Symfonie č. 7 d moll, op. 70, B141

Opusové číslo

70

Číslo v Burghauserově katalogu

141

Datum vzniku

13. prosince 1884 – 17. března 1885 (revize: 1885)

Datum a místo premiéry

22. dubna 1885, Londýn

Interpret premiéry

Philharmonic Society, dirigent Antonín Dvořák

První vydání

Simrock, 1885, Berlín

Základní tónina

d moll

Instrumentace

2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy

Části / věty

1. Allegro maestoso
2. Poco adagio
3. Scherzo. Vivace
4. Finale. Allegro

Durata

cca 37 min.

všeobecná charakteristika

Dvořákova v pořadí sedmá symfonie v tónině d moll zaujímá v řadě jeho devíti symfonií zvláštní postavení. Její chmurná atmosféra je v příkrém kontrastu nejen ke dvěma sousedním symfoniím (č. 6 a 8), ale rovněž k valné většině Dvořákova díla jako celku. Je charakteristická svým dramatickým výrazem a temnou atmosférou bolestných pochybností i neústupného vzdoru. Vyznačuje se absencí slovansky zabarvené melodiky, která je výrazným znakem skladatelova předchozího, tzv. slovanského období a se kterou je skladatelův kompoziční styl obvykle spojován. Navzdory dramatické síle, kterou tato hudba působí, se však zároveň jedná i o dílo hluboce intimní, ve kterém skladatel zkoumá zákruty své duše a odpovědi na elementární otázky týkající se lidské existence. Přestože v popularitě nemůže soupeřit s Dvořákovou symfonií „Z Nového světa“, z hlediska celkové koncepce, závažnosti výpovědi a mistrovského formálního zpracování se jedná o vrcholné symfonické dílo svého autora, které patří k nejvýznamnějším výtvorům v pobeethovenovském vývoji symfonického žánru a řada odborníků ji staví i nad symfonie Brahmsovy.

inspirační zdroje a okolnosti vzniku

Nezvykle patetické gesto této Dvořákovy symfonie bývá někdy spojováno se smrtí skladatelovy matky. Toto vysvětlení však není příliš pravděpodobné, neboť Anna Dvořáková zemřela celé dva roky před započetím kompozice díla. Dvořákovská literatura také často hovoří o údajné Dvořákově vnitřní krizi, která na skladatele dolehla v první polovině osmdesátých let v souvislosti s jeho rostoucím mezinárodním věhlasem. Skladatel byl prý náhle nucen řešit vnitřní konflikt mezi vlastenectvím a kosmopolitismem, mezi tolik požadovanou „službou vlasti“ a ambicemi po mezinárodním úspěchu, což vedlo k náladovému obratu v jeho tvorbě. Podle jiných výkladů mohla charakter symfonie ovlivnit také vzrušená dobová společensko-politická atmosféra. Tato domněnka je založena na poznámce, kterou skladatel v partituře připojil k hlavnímu tématu první věty: „Toto hlavní thema mi napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v státním nádraží 1884.“ Poznámka se vztahuje k tehdy ostře sledované pražské návštěvě několika stovek maďarských Čechů a Maďarů. Hlavním bodem programu byla návštěva představení v Národním divadle, ale celá akce měla spíše politický než kulturní charakter a byla spojena s rozsáhlými politicko-nacionálními manifestacemi ve všech větších městech, kudy vlak projížděl. Pro žádnou z těchto teorií však neexistují přesvědčivé doklady.

Ať už byly příčiny jakékoli, faktem zůstává, že některé Dvořákovy opusy z této doby jsou zastřeny nezvykle temným, dramatickým výrazem. V červnu 1884 skladatel obdržel od londýnské Filharmonické společnosti oznámení o jmenování jejím čestným členem a zároveň i objednávku na novou symfonii. Dvořák se rád chopil příležitosti: po výrazném úspěchu v hudbě oratorní (provedení jeho Stabat mater v Londýně bylo triumfem) teď mohl předložit anglickému publiku důkaz svých schopností také na poli symfonické tvorby. Kromě toho si byl vědom, jakého vyznamenání se mu dostává, když objednávka pochází od slavné instituce, pro kterou psal Beethoven svoji Symfonii č. 9. Dvořák se pustil do práce se snahou vytvořit dílo, které překoná vše, co dosud zkomponoval, symfonii „která má být taková, aby hýbala světem, no a dá pán bůh, že tak bude!“.

Zdá se, že opuštění slovanských folklórních inspirací bylo při kompozici Symfonie č. 7 výsledkem racionálního rozhodnutí vytvořit reprezentativní dílo beethovenovského či brahmsovského ražení, které jednoznačně uspěje na mezinárodní hudební scéně. Dalším impulzem k tak závažné kompozici mohl být Dvořákovi i Brahmsův výrok na adresu skladatelovy předchozí symfonie: „Představuji si vaši symfonii ještě zcela jinak než tuto D dur.“ Dvořákovo úsilí bylo korunováno jednoznačným úspěchem, neboť v sedmé symfonii vytvořil jedno ze svých vrcholných děl, dokonalé po stránce obsahové i formální.

formální struktura a obsah

Kompozice symfonie stojí časově na samém konci Dvořákovy vnitřní krize první poloviny 80. let a zároveň věrně zrcadlí její vývoj: myšlenkový oblouk díla na počátku vyrůstá z atmosféry mučivých pochybností, ale v závěru vyúsťuje ve výraz pevného rozhodnutí. Snahu o zásadní uměleckou i lidskou výpověď předznamenává již volba tóniny: v d moll komponoval Mozart své Requiem, Beethoven Symfonii č. 9 a Brahms Klavírní koncert č. 1, díla překračující svým dosahem oblast „pouhé“ hudby. Myšlenková přísnost díla jakoby se odrazila také ve střízlivé instrumentaci. Dvořák využívá pouze klasického beethovenovského obsazení orchestru, přičemž žesťové nástroje slouží obvykle jen k zahuštění zvuku na dynamických vrcholech. Koncepce celého díla se vyznačuje pozoruhodnou soudržností tematického materiálu, stylovou jednotou a neobyčejnou sevřeností čtyřvěté formy. Zajímavou okolností je spřízněnost symfonie s autorovou koncertní předehrou Husitská. Stejně jako obě skladby vyrůstají z podobného náladového podhoubí, tak lze vypozorovat i intonační souvislosti mezi jejich tematickým materiálem.

Charakter první věty v sonátové formě určuje především povaha hlavního tématu. Jeho chmurný úvod na pozadí prodlevy tónu d má rozah pouhé kvarty a připomíná tak ono pověstné „ticho před bouří“. Ve své druhé části se téma náhle vzepne a je překvapivě zakončeno zmenšeným septakordem. Vedlejší téma má smířlivější charakter, ale jak je postupně rozvíjeno, i sem doléhají stíny. Provedení první věty patří k nejdramatičtějším v celé Dvořákově tvorbě a jeho účinek je znovu zopakován, dokonce zesílen v kodě. Koncepce závěru první věty pak patří k nejoriginálnějším myšlenkovým řešením svého autora: dramatičnost kody, vystupňovaná k nejsilnějšímu účinku, se na svém vrcholu zlomí a hudba rezignovaně dohasíná ve stejném duchu, ve kterém věta začala. Dilema nebylo vyřešeno a pochybnosti nebyly rozptýleny, což otevírá myšlenkový prostor pro další věty symfonie.

Druhá věta, Poco adagio, přináší jisté zklidnění, ačkoli o bezstarostné idyle nemůže být řeč. V této hudbě bývá spatřována modlitba za klid duše. Po premiéře Dvořák větu zkrátil o 40 taktů, což v dopise nakladateli Simrockovi komentoval slovy: „Nyní je Adagio mnohem kratší a sevřenější a já jsem si teď jist, že žádná nota není nadbytečná.“ Třetí věta, scherzo, je komponována ve formě A–B–A. Ve shodě s náladovým laděním celé symfonie obsahuje množství temných akcentů. Hlavní oddíl je sice vystavěn z výrazně rytmizovaného hlavního tématu, jeho taneční charakter je však relativizován kontrastní protimelodií a jeho potenciální bezstarostnost je tlumena základní tóninou d moll. V závěru dílu A se navíc do toku hudby vkrádá stále více dramatických prvků, které přecházejí až v jakýsi divoký, temný rej. Čtvrtou větu v sonátové formě se zkrácenou reprízou lze charakterizovat jako obraz heroického vzepětí vůle. Tento dojem navozuje hned hlavní téma se svým úvodním vzestupným oktávovým krokem. Celá věta je příkladem mistrovské motivické práce, neselhávající invence a citu pro architekturu celku. Vrcholí efektně vystavěnou kodou, která svým rozhodným, osvobozeným výrazem dílo přesvědčivě uzavírá.

premiéra a další osudy díla   

Dvořák symfonii dokončil 17. března 1885 a již 22. dubna téhož roku během své třetí návštěvy Anglie dirigoval v londýnské St. James Hall její premiéru. Dílu se dostalo nadšeného přijetí, což Dvořák o dva dny později komentoval v dopise příteli Václavu Judovi Novotnému: „Milý příteli! Než tento list k Vašim rukoum dojde, snad už bude Vám znám výsledek a přijetí mé zde v Londýně. Symfonie se líbila velice a obecenstvo mne přijalo a uvítalo nejokázalejším způsobem. Po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost, všecko zrovna tak jako u nás. To je však pro mne vždy věcí vedlejší. Hlavní věc je, že symfonie, ačkoliv byly pouze 2 zkoušky, šla znamenitě. Škoda, škoda, že jste nemohl být svědkem tak krásného provedení!“ V řadě předních anglických listů (The Times, Daily News, Sunday Times, Morning Post, Daily Telegraph, Athenaeum ad.) vyšly rozsáhlé recenze, vesměs pochvalné. Určitou výjimku představoval názor hudebního kritika londýnských Timesů, podle jehož názoru „je celé dílo vykresleno šedivě: postrádá lahodnou melodii a světlý styl, je truchlivé bez patosu smutku“. 29. listopadu téhož roku byla symfonie poprvé provedena v pražském Rudolfinu, rovněž pod Dvořákovou taktovkou.

O uvedení symfonie na německá pódia se zasloužili hned dva přední dirigenti své doby: Hans Richter a Hans von Bülow. Richter symfonii poprvé provedl s Vídeňskými filharmoniky 16. ledna 1887, ale přijetí díla bylo poměrně vlažné. Richter, velký obdivovatel Dvořákovy hudby, tím byl sám překvapen a skladateli v dopise sděloval: „Vaše Scherzo capriccioso se při vídeňském provedení velmi líbilo; bohužel symfonie ne tolik, jak jsem doufal a po přímo dokonalém provedení filharmoniků očekával: naše filharmonické obecenstvo je často – řekněme zvláštní! Mne to však nezmate.“ Velkého úspěchu symfonie však docílil při dvojím provedení v Berlíně Hans von Bülow. Dvořák byl oběma koncertům 27. a 28. října 1889 přítomen a z radosti nad ohlasy svého díla přilepil na titulní stranu rukopisné partitury Bülowovu fotografii a připsal k ní poznámku: „Sláva! Tys toto dílo přivedl k životu!“ Na pronikutí díla do zámoří měl největší podíl proslulý maďarsko-německý dirigent Arthur Nikisch, který symfonii opakovaně uváděl během svého turné po Spojených státech amerických v roce 1891.

okolnosti prvního vydání

Přes výrazné úspěchy, které Dvořákova symfonie zaznamenala v Londýně, i přes její nesporné vysoké umělecké hodnoty stálo Dvořáka vyjednávání s nakladatelem Simrockem mnoho sil. Simrock nabídl skladateli honorář 3000 marek s poukazem na dříve vydaná Dvořákova díla, která prý „zůstávají trčet na skladě“, takže nakladateli nic nevydělávají. Dvořák si však po nedávných úspěších se symfonií i dalšími díly na zahraničních koncertních pódiích začal uvědomovat svoji cenu. Nabídku odmítl a požadoval honorář podstatně vyšší: 6000 marek. Následoval obsáhlý Simrockův dopis, ve kterém nakladatel vysvětluje, že podobná velká díla (symfonie, opery ad.) nejsou rentabilní a radí Dvořákovi komponovat jen drobnější klavírní skladby, které jdou dobře na odbyt. V této souvislosti poprvé vyslovuje zájem o další řadu Slovanských tanců, ve kterých našel, jak poznamenal Dvořák, „zlatý důl“. 1. května 1885 Simrock píše: „Napište mi 2 sešity Slovanských tanců pro čtyři ruce, bude to pro Vás mnohem snadnější než nějaká symfonie, nedají Vám ani čtvrtinu práce a námahy a já Vám za ně rád zaplatím 2000 marek než 3000 za symfonii!“ Na Simrockovo obchodnické kalkulování odpověděl Dvořák často citovaným dopisem z 18. května 1885. Vyslovil v něm jakési svoje umělecké krédo: „Když všechno, co jste mi v posledním dopise naznačil, se zdravým rozumem vezmeme a uvážíme, dospějeme k jednoduchému výsledku: Nepsat symfonie, velká vokální díla a instrumentální skladby, jen tu a tam vydat několik písní, klavírních skladeb nebo tanců a nevím co všechno, to jako umělec, který chce něco znamenat, nedovedu! Nuže hleďte, milý příteli, tak na to pohlížím ze svého uměleckého stanoviska...“ Simrock nakonec rezignoval, ale až poté, co mu Dvořák slíbil další Slovanské tance.

Tím však neshody neskončily. Dvořák trval na tom, aby vydání klavírního výtahu symfonie bylo opatřeno také českým titulem a aby jeho křestní jméno nebylo uvedeno německým ekvivalentem „Anton“, ale alespoň neutrální zkratkou „Ant.“. Simrockova odpověď není známa, ale její smysl jasně vysvítá hned z následujícího Dvořákova dopisu: „Milý příteli Simrocku! Neposmívejte se mým českým bratrům a také mě nemusíte litovat. To, co jsem od Vás požadoval, bylo pouze mé přání, a jestliže mi je nemůžete splnit, pak jsem oprávněn považovat to od Vás za neochotu, se kterou jsem se ani u anglických ani u francouzských nakladatelů nesetkal.“ Spor o tištěnou podobu titulu klavírního výtahu se postupně dostal do národnostně-politické roviny, na což Dvořák reagoval rozhodným stanoviskem z 10. září 1885: „Co je nám oběma do politiky, buďme rádi, že své služby můžeme věnovat jen krásnému umění! Doufejme, že národy, které mají a reprezentují umění, nikdy nezahynou, byť by byly sebemenší. Promiňte mi to, ale chtěl jsem Vám jen říci, že umělec má také vlast, pro niž musí mít pevnou víru a vřelé srdce.“ Spor se Simrockem byl prozatím smírně zažehnán, naplno se však vyhrotil o pět let později v souvislosti s vydáním Symfonie č. 8. Roztržka pak skončila dočasným přerušením obchodních styků.  

z dobových ohlasů

londýnský list Athenaeum o premiéře:
„Budiž rovnou jasně řečeno, že symfonie zcela naplnila nejvyšší očekávání a že je nejen zcela hodna skladatelovy pověsti, ale že také patří k největším dílům tohoto druhu, provedeným v nynější generaci. Dvořákova hudba je stejně zajímavá, a můžeme dodat i potěšující, pro přívržence školy konzervativní i pokrokové: těm prvním jako doklad skutečnosti, že lze vytvořit něco zcela nového i původního bez odloučení od formálních hranic či uměleckých zákonů, ustálených velikými mistry minulosti; modernější škole pak smělostí svých harmonických postupů a svobodou rytmických kombinací. [...] Závěrečná věta se pak předchozím zcela vyrovná; ve své neklesající moci a mužné síle smí být postavena po bok velkolepému finale Schubertovy velké Symfonie C dur, kterému, ač ve svých tématech úplně různá, podobá se nevyčerpatelným proudem melodie a snad ještě více neodolatelnou mocí, s jakou se vše žene kupředu. Po prvním poslechu jsme nakloněni hodnotit tuto novou symfonii dokonce i výše než symfonie Brahmsovy, jimž se vyrovná mistrným provedením a výtečnou instrumentací, avšak převyšuje je bezprostředností invence.“