Symfonie č. 8 G dur, op. 88, B163

všeobecná charakteristika

Po přestálé krizi poloviny osmdesátých let, reprezentované především temnou Symfonií č. 7 a Klavírním triem f moll, je doba vzniku Symfonie č. 8 již obdobím velké vyrovnanosti a nalezením odpovědí na všechny základní otázky lidské existence. Dílo vzniklo během léta a počátku podzimu 1889, z větší části na skladatelově letním sídle ve Vysoké. Toto prostředí, ve kterém se Dvořák cítil nejlépe, jakoby se odrazilo v celkové atmosféře nové symfonie. Vzniklo dílo plné životní radosti a obdivu k přírodním krásám, výrazně se zde opět projevuje autorova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Pro symfonii je charakteristická proměnlivost nálad, které se střídají v pestrém sledu od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až po plochy dramaticky vypjaté. Z hlediska tematického materiálu se dílo vyznačuje výraznou kantabilitou, která svoji přímočarostí a převážně diatonickými postupy představuje spíše vokální než instrumentální typ melodiky.

formální struktura a obsah

I když v hrubých rysech Dvořák dodržuje stavbu klasické symfonie (čtyřvětost, tempové rozvržení vět), dílo překvapuje mnoha inovacemi. Skladatel sám se vyjádřil, že jeho záměrem bylo tematický materiál zpracovat v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách“. Týká se to hned pomalého úvodu první věty, který se v téměř neměnném znění opakuje vždy na začátku každého oddílu – expozice, provedení a reprízy. (Podobný princip nacházíme i ve vstupní větě Beethovenovy Klavírní sonáty c moll, „Patetické“.) Elegické téma, přednášené violoncelly, v němž lze snad spatřovat cosi jako hymnus přírody, v rozporu s označením symfonie začíná v g moll, aby se přes tóniny Es dur a As dur teprve v závěru své sedmnáctitaktové periody propracovalo k základní tónině G dur. První věta je sice v celkovém rámci komponována na půdorysu sonátové formy, ale nelze jednoznačně určit, které z témat lze považovat za „hlavní“, „vedlejší“ atd., spíše lze hovořit o „oblasti hlavního tématu“ apod. 

Druhá věta, označená jako Adagio, je zřejmě nejproměnlivější pomalou větou Dvořákovy symfonické tvorby: přináší doslova kaleidoskop kontrastních nálad a je charakteristická svoji bohatou instrumentační fantazií. Z formálního hlediska lze větu označit za jakési volné rondo s formou A–B–A'–C–B'–A'. Scherzová věta přináší ve svém hlavním dílu lehce melancholickou hudbu valčíkového ladění, melodika středního dílu je překvapivě odvozena z Dvořákovy o patnáct let starší jednoaktové komické opery Tvrdé palice, konkrétně z Toníkovy árie „Tak mladé děvčátko, tak starý muž“. Závěrečná věta symfonie je uvozena výraznou fanfárou hranou sólovými trubkami. V melodickém tvaru jejího třetího a čtvrtého taktu je již anticipováno hlavní téma věty, které je později bohatě variováno. Kombinací sonátového a variačního principu se celá věta dostává do blízkosti finále Beethovenovy Eroiky.

okolnosti prvního vydání

Se vznikem díla je spojen i začátek roztržky mezi skladatelem a jeho hlavním nakladatelem Simrockem. K vydání symfonie u Simrocka nedošlo, neboť jednání ztroskotalo na výši honoráře. Nakladatel již delší dobu vytýkal Dvořákovi, že píše jen velké náročné skladby, jejichž vydávání není dostatečně rentabilní, a tlačil skladatele ke komponování spíše menších děl. To Dvořák odmítal s poukazem na své umělecké ambice, které nemohou být uspokojeny pouze skládáním drobných příležitostných kusů. Ostrá výměna názorů pak skončila přerušením obchodních styků na tři roky a Dvořák svoji Symfonii č. 8 vydal u londýnské firmy Novello. Odtud také někdy používaný podtitul symfonie „Anglická“.

premiéra a další osudy díla

Symfonie poprvé zazněla 2. února 1890 v pražském Rudolfinu na jednom z tzv. Populárních koncertů pořádaných Uměleckou besedou. Dvořák dílo sám dirigoval, stejně jako britskou premiéru, která se uskutečnila 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Symfonie zaznamenala pronikavý úspěch jak u obecenstva tak u kritiky. Dvořák byl v anglickém tisku označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“ Dvořák sám popsal své zážitky z koncertu svému příteli Václavu Judovi Novotnému takto: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám i za ním u varhan sedící tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“ Dvořák pak symfonii dirigoval ještě několikrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem (první provedení v německy mluvících zemích), 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 na tzv. Českém dnu během světové výstavy v Chicagu a 19. března 1896 znovu v Londýně. O uvedení díla ve Vídni se zasloužil neúnavný propagátor Dvořákovy hudby, dirigent Hans Richter, který symfonii zařadil na program koncertu Vídeňských filharmoniků 4. ledna 1891. O úspěchu vídeňské premiéry Richter ihned referoval Dvořákovi: „Z tohoto provedení byste měl jistě radost. Všichni jsme cítili, že jde o nádherné dílo: proto byli jsme také všichni tolik nadšeni. Úspěch byl vřelý a srdečný.“

z dobových ohlasů

Eduard Hanslick v Neue freie Presse, 6. ledna 1891:
„Jako poslední skladba programu stála sice na nejnebezpečnějším místě, ale zvítězila nejčistšími prostředky. Ač je toto dílo od začátku do konce nepopiratelně Dvořákovo, odlišuje se velmi podstatně od obou jeho dřívějších ve Vídni známých symfonií. [...] Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“