouží ke cti amerického publika, jakým způsobem dokázalo ocenit hudbu žijícího skladatele. Již po první větě zcela neočekávaně propukl dlouhotrvající potlesk. Po úchvatném Largu druhé věty lidé vůbec neumožnili pokračování, dokud tatínek nevystoupil na pódium, aby přijal ovace nadšených posluchačů už uprostřed díla. Po skončení symfonie lidé doslova šíleli nadšením. Snad dvacetkrát musel tatínek vystoupit s dirigentem Seidlem na pódium a přijímat díky uchváceného publika. Byl šťastný.“

další osudy díla

Úspěch symfonie byl okamžitý a trvalý. Dílo se brzy stalo pevnou součástí repertoáru symfonických orchestrů a dirigentů v Evropě, Americe i Austrálii. První provedení symfonie na evropském kontinentu se odehrálo 21. června 1894 v Londýně, v Čechách zazněla skladba poprvé 20. července 1894 v Karlových Varech, pražská premiéra se konala 13. října 1894 za řízení autora v Národním divadle. Hlavní téma Larga zpopulárnělo natolik, že vznikla celá řada jeho instrumentálních, ale také vokálních úprav. Nejznámější z nich je aranžmá s názvem Goin‘ Home, které v roce 1922 vytvořil Dvořákův někdejší americký student William Arms Fisher (1861–1948). K jeho vzniku poznamenal: „Jako hudebník z povolání nemám velkou důvěru v různé úpravy děl slavných skladatelů. Avšak jednoho letního dne roku 1922 přede mě kdosi položil klavírní úpravu Larga a já si ji čistě z nostalgických důvodů přehrál. Jak tak hraji, zničehonic se mi v hlavě vynořila slova: Goin‘ home – I‘m going home. Poznamenal jsem si je a později jsem je doma v souladu se svým vnitřním hlasem zpracoval.“

z dobových ohlasů

New York Herald, 17. prosince 1893:
„Dr. Antonín Dvořák, slavný český skladatel a ředitel Národní hudební konzervatoře, věnoval americkému umění velké dílo. Stalo se to včera, kdy byla jeho nová symfonie e moll nazvaná Z Nového světa uvedena při druhé premiéře v Carnegie Music Hall. Byl to důležitý den v hudební historii Ameriky. Bude zaznamenán jako den, kdy byla poprvé veřejně uvedena skvělá skladba. Byl to den, kdy obvykle vlažné americké publikum propuklo téměř ve frenetické nadšení a aplaudovalo jako ti nejnadšenější ‚Italianissimi‘ na světě. Dílo má přímo heroické proporce. Je odlito ze stejné hudební formy, kterou používali takoví básníci hudby jako Beethoven, Schubert, Schumann, Mendelssohn, Brahms, aby obohatili hudební imaginaci světa. A tato nová symfonie Dr. Dvořáka si s nejlepšími výtvory hudebníků, o nichž jsem se právě zmínil, v ničem nezadá.“

New York Times, 17. prosince 1893:
„Nejdříve budiž řečeno, že Dr. Dvořák prokázal své dokonalé mistrovství symfonické skladby tím, že se úspěšně dokázal vyhnout pasti, do níž se chytají američtí skladatelé. Dr. Dvořák totiž pronikl do ducha černošské hudby a pak vynalezl svá vlastní témata. Učinil ze sebe dokonalého mistra v ovládnutí základních rytmických a harmonických zvláštností černošských melodií. [...] Základní melodie symfonie jsou krásné, osobité, jsou rozvíjeny jasně a logicky – a symfonie jako celek je symetrická, mocná a nesmírně zajímavá. Domníváme se, že je to nejlepší Dvořákova práce v tomto žánru, a to je totéž, jako kdybychom řekli, že je to velká symfonie, která si právem zaslouží být přičítána k tomu nejlepšímu, co bylo od smrti Beethovena složeno. [...] My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.“

z Dvořákovy korespondence

Emilu Kozánkovi, New York, 12. dubna 1893:
„Práce mnoho ve škole nemám, takže mi pro mou práci času zbývá a nyní právě dokončuji novou symfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý, kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“

Francescu Bergerovi, Vysoká, 12. června 1894:
„Můj nejdražší příteli Bergere! Zasílám Vám výňatek z rozborů pana H. Krehbiela mé symfonie ‚Z Nového světa‘ e moll, která byla poprvé provedena za řízení Antona Seidla na filharmonickém koncertu v New Yorku 15. a 16. prosince 1893. Nazval jsem Symfonii ‚Z Nového světa‘, protože to bylo první dílo, které jsem napsal v Americe. Podle mého názoru vliv této země (to znamená lidové písně černošské, indiánské, irské atd.) je zde patrný a toto i všechna ostatní díla (napsaná v Americe) se velmi odlišují od mých ostatních skladeb co do barvy i charakteru, ale nebudu posuzovat sám sebe. Doufám, že mi Angličané porozumí stejně dobře jako dříve a pouze lituji, že nemohu být přítomen prvnímu provedení svého díla.“

ze vzpomínek Dvořákova amerického "asistenta" Josefa Kovaříka

„Desátého ledna počal Mistr s náčrtem nového velkého díla, jež označeno Symfonie e moll. [...] Koncem měsíce března Mistr nabyl toho přesvědčení, že do 15. května, kdy obmýšlel jeti na léto do Čech, dokončení symfonie je holou nemožností, tu počal se s chotí raditi, co a jak by si měli počíti – zda cestu do Čech o nějaký čas prodloužiti, než by bylo dílo, na němž mu velice záleželo, nepřerušeně dokončeno – aneb povolati svých dítek do Ameriky. Po delších úvahách usneseno povolati dítka a rovněž rozhodnuto pro letní pobyt ve Spillvillu. Nyní, když Mistr byl ubezpečen, že dílo nepřerušeně ukončí, pracoval mnohem klidněji. [...] Mezitím chystaly se Mistrovy dítky na cestu do Ameriky. V úterý 23. května odrazily z Brém po lodi Havre a zvláštní shodou ve středu 24. května, v týž den, kdy Mistr dokončil své veliké dílo, dostihly Southampton v Anglii, a tak na konci partitury díla vedle dříve uvedené poznámky ‚v 9 hodin ráno‘ přibyla dodatečná poznámka: ‚Děti přijely do Southamptonu, 1.33 odp. přišel telegram‘.“

„Odpoledne prvého dne [po příjezdu do Spillvillu] přinesl mně Mistr partituru symfonie, že bych ji mohl během prázdnin opsati. Byl to ‚klasický‘ výrok, jejž Mistr pronesl, když mně partituru odevzdával: ‚Víte, indiánku, symfonie má 128 stran, a když opíšete čtyři stránky denně, budete s tím za měsíc hotov a prázdniny vám rychleji uběhnou!‘ Starostlivý Mistr, pln obav, že bych nevěděl, co si dlouhou dobu počíti, se mně staral o zaměstnání. Svolil jsem, ale dodal zároveň: ‚Ale jenom čtyři strany denně, Mistře!‘ Musel jsem vždy podati jakýsi každodenní ‚raport‘, jak pokračuji s opisováním. Zněl obyčejně stejně: ‚čtyři strany‘ – ale jednoho večera, snad nebyl Mistr v nejrůžovější náladě, nebo snad jsem jej toho večera silně obehrál [v kartách] a Mistr ukrutně nerad prohrával – tu, když jsem po hře oznamoval obvyklé ‚čtyři strany‘, Mistr se zle obořil: ‚Poslechněte, indiáne, vy jste lenoch! Jenom čtyři stránky, a to ještě hodně prázdné!‘ Rozhodl jsem se následujícího dne notně si popíliti. Psal jsem pilně, opsal jsem šestnáct plných stran. Věděl jsem předem, že bude zle, a také bylo. Když jsem oznámil ‚šestnáct stran‘, Mistr se zle rozkohoutil: ‚Co? Šestnáct stran? To je nemožností, to je strašná práce, přece to znám, chcete se zabít, proč to děláte, vždyť máte prázdniny!‘“

„Jednou dirigent Seidl v kavárně začal, že se doslechl, že Mistr má novou symfonii a žádal jej, aby mu ji dovolil provésti v jednom z nejbližších koncertů Newyorské filharmonie. Mistr se rozmýšlel, ale při odchodu Seidlovi slíbil, že mu dá symfonii k provozování. To bylo v půli listopadu 1893. Následujícího dne oznámil již Seidl Mistrovi, že symfonie bude provedena na koncertě kolem 15. prosince, aby mu tedy partituru poslal co nejdříve. Téhož večera, nežli jsem se vydal s partiturou na cestu, Mistr v poslední chvíli připsal na titulní stranu ‚Z Nového světa‘! Předtím tam stálo jenom ‚Symfonie e moll‘.“