česky | English

symfonie č. 6

OPUSOVÉ ČÍSLO 60
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 112
DATUM VZNIKU 27. srpna - 15. října 1880
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 25. března 1881, Praha
INTERPRET PREMIÉRY orchestr Filharmonie, dir. Adolf Čech
1. VYDÁNÍ Simrock, 1881, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA D dur
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky,
3 pozouny, 1 tuba, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro non tanto
2. Adagio
3. Scherzo (Furiant)
4. Finale. Allegro con spirito
DURATA cca 43 min.


všeobecná charakteristika

Symfonie D dur, která vznikla v krátkém čase pouhých sedmi týdnů na přelomu léta a podzimu 1880, je v pořadí šestou z Dvořákových devíti symfonií. Dlouho však byla označována jako "první", neboť byla prvním Dvořákovým dílem tohoto druhu vydaným tiskem (u berlínského vydavatelství Simrock). Přestože je na koncertních pódiích poněkud zastíněna trojicí autorových posledních symfonií, považovaných za vrcholné, ve skutečnosti už i tato představuje jeden z řady autorových mistrovských opusů v oblasti symfonického žánru. V kontextu vývoje Dvořákova symfonického slohu je to poprvé, kdy se skladateli podařilo suverénně vyrovnat s formou čtyřvětého celku. Zatímco v předchozí symfonii F dur lze ještě hovořit o určité slohové nejednotnosti, zde již Dvořák dociluje dokonalého stylového souladu všech částí. Dílo se vyznačuje bohatou a zpěvnou melodikou, výrazovou rozmanitostí, rytmickou živostí a také plným a barevným orchestrálním zvukem. Symfonie je ideálním výsledkem vlivu klasických forem v kombinaci s již vykrystalizovaným skladatelovým osobitým kompozičním stylem.


skica k 6. symfonii

inspirační zdroje a okolnosti vzniku

Nálada celé symfonie je přívětivá a bezkonfliktní, představuje svého autora v jeho nejcharakterističtější podobě. Pro své inspirace českou lidovou hudbou a pro stylizaci lidového tance furiant ve třetí větě je považována za předního reprezentanta skladatelova tzv. slovanského období. Symfonie bývá někdy označována přídomkem "česká", dirigent Václav Talich v ní viděl symfonii "vánoční", čímž snad narážel na lyriku její pomalé věty. Za Dvořákův významný inspirační zdroj bývá považována o tři roky starší Symfonie č. 2 Johannesa Brahmse: krajní věty obou symfonií mají shodnou nejen tóninu, metrum, tempové označení a obsazení orchestru, ale také celkové náladové ladění. Lze předpokládat, že pozitivní atmosféra díla je však především výsledkem Dvořákovy tehdejší životní situace: skladateli se na prahu čtyřicítky konečně podařilo po mnohaletém úsilí výrazněji proniknout na česká i zahraniční koncertní pódia (Slovanské tance v Londýně, třetí Slovanská rapsodie v Berlíně aj.), utužilo se jeho přátelství s Johannesem Brahmsem (Brahms byl dokonce nedlouho předtím u Dvořákových v Praze na návštěvě), narodila se mu dcera Anna. Kromě toho si od něj významné hudební instituce začaly skladby přímo objednávat. Byl to právě i případ symfonie D dur, kterou Dvořák zkomponoval na přání šéfdirigenta Vídeňských filharmoniků Hanse Richtera, jednoho z nejvýznamnějších propagátorů Dvořákova díla na mezinárodní scéně.


 


partitura 1. věty - úvod    

formální struktura a obsah

První věta, která hned svými úvodními takty přenese posluchače do prosluněné atmosféry jasného letního dne, je komponována v sonátové formě (původní repetici expozice Dvořák sám zavrhl, když do partitury, ze které byla v Praze symfonie provozována, vepsal poznámku: "Jednou provždy bez repetice"). Druhá věta v pomalém tempu je nádherným nokturnem, které podle skladatelova životopisce Otakara Šourka „zpívá o kouzlu letní noci“. Jedná se o jakési volné rondo ( A-B-A-C-A-B-A ), jehož hlavním tématem je širokodechá lyrická kantiléna s typicky dvořákovským vroucím výrazem. Scherzová věta, která je stylizací českého lidového tance furiant a která představuje jednu z autorových nejoriginálnějších symfonických vět, posluchače doslova strhává závratným vírem divokých rytmů. Ten se zklidní pouze ve středním, výrazně kontrastním oddílu, kterým jako bychom si na okamžik připomněli atmosféru předchozí věty. Čtvrtá věta v sonátové formě s efektně vystupňovanou kodou celé dílo završuje radostným výrazem životního štěstí.


premiéra a recepce

Jakmile skladatel dílo dokončil, informoval o tom svého nakladatele Simrocka: "Milý pane Simrocku! Ve vší krátkosti Vám oznamuji, že jsem právě zcela vypracoval a zinstrumentoval novou symfonii. Pravděpodobně příští týden pojedu do Vídně, kde ji budou hrát na zkoušku filharmonici. Vynaložil jsem velké úsilí, abych vytvořil životné dílo a mám z něho také radost." Když Dvořák ve Vídni symfonii přehrál (na klavíru) Hansi Richterovi, byl slavný dirigent nadšený, o čemž Dvořák vzápětí informoval svého přítele Aloise Göbla. "Milý příteli! Jsem ve Vídni, kde jsem slyšel tolik krásného, že Vám to ani vypsat nemohu. Symfonie se Richtrovi nesmírně líbila, takže mě po každé větě hubičkoval, a bude se poprvé 26. prosince provozovat. Pak půjde do Londýna!" K vídeňské premiéře však nakonec nedošlo. Důvodem byla zřejmě námitka Vídeňských filharmoniků - hráči spolurozhodovali o dramaturgii koncertů - proti provozování děl relativně "nového" českého autora ve dvou po sobě následujících sezónách (v předchozí sezóně provedli Dvořákovu třetí Slovanskou rapsodii). Vídenští filharmonici toto Dvořákovo dílo poprvé provedli dokonce až roku 1942. Symfonie tak měla svoji premiéru 25. března 1881 v Praze pod taktovkou Adolfa Čecha. Dostalo se jí nadšeného přijetí a třetí věta dokonce musela být opakována. Hans Richter symfonii provedl až v následující sezóně, a to v Londýně na jednom z koncertů Filharmonické společnosti. Již během zkoušek psal Dvořákovi: "Dnes ráno první zkouška Vašeho nádherného díla. Jsem pyšný na věnování. Orchestr přímo nadšen. V pondělí 15. jest provedení večer v 8 hodin. Jsem jist velikým úspěchem. Je však také s láskou nastudováno..."

Symfonie se brzy začala objevovat na programech koncertů v řadě evropských měst. V prvních dvou letech po pražské premiéře byla provedena mj. v Lipsku, Rostocku, Drážďanech, Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem, Vratislavi, Vídni a Budapešti. Roku 1883 došlo také k prvnímu provedení na americkém kontinentu, o kterou se v New Yorku zasloužil dirigent Theodor Thomas. Symfonie D dur patří k prvním dílům, díky kterým Dvořák získal v zahraničí jednoznačné uznání a díky nimž se v mezinárodním kontextu etabloval jako jeden z předních skladatelů své doby.